Neznámí lidé, cesta autem z kina, kde shlédli jakýsi díl Star Wars.
Dcera (10 let, blonďatá): "Mami, tenhle díl byl dobrej, že tam byla hlavní hrdinka holka. Proto je tak hezkej jako třeba ta čtyřka. Ale stejně, víš, škoda, že to nebyla blondýna. Nikdy ta chytrá holka není blondýna!"
Matka (nezjištěno, tmavolasá): "A nebyla tam nějaká ve vedlejší roli?"
Dcera: "Ne, prostě žádná blondýna."
Matka: "A tak v jiných dílech nějaká je, ne? Třeba pilotka nebo tak, ne?"
Dcera: "Tak třeba tady: hlavní hrdinové jsou tmavovláska, černoch, slepý asiat, šílený mongol a takovej jako arab. Blondýna žádná. Piloti jsou různý ochapadlený bestie, ale blondýna žádná. To není fér!"
Matka polohlasem k Otci: "A není to tím, že zatímco šílenej mongol nebo ochapadlená bestie jsou za kniplem vesmírnýho korábu uvěřitelný, chytrá blondýna je přece jenom šílený sci-fi?"
Otec: "A komu takovejma otázkama prospějete? Co?"
...aneb příběhy, které nejsou pravda, ale mohly by být!
pondělí 19. prosince 2016
úterý 13. prosince 2016
Nespěchám, díky...
Neznámé město, neznámá Žena, cizí, neznámý Muž podobného věku, fronty k pokladnám.
Žena svírá v rukou pytlík rohlíků a odhaduje, která z osmi pokladen je nejrychlejší. Zařadí se ke středové frontě, vtom si všimne menší fronty vpravo, vydá se tím směrem, zde ovšem někdo začíná vykládat obří nákup. Žena se vrací k původní frontě.
Tam se mezitím řadí Muž s pytlíkem housek.
Muž galantně uhýbá: "Vlastně jste tu stála, pojďte."
Žena v náhlém záchvatu sociálnosti, smyslu pro rovnost a emancipace: "Ale ne, to je prostě život, stál jste tu dřív."
Chce Muži udělat radost.
Tím ovšem v Muži vyvolává značné pnutí.
Cítí se vinen.
Ohlíží se na Ženu.
Žena se usmívá, že je to v pohodě.
Muž se rozhlíží. Fronta vlevo je trochu kratší.
Muž se tam významně zahledí a kývne na ženu.
Žena se usmívá a cítí se lehce trapně.
Muž se znovu významně zahledí vlevo: "Nechcete to zkusit tamhle?"
"Ne, díky, jsem v pohodě, nespěchám," usmívá se Žena.
Mužova nervozita sílí. Otáčí hlavou jako sova.
"Tak támhle?"
"Ne, díky."
"Podívejte, támhle jsou jen dva lidé."
"Ne, v pohodě, díky."
"Nebo támhle - tam to taky půjde rychle, myslím."
"To je dobrý, děkuju, jste hodnej."
Zatímco hrají tuto konverzační hru, rozbije se platební terminál na konci jejich fronty.
Ta se zastaví.
Všechny okolní fronty jsou rychlejší.
Nabídky Muže se stupňují.
Žena se vzdává.
Řadí se do sousední fronty.
Ta se zcela zastaví, zatímco Mužova fronta nyní rychle spěje vpřed.
Zoufalství Muže nezná mezí.
"Pojďte zpátky, držím vám místo!"
"To je dobrý, díky!"
Opakujte několikrát.
Mužova fronta stále postupuje vpřed. Je již nejméně o dva metry blíže k pokladně.
Je bledý.
Stále se otáčí a naznačuje.
Lidé ve frontách se zájmem sledují situaci. Někteří by si zřejmě rádi vsadili.
Žena se vzdává.
Vrací se za Muže do jeho fronty.
Je tedy jasné, která z front se znovu úplně zastaví.
Žena upřeně sleduje špičky svých bot.
Muž sleduje sousední fronty.
Lidé s ním soucítí a začínají hlasitě tipovat, kterou z front by měl ženě doporučit.
Rozbíhá se živá diskuse. Většina přítomných považuje za perspektivní frontu úplně vpravo.
Žena dál sleduje špičky svých bot.
Vtom se začne posouvat fronta těsně vedle Ženy a lidé galantně uvolňují Ženě místo: "Pojďte sem! Tady to budete mít lepší! Když tolik spěcháte!"
"Ale já..."
Žena se vzdává.
Tolik dobrých lidí!
Tolik dobrých skutků!
Je to tam lepší. O minutu později má již Žena zaplaceno, zatímco Muž teprve ťuká PIN v původní frontě.
Uvolněný rozradostněný Muž se snaží navázat kontakt, ale Žena využívá chvíle, kdy se sklání k platebnímu terminálu a zbaběle prchá do tmy před supermarketem.
Žena svírá v rukou pytlík rohlíků a odhaduje, která z osmi pokladen je nejrychlejší. Zařadí se ke středové frontě, vtom si všimne menší fronty vpravo, vydá se tím směrem, zde ovšem někdo začíná vykládat obří nákup. Žena se vrací k původní frontě.
Tam se mezitím řadí Muž s pytlíkem housek.
Muž galantně uhýbá: "Vlastně jste tu stála, pojďte."
Žena v náhlém záchvatu sociálnosti, smyslu pro rovnost a emancipace: "Ale ne, to je prostě život, stál jste tu dřív."
Chce Muži udělat radost.
Tím ovšem v Muži vyvolává značné pnutí.
Cítí se vinen.
Ohlíží se na Ženu.
Žena se usmívá, že je to v pohodě.
Muž se rozhlíží. Fronta vlevo je trochu kratší.
Muž se tam významně zahledí a kývne na ženu.
Žena se usmívá a cítí se lehce trapně.
Muž se znovu významně zahledí vlevo: "Nechcete to zkusit tamhle?"
"Ne, díky, jsem v pohodě, nespěchám," usmívá se Žena.
Mužova nervozita sílí. Otáčí hlavou jako sova.
"Tak támhle?"
"Ne, díky."
"Podívejte, támhle jsou jen dva lidé."
"Ne, v pohodě, díky."
"Nebo támhle - tam to taky půjde rychle, myslím."
"To je dobrý, děkuju, jste hodnej."
Zatímco hrají tuto konverzační hru, rozbije se platební terminál na konci jejich fronty.
Ta se zastaví.
Všechny okolní fronty jsou rychlejší.
Nabídky Muže se stupňují.
Žena se vzdává.
Řadí se do sousední fronty.
Ta se zcela zastaví, zatímco Mužova fronta nyní rychle spěje vpřed.
Zoufalství Muže nezná mezí.
"Pojďte zpátky, držím vám místo!"
"To je dobrý, díky!"
Opakujte několikrát.
Mužova fronta stále postupuje vpřed. Je již nejméně o dva metry blíže k pokladně.
Je bledý.
Stále se otáčí a naznačuje.
Lidé ve frontách se zájmem sledují situaci. Někteří by si zřejmě rádi vsadili.
Žena se vzdává.
Vrací se za Muže do jeho fronty.
Je tedy jasné, která z front se znovu úplně zastaví.
Žena upřeně sleduje špičky svých bot.
Muž sleduje sousední fronty.
Lidé s ním soucítí a začínají hlasitě tipovat, kterou z front by měl ženě doporučit.
Rozbíhá se živá diskuse. Většina přítomných považuje za perspektivní frontu úplně vpravo.
Žena dál sleduje špičky svých bot.
Vtom se začne posouvat fronta těsně vedle Ženy a lidé galantně uvolňují Ženě místo: "Pojďte sem! Tady to budete mít lepší! Když tolik spěcháte!"
"Ale já..."
Žena se vzdává.
Tolik dobrých lidí!
Tolik dobrých skutků!
Je to tam lepší. O minutu později má již Žena zaplaceno, zatímco Muž teprve ťuká PIN v původní frontě.
Uvolněný rozradostněný Muž se snaží navázat kontakt, ale Žena využívá chvíle, kdy se sklání k platebnímu terminálu a zbaběle prchá do tmy před supermarketem.
úterý 6. prosince 2016
Bezvěrci...
Neznámá ves, neznámí lidé, první adventní neděle.
Matka (rozněžněle): "Ach, děti a otče, mám udělat adventní věnec?"
Dcera (10 let) - znuděně vzhlédne od aktuálního dílu fantasy: "Proč?"
Otec (nezjištěno) - přehlédne očima stůl ve světnici: "Kam?"
Syn (8 let) - se zájmem: "Co je to?"
Matka se vzdává a odjíždí na týden do Paříže propít rozpočet na věnec.
Matka (rozněžněle): "Ach, děti a otče, mám udělat adventní věnec?"
Dcera (10 let) - znuděně vzhlédne od aktuálního dílu fantasy: "Proč?"
Otec (nezjištěno) - přehlédne očima stůl ve světnici: "Kam?"
Syn (8 let) - se zájmem: "Co je to?"
Matka se vzdává a odjíždí na týden do Paříže propít rozpočet na věnec.
čtvrtek 1. prosince 2016
Paříž 2016
28. 11.
Já a sestra, 4 dny v Paříži, mě čekají 2 dny jednání o vyhořelém palivu u specialistů na jihu Paříže.
Let a vylodění probíhá bez problémů. První zádrhel přijde až ve chvíli, kdy před nástupem do vlaku do centra Paříže kupujeme lístky. Mašinka spolkne kartu, napíše, že je zaplaceno a že si máme vzít kartu, ale lístky a potvrzení nikde.
Čekáme.
Nic.
Tvoří se za námi fronta.
Čekáme ještě chvíli, ale zase nic.
Fronta se zavlní.
Čekáme a zoufáme si, že teď tedy půjdeme lístky koupit na informace a těch dvacet euro oželíme.
Když už skoro odcházíme, poklepe nám na rameno pán, co stál za námi ve frontě.
"Vy asi hledáte lístky, co? Jsou tady - dole -" a ukazuje na rozsvícenou dolní část automatu, kde je ještě jedna štěrbina s našimi lísky. OK, čekaly jsme totiž, že vyjedou z otvoru na drobné.
Ha ha.
Tváříme se jakoby nic a hledáme vstup do nádraží. Když se snažíme prorvat skrz turniket, prochází kolem nás ten hodný pán a ještě ukazuje, kam jít. Je mi tak trapně, že se zašprajcuju do turniketu, když zmizí z dohledu.
Nakonec jsme na nádraží a míříme do centra Paříže.
"Ježíšmarjá, jak poznáme tu naši zastávku? Je to nějak označený? Počítáš to?"
"Hele, to bude svítit, to ti řikám. Tam sou dírky v tom seznamu stanic, to se určitě rozsvítí."
"Já nevim, podle mne jsme teď na druhý stanici."
"No, jestli to přejedem, už se nikdy nenajdem."
Prostě taková normální běžná nehysterická diskuse dvou velmi zkušených cestovatelek. Naproti nám sedí takový záhadný nenápadný pán, tváří se urputně, má kufr a konferenční futrál na notebook - zřejmě jakýsi kolega vědec.
Pán se tváří čím dál urputněji a uprostřed naší zuřivé diskuse, zda se plán stanic rozsvítí či nerozsvítí, říká plynulou češtinou: "Nebojte, oni ty názvy stanic hlásej. A je to na támhletěch modrých cedulích. A tu vaši poznáte, je to první pod zemí."
Chvíli se na nás ještě rozpačitě usmívá, snaží se nestydět za to, jak hlasitě se radujeme, když zahlédneme špičku Sacre Coeur a vykřikujeme: "Montparnas! Ne počkej, tam bydlíme, todle je ten... Montmartre... z tý Amélie, hele!"
Po chvíli pán vystupuje a konečně jsme opravdu samy uprostřed Paříže.
Cesta do hotelu probíhá bez komplikací. Poslední dva kilometry od vlaku jdeme přes hřbitov až k obří věži Montparnasu. Hotel je v rozkošné uličce hned pod věží. Recepce je příjemná, dostáváme klíče, míříme do patra, tady je pokoj...
"...trochu to tu smrdí, ne?"
"To je na chodbě asi."
Nebylo to na chodbě. Toho smradu je plný pokoj. Takže už víme, proč byl tenhle hotýlek takový levný.
Překonáváme počáteční šok, přestáváme se štítit úplně všeho, odkládáme kufry a vyrážíme downtown.
Procházíme ulicemi s cílem dobrouzdat k Seině, což se nakonec podaří. Vše kolem je takové... francouzské. Potkáváme svého prvního le Francsais avec sa baguette, utrácíme první eura za Suchardy, pijeme kir a kávu naproti Louvre.
Se soumrakem dorážíme k Chrámu Matky Boží a říkáme si, že už si z toho románu skoro nic nepamatujeme a přitom nás to v puberě tak intenzivně zasáhlo.
"Tady ty ochozy tam taky hrajou roli." "A pak skočil z tý věže, ne?" "A kde bydlel?"
Zapalujeme svíčku a vyrážíme zpět do latinské čtvrti, kde asi po hodině brouzdání kotvíme v hospůdce u Seiny, naproti chrámu. Obsluha je milá, pán ochotně připojuje sestru na wifi a ukazuje, že ani on na ten mobil prostě nevidí, že to je na brejle. Dostáváme kir zdarma, objednáváme cibulačku a jednu porci fondue.
Obsluhující pán mi čas od času chodí rozněžněle říci, že moje sestra má úžasný roztomilý úsměv. A že já nádherně mluvím francouzsky, i když se neříká "frkněte mi do týhle sklenice polotmavý víno" ale "ráda bych si dala sklenku bílého". Možná se stavím v té jazykovce, kde nám evidentně lhali. Chvíli pilujeme výslovnost té zdvořilejší formulace a do toho uždibujeme fondue.
Je toho šíleně moc. Asi tak kilo. Možná dvě a možná i tři. Hladina v misce neklesá. Není nám jasné, jak to dělá pán u sousedního stolu - fondue dávno snědl. To my už máme sýr nejen v žaludku, ale i v krku, za ušima, zřejmě i v ledvinách a stále půl kastrůlku zbývá. Nakonec to vzdáváme.
Těsně před odchodem majitel zjistí, že mu sestra rozumí, což jeho vášeň rozpaluje natolik, že se rychle evakuujeme, aby ten večírek zůstal ve vší počestnosti.
Do pokoje se vracíme metrem a zjišťujeme, že po dvou kirech a sklence bílého pokoj smrdí mnohem méně a že naproti přes ulici ve zjevně nesmradlavém hotýlku bychom zaplatily třikrát víc. Takže to nějak doklepeme.
29. 11.
Vstávám v sedm a chystám se do "práce". V pekárně si cestou kupuji pain de chocolat a na stanici vlaku kafe. Agentura pro nás jaderně vyhořelé je na jihu Paříže už mimo centrum, takže jedu vlakem a pak autobusem. Samé pěkné obytné čtvrti, tu a tam park a zeleň. Na vstupu do agentury nechávám občanku, fasuju kartičku a jdu bádat, což z cestovatelského hlediska není nijak zajímavé a zbytek je confidential.
Sestra mezitím podává zprávy z návštěvy muzea Marmottan. Impresionismus! Umění! Život!
Jednání se táhne, končíme asi v 17:30. Mám toho plné zuby, potřebuju v noci ještě programovat, tak se omlouvám ze společné luxusní večeře v centru. Scházíme se se sestrou v hotelovém pokojíku, který je cítit tím svým charakteristickým aroma, je to taková vůně domova zde v cizině.
Vyrážme do okolních ulic a vybíráme si velmi pařížsky vyhlížející bistro. Když vstoupíme, volá barman na číšníka: "Jean Pierre, tady ty dvě dámy potřebují stůl." Jean Pierre zrovna zametá rozsypané střepy, ale čile přibíhá a usazuje nás vedle stolu s krásnými mladými Pařížany. Usmíváme se na ně, oni na nás také, však na svou maminku by se také usmáli, ne?
Objednáváme kohouta na víně a tatarák a kir a vodu a večer příjemně plyne. Je to celé velmi francouzské, připadáme si už úplně domestikované a pomalu splýváme s davem. V podstatě už nás od chvíle, kdy se staneme pravými Pařížankami, dělí jen směšných 30 Kg, které ještě potřebujeme shodit. Jinak už jsme úplně asimilované.
Totálně po Pařížsku platíme a elegantně vyplouváme z bistra, když tu můj kabát lehce zavadí o lahev na sousedním stole, ana se poroučí k zemi. Naštěstí to byla jen voda zdarma. Přibíhá druhý číšník (říkáme mu JeanPierre 2, nebo jen zkráceně dvojka) a vše uklízí, ještě dbá na to, abych si do boty nevrazila střep.
Cítím se poněkud trapně, zítra jíme jinde. Což je škoda, protože jídlo bylo vynikající.
30. 11.
Ráno vstávám skoro ještě za tmy a mířím "do práce". Na "našem" náměstí se tiše chystá potravinový trh, který bude zřejmě fascinující. Pohladím očima všechno to ovoce a sýry a mizím v metru. Vyhořelé palivo mě zaměstnává skoro až do pěti odpoledne a jediná světlá historka je rozhovor s finským kolegou u oběda.
Jíme studený oběd a je na nás otevřené okno. Na těstovinách se mi sráží jinovatka.
"To jsem rád, že tu není vedro," pochvaluje si Fin. "Tady v Paříži to bývá děsný, zvlášť v autobuse, na to nejsem zvyklej."
"Jezdím totiž normálně do práce na kole."
Zbystřím.
Ve své prezentaci promítal, jak minulý týden měřil něco v terénu a všude bylo asi metr sněhu.
"Jo, sníh máme. Proč by to mělo vadit kolu? Cože? Mráz? Dokud není 30 pod nulou, tak je to v pohodě. A pak si prostě musíš dát přes pusu šálu."
Chtěla bych se někdy podívat do Finska.
"No, vždyť další jednání bude v Helsinkách," usmívá se Fin. "V prosinci. Nezapomeň si kolo, ukážu ti nějaké hezké trasy."
Uvidíme.
Když večer skončíme, volám sestře, poflakuje se po Montmartre a je velmi spokojená. Tak se vlakem a metrem přesouvám za ní. Obdivujeme Sacre Coeur, výhledy, západy slunce nad Paříží a takové ty turistické kýče. Potom sestra vytahuje v mobilu nafocenou teoretickou přípravu: na konci téhleté uličky by měla být kavárna, kde pracovala Amelie. Jdeme!
Celá ulice i okolí je takové... francouzské... kocháme se kavárnami, cukrárnami, sýry, pekárnami, lidmi, okny, větrnými mlýny, prostě čímkoliv, co je v zorném poli. Vše má své kouzlo, i to psí lejno na chodníku má úplně jiný šmrnc než na Žižkově.
Po dlouhém putování a dvojím zoufání konečně nacházíme kavárnu U dvou mlýnů a zcela po turisticku si dáváme "Améliin balíček" - horkou čokoládu a creme brulée. Ach! Jak jemně křupe krusta na moučníku, když do něj klepneme lžičkou. Pozorujeme ulici a frmol.
Potom se již za tmy zvolna přesouváme níž a níž, až někde vlezeme do metra a s tisícem přestupů se přiblížíme na "naše" náměstíčko pod naši věž. Obcházíme náměstí, hledáme kam si sednout, ale v tom už na nás mává Jean-Pierre 2 a je rozhodnuto. Objednváme kachnu s fazolemi na typický způsob a dušené telecí s rýží a kir a vodu a Jean-Pierre 2 se usmívá, ukazuje na lahev a říká: "Já si vás ze včera pamatuju, tak na tu láhev dávejte pozor."
Dávám. Jídlo je samozřejmě vynikající, kolemsedící francouzi francouzští a cítíme se už úplně domestikované. Ještě pár hodin a naše těla sama o sobě shodí těch přebývajících 30 kilo a budeme úplně pařížské.
Proto v devět večer směle vyrážíme do protější cukrárny s cílem objednat si hustou čokoládu.
"Hele, maj různý velikosti," ukazuje sestra na kelímky s cenami narovnané na pultu.
Objednávám dva středně velké kelímky a pan obsluha se najednou ptá - "Jakou příchuť?"
Jak jako příchuť.
"Čokoládu přece," říkám.
"Jak si přejete," usmívá se pan obsluha, bere do ruky kleště na zmrzlinu a - "ne, mon dieux, my chceme horkou čokoládu! Horkou!"
Pan obsluha vesele vrtí hlavou, že tedy nechápe, proč jsme si ji objednaly do kelímku na zmrzku, ale "pas de probleme", doplatíme pár centů a máme čokoládu.
Znovu pozorujeme skrz sklo frmol na náměstí. Osvětlené je mnohem hezčí než ve dne.
Hotel nás vítá svými pachy, je radost být zase doma ve svém.
Fazole byla strategická volba, svými vlastními pachy zcela překrýváme pach hotelu. Léčení podobného podobným, není to nakonec homeopatie? Hledím na sestru.
"Homeopatie ředí," kucká sestra. "My zahušťujem."
Usínáme s plánem, že se ráno brzo vstává, chceme ještě před odletem stihnout Musée dOrsay.
1. 12.
Poprvé zazvoní budík v 6:50, což vyhodnocujeme jako přece jen příliš brzy. Podruhé se mnou sestra cloumá v osm, jestli už není trochu pozdě. A tak vstáváme, snídáme v posteli chléb z pekárny od včera, sprchujeme se, balíme a vyklízíme pokoj.
Platíme útratu, dostávám papírek s ručně psanou cenou a razítkem hotelu, tak to se těším, co tomu v účtárně řeknou.
Míříme na metro, cestou v pekárně kupujeme rodinám croissanty, pain de chocolat a jiné pamlsky.
V metru zjišťujeme, že jsme vlastně chtěly jít na druhou stranu, ale jako zkušené pařížanky se probijeme s několika přestupy až na nádražní stanici Invalidovna, odkud chceme jet jednu stanici vlakem k Musée dOrsay.
Pchá. Taková jednoduchá věc... až na to, že naše trasa se větví asi do tří vláken. Vcházíme na nástupiště a veselý pán s harmonikou nám říká: "Do Versailles jede až druhý vlak, milé dámy, tenhle si nechte ujet."
Ale my jedeme jen k Musée dOrsay.
"Aha, tak to je jiné nástupiště, dolů, nahoru, dolů a jste tam. Na shledanou, milé dámy!"
A má pravdu. Byly jsme na špatném vlákně. O pár minut později vystupujeme rovnou před muzeum.
Není tu fronta! Jupí! Obrazy čekají!
Radostně běžíme ke vstupu, ale pan ochranka nás zastavuje a poklepává na cedulku s přeškrtnutým kufrem. Co teď?
Pan Ostraha se k nám nakloní: "Mluvíte francouzsky?"
Kýveme.
"Takže - támhle vedle toho hotelu je takový Asiat a tam si můžete za 5 euro kufr nechat. Ale je to soukromý byznys, já jsem vás tam neposlal a nikdy jsme se neviděli."
Drkotáme s kufry k hotelu, nacházíme obchod se suvenýry a Asiatku. Ptáme se, zda si tam můžeme nechat kufry. Ne. "Odejděte hodně rychle," říkají její oči. Tmavé a vyplašené.
Zkoušíme to vedle v hotelu.
"Jdete od Musée dOrsay, co?", recepční se usmívá, ale je neoblomná. "Ne, kufry neschováváme. Ne. Prostě ne. Ale když popojedete vlakem na stanici Saint Michael, tam jsou takové ty skříňky."
OK, stojí to sice každou dvě eura, ale co bychom nedaly za autentické umění 19. století, že.
Jenže.
Na tom nádraží žádné úschovny nejsou.
Možná jsou na Garre du Nord.
Což by stálo další dvě eura. A půl hodiny času. A máme toho právě tak akorát.
Sbohem obrazy, sbohem umění, sbohem pokrme duše.
My to vstupný prožereme.
Vesmírek si o to řekl!
První část vstupného necháváme v nějaké vyhlášené pekárně, jejíž majitel napsal pár knih o pečení a kde mají takové ty malé božské tartaletky. Čokoládovou. A karamelovou. A úžasné chleby, bagety, dortíčky, koláčky... Jak to, sakra, ty ženské dělají, že žijí ve městě s touto nabídkou a váží asi 20 kg i s botama? Musí to být genetické. Jinak si to neumíme vysvětlit.
Proklínáme své nefrancouzské předky, kteří můžou za naše zadky a brouzdáme latinskou čtvrtí k bulváru Saint Germain a rozhodujeme se vnořit dále do města, směrem od turistických cílů. Ubývá stylových restaurací s fondue, přibývá čistíren, mateřských školek (děti! konečně nějaké děti!), drogerií a normálních kaváren. Chodíme si sem a tam, kufříky cvakají o nábřeží, užíváme si ulici. Secese, zábradlíčka, zdobeníčka, ruční nápisy na skle, hubené nohy, vysoké podpatky, tmavé kabáty, sladěné šály, a makronky, makronky, makronky, makronky.
Po chvíli už jsme tak ucaprtané, že na křižovatce dvou větších bulvárů vplouváme do kavárny. Původní záměr dát si jen kafe nakonec měníme. Je nám dobře, sledujeme ulici, navíc za námi je tolik lidí, že se s kufry nedá odejít. A tak poprosíme o plait du jour. Vybíráme jednou ravioli a jednou něco, o čem já tvrdím, že je to polévka a sestra tvrdí, že je to paštika.
Je to paštika. A dobrá. Se šampaňským. Po jídle si dopřávám druhou kávu, stále pozorujeme ulici. Snažíme se odhadnout, co činí typický pařížský styl typicky pařížským.
Takže, přátelé: Tmavé tlumené tóny. Sladěné doplňky. U žen nebarvené šedé vlasy v rozevlátém, ale udržovaném účesu. Kabáty, šátky, jednoduché kabelky a dlouhé hubené nohy a čouhající ze sukní či kabátů. Vysoké podpatky jsou variabilní. Jste-li opravdu extravagantní, potom OK, kupte si kabát v barvě velbloudí srsti. Jste-li vysoká štíhlá odbarvená černoška, je k outfitu povolen psík stejné barvy.
Vytahujeme mapu - vydáme se přes řeku kolem chrámu k centru Pompidour, kde definitivně nastoupíme do vlaku a odjedeme.
Kufříky znovu drkotají, znovu obdivujeme galerie, voňavky, makronky, dortíky a také spoustu knih o umění a malířství. Co nám zbývá.
Centrum Pompidour vypadá zezadu jako sklad trubek, který teprve někdo staví a zepředu jako sklad trubek, který už někdo dostavěl. Nicméně místo má úžasnou atmosféru. Na náměstí mezi Pompidour a katedrálou hraje skupina mladých lidí s trombony, pozouny a trubkami a bubnem. Jejich produkce je živá a veselá, cvakáme kufříky do rytmu a hned je nám lehčeji u srdce.
Na rohu u centra Pompidour se ozývají tlumené tóny strun. Viola? Housle? Ne. Dvoustrunné cosi, v malé a velké variantě. Velká verze nástroje má struny upevněné na hlavě koně. Hudebníci ladí a my čekáme. Vypadají asijsky.
Mongolský hrdelní zpěv! Konečně ho slyšíme nahlas!
Bručivý tón a chvění strun nás vyprovázejí na cestě k nádraží, tady už jen sedneme na vlak B a pojedeme na letiště.
Dobíháme vlak - "Jede to na Charles de Gaule?" ptáme se dobíhajícího mladíka. "Charles de Gaule? Jistě!"
Když se vlak rozjede, zjišťujeme, že kromě Charles de Gaule Airport existuje ještě Charles de Gaule Ecole a že to je v centru Paříže na trase A. Spletly jsme vlak. Do povinného odbavení zbývá 45 minut. Stihneme to? Kde je pán s harmonikou, aby nám poradil nástupiště?
Nakonec to zvládáme samy, vracíme se stanici a nacházíme správný vlak. Vesmírek je hodný a posílá nám spěšný vlak, který staví jen u nás, o stanici dál a pak až na letišti.
Takže ten check-in stíháme úplně přesně.
Ještě zvážit zavazadla, uf, jsme jen asi 400 g přes váhu. Jsem odhodlaná nabízet, že se půjdu vykakat, ale není to potřeba, pán se usmívá, mrkne a vpustí nás do útrob letiště.
Sbohem, Paříži!
Já a sestra, 4 dny v Paříži, mě čekají 2 dny jednání o vyhořelém palivu u specialistů na jihu Paříže.
Let a vylodění probíhá bez problémů. První zádrhel přijde až ve chvíli, kdy před nástupem do vlaku do centra Paříže kupujeme lístky. Mašinka spolkne kartu, napíše, že je zaplaceno a že si máme vzít kartu, ale lístky a potvrzení nikde.
Čekáme.
Nic.
Tvoří se za námi fronta.
Čekáme ještě chvíli, ale zase nic.
Fronta se zavlní.
Čekáme a zoufáme si, že teď tedy půjdeme lístky koupit na informace a těch dvacet euro oželíme.
Když už skoro odcházíme, poklepe nám na rameno pán, co stál za námi ve frontě.
"Vy asi hledáte lístky, co? Jsou tady - dole -" a ukazuje na rozsvícenou dolní část automatu, kde je ještě jedna štěrbina s našimi lísky. OK, čekaly jsme totiž, že vyjedou z otvoru na drobné.
Ha ha.
Tváříme se jakoby nic a hledáme vstup do nádraží. Když se snažíme prorvat skrz turniket, prochází kolem nás ten hodný pán a ještě ukazuje, kam jít. Je mi tak trapně, že se zašprajcuju do turniketu, když zmizí z dohledu.
Nakonec jsme na nádraží a míříme do centra Paříže.
"Ježíšmarjá, jak poznáme tu naši zastávku? Je to nějak označený? Počítáš to?"
"Hele, to bude svítit, to ti řikám. Tam sou dírky v tom seznamu stanic, to se určitě rozsvítí."
"Já nevim, podle mne jsme teď na druhý stanici."
"No, jestli to přejedem, už se nikdy nenajdem."
Prostě taková normální běžná nehysterická diskuse dvou velmi zkušených cestovatelek. Naproti nám sedí takový záhadný nenápadný pán, tváří se urputně, má kufr a konferenční futrál na notebook - zřejmě jakýsi kolega vědec.
Pán se tváří čím dál urputněji a uprostřed naší zuřivé diskuse, zda se plán stanic rozsvítí či nerozsvítí, říká plynulou češtinou: "Nebojte, oni ty názvy stanic hlásej. A je to na támhletěch modrých cedulích. A tu vaši poznáte, je to první pod zemí."
Chvíli se na nás ještě rozpačitě usmívá, snaží se nestydět za to, jak hlasitě se radujeme, když zahlédneme špičku Sacre Coeur a vykřikujeme: "Montparnas! Ne počkej, tam bydlíme, todle je ten... Montmartre... z tý Amélie, hele!"
Po chvíli pán vystupuje a konečně jsme opravdu samy uprostřed Paříže.
Cesta do hotelu probíhá bez komplikací. Poslední dva kilometry od vlaku jdeme přes hřbitov až k obří věži Montparnasu. Hotel je v rozkošné uličce hned pod věží. Recepce je příjemná, dostáváme klíče, míříme do patra, tady je pokoj...
"...trochu to tu smrdí, ne?"
"To je na chodbě asi."
Nebylo to na chodbě. Toho smradu je plný pokoj. Takže už víme, proč byl tenhle hotýlek takový levný.
Překonáváme počáteční šok, přestáváme se štítit úplně všeho, odkládáme kufry a vyrážíme downtown.
Procházíme ulicemi s cílem dobrouzdat k Seině, což se nakonec podaří. Vše kolem je takové... francouzské. Potkáváme svého prvního le Francsais avec sa baguette, utrácíme první eura za Suchardy, pijeme kir a kávu naproti Louvre.
Se soumrakem dorážíme k Chrámu Matky Boží a říkáme si, že už si z toho románu skoro nic nepamatujeme a přitom nás to v puberě tak intenzivně zasáhlo.
"Tady ty ochozy tam taky hrajou roli." "A pak skočil z tý věže, ne?" "A kde bydlel?"
Zapalujeme svíčku a vyrážíme zpět do latinské čtvrti, kde asi po hodině brouzdání kotvíme v hospůdce u Seiny, naproti chrámu. Obsluha je milá, pán ochotně připojuje sestru na wifi a ukazuje, že ani on na ten mobil prostě nevidí, že to je na brejle. Dostáváme kir zdarma, objednáváme cibulačku a jednu porci fondue.
Obsluhující pán mi čas od času chodí rozněžněle říci, že moje sestra má úžasný roztomilý úsměv. A že já nádherně mluvím francouzsky, i když se neříká "frkněte mi do týhle sklenice polotmavý víno" ale "ráda bych si dala sklenku bílého". Možná se stavím v té jazykovce, kde nám evidentně lhali. Chvíli pilujeme výslovnost té zdvořilejší formulace a do toho uždibujeme fondue.
Je toho šíleně moc. Asi tak kilo. Možná dvě a možná i tři. Hladina v misce neklesá. Není nám jasné, jak to dělá pán u sousedního stolu - fondue dávno snědl. To my už máme sýr nejen v žaludku, ale i v krku, za ušima, zřejmě i v ledvinách a stále půl kastrůlku zbývá. Nakonec to vzdáváme.
Těsně před odchodem majitel zjistí, že mu sestra rozumí, což jeho vášeň rozpaluje natolik, že se rychle evakuujeme, aby ten večírek zůstal ve vší počestnosti.
Do pokoje se vracíme metrem a zjišťujeme, že po dvou kirech a sklence bílého pokoj smrdí mnohem méně a že naproti přes ulici ve zjevně nesmradlavém hotýlku bychom zaplatily třikrát víc. Takže to nějak doklepeme.
29. 11.
Vstávám v sedm a chystám se do "práce". V pekárně si cestou kupuji pain de chocolat a na stanici vlaku kafe. Agentura pro nás jaderně vyhořelé je na jihu Paříže už mimo centrum, takže jedu vlakem a pak autobusem. Samé pěkné obytné čtvrti, tu a tam park a zeleň. Na vstupu do agentury nechávám občanku, fasuju kartičku a jdu bádat, což z cestovatelského hlediska není nijak zajímavé a zbytek je confidential.
Sestra mezitím podává zprávy z návštěvy muzea Marmottan. Impresionismus! Umění! Život!
Jednání se táhne, končíme asi v 17:30. Mám toho plné zuby, potřebuju v noci ještě programovat, tak se omlouvám ze společné luxusní večeře v centru. Scházíme se se sestrou v hotelovém pokojíku, který je cítit tím svým charakteristickým aroma, je to taková vůně domova zde v cizině.
Vyrážme do okolních ulic a vybíráme si velmi pařížsky vyhlížející bistro. Když vstoupíme, volá barman na číšníka: "Jean Pierre, tady ty dvě dámy potřebují stůl." Jean Pierre zrovna zametá rozsypané střepy, ale čile přibíhá a usazuje nás vedle stolu s krásnými mladými Pařížany. Usmíváme se na ně, oni na nás také, však na svou maminku by se také usmáli, ne?
Objednáváme kohouta na víně a tatarák a kir a vodu a večer příjemně plyne. Je to celé velmi francouzské, připadáme si už úplně domestikované a pomalu splýváme s davem. V podstatě už nás od chvíle, kdy se staneme pravými Pařížankami, dělí jen směšných 30 Kg, které ještě potřebujeme shodit. Jinak už jsme úplně asimilované.
Totálně po Pařížsku platíme a elegantně vyplouváme z bistra, když tu můj kabát lehce zavadí o lahev na sousedním stole, ana se poroučí k zemi. Naštěstí to byla jen voda zdarma. Přibíhá druhý číšník (říkáme mu JeanPierre 2, nebo jen zkráceně dvojka) a vše uklízí, ještě dbá na to, abych si do boty nevrazila střep.
Cítím se poněkud trapně, zítra jíme jinde. Což je škoda, protože jídlo bylo vynikající.
30. 11.
Ráno vstávám skoro ještě za tmy a mířím "do práce". Na "našem" náměstí se tiše chystá potravinový trh, který bude zřejmě fascinující. Pohladím očima všechno to ovoce a sýry a mizím v metru. Vyhořelé palivo mě zaměstnává skoro až do pěti odpoledne a jediná světlá historka je rozhovor s finským kolegou u oběda.
Jíme studený oběd a je na nás otevřené okno. Na těstovinách se mi sráží jinovatka.
"To jsem rád, že tu není vedro," pochvaluje si Fin. "Tady v Paříži to bývá děsný, zvlášť v autobuse, na to nejsem zvyklej."
"Jezdím totiž normálně do práce na kole."
Zbystřím.
Ve své prezentaci promítal, jak minulý týden měřil něco v terénu a všude bylo asi metr sněhu.
"Jo, sníh máme. Proč by to mělo vadit kolu? Cože? Mráz? Dokud není 30 pod nulou, tak je to v pohodě. A pak si prostě musíš dát přes pusu šálu."
Chtěla bych se někdy podívat do Finska.
"No, vždyť další jednání bude v Helsinkách," usmívá se Fin. "V prosinci. Nezapomeň si kolo, ukážu ti nějaké hezké trasy."
Uvidíme.
Když večer skončíme, volám sestře, poflakuje se po Montmartre a je velmi spokojená. Tak se vlakem a metrem přesouvám za ní. Obdivujeme Sacre Coeur, výhledy, západy slunce nad Paříží a takové ty turistické kýče. Potom sestra vytahuje v mobilu nafocenou teoretickou přípravu: na konci téhleté uličky by měla být kavárna, kde pracovala Amelie. Jdeme!
Celá ulice i okolí je takové... francouzské... kocháme se kavárnami, cukrárnami, sýry, pekárnami, lidmi, okny, větrnými mlýny, prostě čímkoliv, co je v zorném poli. Vše má své kouzlo, i to psí lejno na chodníku má úplně jiný šmrnc než na Žižkově.
Po dlouhém putování a dvojím zoufání konečně nacházíme kavárnu U dvou mlýnů a zcela po turisticku si dáváme "Améliin balíček" - horkou čokoládu a creme brulée. Ach! Jak jemně křupe krusta na moučníku, když do něj klepneme lžičkou. Pozorujeme ulici a frmol.
Potom se již za tmy zvolna přesouváme níž a níž, až někde vlezeme do metra a s tisícem přestupů se přiblížíme na "naše" náměstíčko pod naši věž. Obcházíme náměstí, hledáme kam si sednout, ale v tom už na nás mává Jean-Pierre 2 a je rozhodnuto. Objednváme kachnu s fazolemi na typický způsob a dušené telecí s rýží a kir a vodu a Jean-Pierre 2 se usmívá, ukazuje na lahev a říká: "Já si vás ze včera pamatuju, tak na tu láhev dávejte pozor."
Dávám. Jídlo je samozřejmě vynikající, kolemsedící francouzi francouzští a cítíme se už úplně domestikované. Ještě pár hodin a naše těla sama o sobě shodí těch přebývajících 30 kilo a budeme úplně pařížské.
Proto v devět večer směle vyrážíme do protější cukrárny s cílem objednat si hustou čokoládu.
"Hele, maj různý velikosti," ukazuje sestra na kelímky s cenami narovnané na pultu.
Objednávám dva středně velké kelímky a pan obsluha se najednou ptá - "Jakou příchuť?"
Jak jako příchuť.
"Čokoládu přece," říkám.
"Jak si přejete," usmívá se pan obsluha, bere do ruky kleště na zmrzlinu a - "ne, mon dieux, my chceme horkou čokoládu! Horkou!"
Pan obsluha vesele vrtí hlavou, že tedy nechápe, proč jsme si ji objednaly do kelímku na zmrzku, ale "pas de probleme", doplatíme pár centů a máme čokoládu.
Znovu pozorujeme skrz sklo frmol na náměstí. Osvětlené je mnohem hezčí než ve dne.
Hotel nás vítá svými pachy, je radost být zase doma ve svém.
Fazole byla strategická volba, svými vlastními pachy zcela překrýváme pach hotelu. Léčení podobného podobným, není to nakonec homeopatie? Hledím na sestru.
"Homeopatie ředí," kucká sestra. "My zahušťujem."
Usínáme s plánem, že se ráno brzo vstává, chceme ještě před odletem stihnout Musée dOrsay.
1. 12.
Poprvé zazvoní budík v 6:50, což vyhodnocujeme jako přece jen příliš brzy. Podruhé se mnou sestra cloumá v osm, jestli už není trochu pozdě. A tak vstáváme, snídáme v posteli chléb z pekárny od včera, sprchujeme se, balíme a vyklízíme pokoj.
Platíme útratu, dostávám papírek s ručně psanou cenou a razítkem hotelu, tak to se těším, co tomu v účtárně řeknou.
Míříme na metro, cestou v pekárně kupujeme rodinám croissanty, pain de chocolat a jiné pamlsky.
V metru zjišťujeme, že jsme vlastně chtěly jít na druhou stranu, ale jako zkušené pařížanky se probijeme s několika přestupy až na nádražní stanici Invalidovna, odkud chceme jet jednu stanici vlakem k Musée dOrsay.
Pchá. Taková jednoduchá věc... až na to, že naše trasa se větví asi do tří vláken. Vcházíme na nástupiště a veselý pán s harmonikou nám říká: "Do Versailles jede až druhý vlak, milé dámy, tenhle si nechte ujet."
Ale my jedeme jen k Musée dOrsay.
"Aha, tak to je jiné nástupiště, dolů, nahoru, dolů a jste tam. Na shledanou, milé dámy!"
A má pravdu. Byly jsme na špatném vlákně. O pár minut později vystupujeme rovnou před muzeum.
Není tu fronta! Jupí! Obrazy čekají!
Radostně běžíme ke vstupu, ale pan ochranka nás zastavuje a poklepává na cedulku s přeškrtnutým kufrem. Co teď?
Pan Ostraha se k nám nakloní: "Mluvíte francouzsky?"
Kýveme.
"Takže - támhle vedle toho hotelu je takový Asiat a tam si můžete za 5 euro kufr nechat. Ale je to soukromý byznys, já jsem vás tam neposlal a nikdy jsme se neviděli."
Drkotáme s kufry k hotelu, nacházíme obchod se suvenýry a Asiatku. Ptáme se, zda si tam můžeme nechat kufry. Ne. "Odejděte hodně rychle," říkají její oči. Tmavé a vyplašené.
Zkoušíme to vedle v hotelu.
"Jdete od Musée dOrsay, co?", recepční se usmívá, ale je neoblomná. "Ne, kufry neschováváme. Ne. Prostě ne. Ale když popojedete vlakem na stanici Saint Michael, tam jsou takové ty skříňky."
OK, stojí to sice každou dvě eura, ale co bychom nedaly za autentické umění 19. století, že.
Jenže.
Na tom nádraží žádné úschovny nejsou.
Možná jsou na Garre du Nord.
Což by stálo další dvě eura. A půl hodiny času. A máme toho právě tak akorát.
Sbohem obrazy, sbohem umění, sbohem pokrme duše.
My to vstupný prožereme.
Vesmírek si o to řekl!
První část vstupného necháváme v nějaké vyhlášené pekárně, jejíž majitel napsal pár knih o pečení a kde mají takové ty malé božské tartaletky. Čokoládovou. A karamelovou. A úžasné chleby, bagety, dortíčky, koláčky... Jak to, sakra, ty ženské dělají, že žijí ve městě s touto nabídkou a váží asi 20 kg i s botama? Musí to být genetické. Jinak si to neumíme vysvětlit.
Proklínáme své nefrancouzské předky, kteří můžou za naše zadky a brouzdáme latinskou čtvrtí k bulváru Saint Germain a rozhodujeme se vnořit dále do města, směrem od turistických cílů. Ubývá stylových restaurací s fondue, přibývá čistíren, mateřských školek (děti! konečně nějaké děti!), drogerií a normálních kaváren. Chodíme si sem a tam, kufříky cvakají o nábřeží, užíváme si ulici. Secese, zábradlíčka, zdobeníčka, ruční nápisy na skle, hubené nohy, vysoké podpatky, tmavé kabáty, sladěné šály, a makronky, makronky, makronky, makronky.
Po chvíli už jsme tak ucaprtané, že na křižovatce dvou větších bulvárů vplouváme do kavárny. Původní záměr dát si jen kafe nakonec měníme. Je nám dobře, sledujeme ulici, navíc za námi je tolik lidí, že se s kufry nedá odejít. A tak poprosíme o plait du jour. Vybíráme jednou ravioli a jednou něco, o čem já tvrdím, že je to polévka a sestra tvrdí, že je to paštika.
Je to paštika. A dobrá. Se šampaňským. Po jídle si dopřávám druhou kávu, stále pozorujeme ulici. Snažíme se odhadnout, co činí typický pařížský styl typicky pařížským.
Takže, přátelé: Tmavé tlumené tóny. Sladěné doplňky. U žen nebarvené šedé vlasy v rozevlátém, ale udržovaném účesu. Kabáty, šátky, jednoduché kabelky a dlouhé hubené nohy a čouhající ze sukní či kabátů. Vysoké podpatky jsou variabilní. Jste-li opravdu extravagantní, potom OK, kupte si kabát v barvě velbloudí srsti. Jste-li vysoká štíhlá odbarvená černoška, je k outfitu povolen psík stejné barvy.
Vytahujeme mapu - vydáme se přes řeku kolem chrámu k centru Pompidour, kde definitivně nastoupíme do vlaku a odjedeme.
Kufříky znovu drkotají, znovu obdivujeme galerie, voňavky, makronky, dortíky a také spoustu knih o umění a malířství. Co nám zbývá.
Centrum Pompidour vypadá zezadu jako sklad trubek, který teprve někdo staví a zepředu jako sklad trubek, který už někdo dostavěl. Nicméně místo má úžasnou atmosféru. Na náměstí mezi Pompidour a katedrálou hraje skupina mladých lidí s trombony, pozouny a trubkami a bubnem. Jejich produkce je živá a veselá, cvakáme kufříky do rytmu a hned je nám lehčeji u srdce.
Na rohu u centra Pompidour se ozývají tlumené tóny strun. Viola? Housle? Ne. Dvoustrunné cosi, v malé a velké variantě. Velká verze nástroje má struny upevněné na hlavě koně. Hudebníci ladí a my čekáme. Vypadají asijsky.
Mongolský hrdelní zpěv! Konečně ho slyšíme nahlas!
Bručivý tón a chvění strun nás vyprovázejí na cestě k nádraží, tady už jen sedneme na vlak B a pojedeme na letiště.
Dobíháme vlak - "Jede to na Charles de Gaule?" ptáme se dobíhajícího mladíka. "Charles de Gaule? Jistě!"
Když se vlak rozjede, zjišťujeme, že kromě Charles de Gaule Airport existuje ještě Charles de Gaule Ecole a že to je v centru Paříže na trase A. Spletly jsme vlak. Do povinného odbavení zbývá 45 minut. Stihneme to? Kde je pán s harmonikou, aby nám poradil nástupiště?
Nakonec to zvládáme samy, vracíme se stanici a nacházíme správný vlak. Vesmírek je hodný a posílá nám spěšný vlak, který staví jen u nás, o stanici dál a pak až na letišti.
Takže ten check-in stíháme úplně přesně.
Ještě zvážit zavazadla, uf, jsme jen asi 400 g přes váhu. Jsem odhodlaná nabízet, že se půjdu vykakat, ale není to potřeba, pán se usmívá, mrkne a vpustí nás do útrob letiště.
Sbohem, Paříži!
čtvrtek 24. listopadu 2016
Milovník
Neznámý Syn (8), neznámá Matka, neznámá Krabice od nového trička. Přihlížející Otec.
Syn: "Jů! To je krásná krabice, se stuhou! Můžu si jí vzít?"
Matka: "Na co?"
Syn: "Zabalím do ní dárek A.! Tadytoho plyšovýho nosorožce."
Syn vybaven dvěma sadami barevné lepící pásky mizí v patře.
O hodinu později se vrací s krabicí se stuhou, ozdobenou izolepami a spoustou drobného písma.
Otec čte krabici: "Tak jako květina ta každý den otočí se za sluncem, tak i já hlavu svou otočím už jen za tebou."
Šokovaný pohled na Syna.
Otec čte dál: "Jsi moje sluníčko, štěstíčko, popojdi maličko, usměj se jen, budu mít hezký den."
Otec zírá.
Napsané je zcela bez chyb. Ani jedno písmeno není otočené. To rodiče ještě neviděli.
Syn nevzrušeně staví z Lega.
Otec: "To jsi napsal sám?"
Syn: "Cože? Ty básničky? Né, to sem našel na Internetu."
Otec: ????
Syn: "No, napsal jsem tam do toho řádku - zamilovaný básničky - a první dvě jsem opsal."
Syn: "Jů! To je krásná krabice, se stuhou! Můžu si jí vzít?"
Matka: "Na co?"
Syn: "Zabalím do ní dárek A.! Tadytoho plyšovýho nosorožce."
Syn vybaven dvěma sadami barevné lepící pásky mizí v patře.
O hodinu později se vrací s krabicí se stuhou, ozdobenou izolepami a spoustou drobného písma.
Otec čte krabici: "Tak jako květina ta každý den otočí se za sluncem, tak i já hlavu svou otočím už jen za tebou."
Šokovaný pohled na Syna.
Otec čte dál: "Jsi moje sluníčko, štěstíčko, popojdi maličko, usměj se jen, budu mít hezký den."
Otec zírá.
Napsané je zcela bez chyb. Ani jedno písmeno není otočené. To rodiče ještě neviděli.
Syn nevzrušeně staví z Lega.
Otec: "To jsi napsal sám?"
Syn: "Cože? Ty básničky? Né, to sem našel na Internetu."
Otec: ????
Syn: "No, napsal jsem tam do toho řádku - zamilovaný básničky - a první dvě jsem opsal."
neděle 20. listopadu 2016
To ty Internety!
Neznámá pracovna, neznámá Manželka, neznámý Manžel.
Zapnuté počítače, na Manželově displeji Facebook s podezřele nahatou fotkou.
Manželka (podezíravě): "Co to tam máš?"
Manžel (nevinně, ale se zájmem): "Nevim, právě."
Manželka (lstivě): "Nevíš, na co koukáš?"
Manžel (otráveně, ale trpělivě): "Mi to nabídl Facebook, tak koukám, co to je."
Manželka (lstivěji): "Ale ten to nabízí podle toho, na co koukáš."
Manžel (s jistotou): "Ale já na nic nekoukám. Ten Facebook mi nabízí to, o čem si myslí, že na to chci koukat."
Zapnuté počítače, na Manželově displeji Facebook s podezřele nahatou fotkou.
Manželka (podezíravě): "Co to tam máš?"
Manžel (nevinně, ale se zájmem): "Nevim, právě."
Manželka (lstivě): "Nevíš, na co koukáš?"
Manžel (otráveně, ale trpělivě): "Mi to nabídl Facebook, tak koukám, co to je."
Manželka (lstivěji): "Ale ten to nabízí podle toho, na co koukáš."
Manžel (s jistotou): "Ale já na nic nekoukám. Ten Facebook mi nabízí to, o čem si myslí, že na to chci koukat."
úterý 25. října 2016
Problémy prvního světa
Neznámé dítě, neznámí rodiče, neznámí Zdravotníci. Dítě má jisté vleklé zdravotní obtíže, které zvolna ustupují.
Pátek, Krajské město, odpoledne: "Vypadá to dobře, většina obtíží dítěti ustoupila, ale bylo by lepší, kdyby vaše dítě viděli Odborníci v Hlavním městě. Trochu nám vázne komunikace, máme potvrzené pondělí, ale vlastně sami nevíme, zda ho hospitalizují a na jak dloho by to bylo. Jeďte tam a uvidíte. Buďte tam v 9:00."
Rodina sbalí tašky. Zazimuje dům, díry ve střeše ucpe mechem, opatří kočku, vezme si dovolenou, rozvolní program následujícího týdne, sežene náhradní program zbylým dětem a v neděli večer vyrážejí rodiče s dítětem do Hlavního Města. Přespí u Tchýně, jinak by všichni museli v pondělí vstávat v pět ráno. Hlavní Město je málokdy v sousedním okrese.
Pondělí, Hlavní město, 9:00, kartotéka: "Cože? Jděte na ambulance, všechno jde přes ambulance."
Po, HM, 9:10, ambulance (nervozní otec klepal na dveře): "Co? Ne, vy na ambulanci napsaní nejste. Počkejte si, přijme vás lůžkové."
Po, HM, 10:00: "Tady podepište souhlas s hospitalizací a počkejte si, my vás přijmem. Ne, víc nevíme."
Po, HM, 11:00: "Tak my vás jdeme přijmout. Ne, nevíme, na jak dlouho, to vám řeknou na lůžkovém."
Po, HM, 12:30, Lůžkové oddělení: "Počítejte tak týden. Vypadá to vážně, budeme to vyšetřovat. Ještě se mrknou jiní odborníci."
Po, HM, 14:00: "Tak možná vám to dítě pustíme už ve čtvrtek. Musíme počkat, až Odborníkům skončí ambulance."
Po, HM, 16:00, Odborník: "To dítě vypadá úplně zdravý. Není žádný důvod, aby tu bylo. Ale teď propustit nejde, když jsme ho ráno přijali."
Út, HM, 9:00: "Ano, asi ho dnes propustíme, zavolejte si."
Út, HM, 12:00: "Ano, propustíme, zavoláme vám."
Út, HM, 17:00: "Cože, vy jste tady? Přišli jste ho navštívit? Nikdo vám nevolal? My ho zrovna propouštíme. Na shledanou. Je úplně zdravý."
Pátek, Krajské město, odpoledne: "Vypadá to dobře, většina obtíží dítěti ustoupila, ale bylo by lepší, kdyby vaše dítě viděli Odborníci v Hlavním městě. Trochu nám vázne komunikace, máme potvrzené pondělí, ale vlastně sami nevíme, zda ho hospitalizují a na jak dloho by to bylo. Jeďte tam a uvidíte. Buďte tam v 9:00."
Rodina sbalí tašky. Zazimuje dům, díry ve střeše ucpe mechem, opatří kočku, vezme si dovolenou, rozvolní program následujícího týdne, sežene náhradní program zbylým dětem a v neděli večer vyrážejí rodiče s dítětem do Hlavního Města. Přespí u Tchýně, jinak by všichni museli v pondělí vstávat v pět ráno. Hlavní Město je málokdy v sousedním okrese.
Pondělí, Hlavní město, 9:00, kartotéka: "Cože? Jděte na ambulance, všechno jde přes ambulance."
Po, HM, 9:10, ambulance (nervozní otec klepal na dveře): "Co? Ne, vy na ambulanci napsaní nejste. Počkejte si, přijme vás lůžkové."
Po, HM, 10:00: "Tady podepište souhlas s hospitalizací a počkejte si, my vás přijmem. Ne, víc nevíme."
Po, HM, 11:00: "Tak my vás jdeme přijmout. Ne, nevíme, na jak dlouho, to vám řeknou na lůžkovém."
Po, HM, 12:30, Lůžkové oddělení: "Počítejte tak týden. Vypadá to vážně, budeme to vyšetřovat. Ještě se mrknou jiní odborníci."
Po, HM, 14:00: "Tak možná vám to dítě pustíme už ve čtvrtek. Musíme počkat, až Odborníkům skončí ambulance."
Po, HM, 16:00, Odborník: "To dítě vypadá úplně zdravý. Není žádný důvod, aby tu bylo. Ale teď propustit nejde, když jsme ho ráno přijali."
Út, HM, 9:00: "Ano, asi ho dnes propustíme, zavolejte si."
Út, HM, 12:00: "Ano, propustíme, zavoláme vám."
Út, HM, 17:00: "Cože, vy jste tady? Přišli jste ho navštívit? Nikdo vám nevolal? My ho zrovna propouštíme. Na shledanou. Je úplně zdravý."
pátek 21. října 2016
Mohu vám nějak pomoci?
Je 6:55 ráno, závora u vjezdu do nemocnice.
Nervózní vystresovaná Matka nemocného Mláděte veze Mládě na vyšetření.
Vjíždí do areálu, tiskne tlačítko závory, ta se zvedá a zařízení nevydává žádný lístek.
Matka vjíždí do areálu s předsevzetím, že hned jak to půjde, doběhne k závoře a vzeme si parkovací lístek.
Činí tak v cca 8 hodin.
Z amplionku na závoře se ozve Ježibabí hlas: "Co to tady děláte?"
Matka(pokorně): "Dobrý den, milá paní. Snažím se získat parkovcí lístek."
Ježibabí hlas (útočněji): "A na co jako? Kde máte auto? Chcete snad podvádět?"
Matka(s povzdechem): "Auto je již v areálu. Ráno před sedmou mi to lístek nevydalo, jdu si pro něj teď."
Ježibabí hlas (agresivně): "Jestli jste ztratila lístek, je to za pokutu 300 korun. To prostě zaplatíte. Takhle s lístem by chtěl podvádět každý."
Matka: "Já nejsem každý! Nepodvádím, co si to dovolujete. Prostě mi to nedalo lístek."
Ježibabí hlas: "Ale to jste měla řešit ráno! Měla jste zavolat na informace! Aby o tom byl záznam! Takhle je to podvod! Ten lístek vám někam spadnul a vy teď podvádíte."
Matka si pohlédne pod nohy. Vidí asi 10 lístků, bere do ruky lístek s časem 7:07. Odchází za Mládětem.
Mluvítko prská.
O půl hodiny později Matka parkuje před závorou a přistupuje s lístkem k automatu na placení parkovného.
Vkládá lístek.
Z amplionku se ozve Ježibabí hlas: "To ste zase vy? Souhlasí vám ten čas aspoň, nebo nás okrádáte? Je to na pokutu 300 Kč. To by moh říct každej, že mu to nedalo lístek."
Matka (odkládá jakékoliv zábrany): "Já vám, krucinál, babo jedna nevychovaná, zaplatím tady těch 40 Kč, na které máte nárok. Podívejte se, mám toho za sebou dost. Vy tu na mne ječíte a nechtějte, abych začala ječet i já. Nevím, jak vypadáte, ani kdo jste. A vy nevíte, kdo jsem já."
Matka se nadechne vypouští stres uplynulých týdnů: "Víte vy vůbec, kdo jsem já? A chcete, aby to věděl váš nadřízený? Mám mu vysvětlit, že jste zapomněla zdravit, představit se a slušně se zeptat, jestli mi můžete nějak pomoci s řešením mého problému? Protože od toho tady jste, milá zlatá. Za to jste placená. Já mám nemocný dítě, mám o něj strach, mám za sebou fakt náročnej tejden a nebudu tady řešit, že se ke mně chováte sprostě, urážíte mne, obviňujete z podvodu a ještě děláte špatné jméno nemocnici. Jestli se ta závora hned nezvedne, dozví se to rychle váš nadřízený. Protože Mládě už je zaopatřeno a teď mám času dost."
Mluvítko je úplně zticha.
Závora se zvedá.
Matka odjíždí.
Nervózní vystresovaná Matka nemocného Mláděte veze Mládě na vyšetření.
Vjíždí do areálu, tiskne tlačítko závory, ta se zvedá a zařízení nevydává žádný lístek.
Matka vjíždí do areálu s předsevzetím, že hned jak to půjde, doběhne k závoře a vzeme si parkovací lístek.
Činí tak v cca 8 hodin.
Z amplionku na závoře se ozve Ježibabí hlas: "Co to tady děláte?"
Matka(pokorně): "Dobrý den, milá paní. Snažím se získat parkovcí lístek."
Ježibabí hlas (útočněji): "A na co jako? Kde máte auto? Chcete snad podvádět?"
Matka(s povzdechem): "Auto je již v areálu. Ráno před sedmou mi to lístek nevydalo, jdu si pro něj teď."
Ježibabí hlas (agresivně): "Jestli jste ztratila lístek, je to za pokutu 300 korun. To prostě zaplatíte. Takhle s lístem by chtěl podvádět každý."
Matka: "Já nejsem každý! Nepodvádím, co si to dovolujete. Prostě mi to nedalo lístek."
Ježibabí hlas: "Ale to jste měla řešit ráno! Měla jste zavolat na informace! Aby o tom byl záznam! Takhle je to podvod! Ten lístek vám někam spadnul a vy teď podvádíte."
Matka si pohlédne pod nohy. Vidí asi 10 lístků, bere do ruky lístek s časem 7:07. Odchází za Mládětem.
Mluvítko prská.
O půl hodiny později Matka parkuje před závorou a přistupuje s lístkem k automatu na placení parkovného.
Vkládá lístek.
Z amplionku se ozve Ježibabí hlas: "To ste zase vy? Souhlasí vám ten čas aspoň, nebo nás okrádáte? Je to na pokutu 300 Kč. To by moh říct každej, že mu to nedalo lístek."
Matka (odkládá jakékoliv zábrany): "Já vám, krucinál, babo jedna nevychovaná, zaplatím tady těch 40 Kč, na které máte nárok. Podívejte se, mám toho za sebou dost. Vy tu na mne ječíte a nechtějte, abych začala ječet i já. Nevím, jak vypadáte, ani kdo jste. A vy nevíte, kdo jsem já."
Matka se nadechne vypouští stres uplynulých týdnů: "Víte vy vůbec, kdo jsem já? A chcete, aby to věděl váš nadřízený? Mám mu vysvětlit, že jste zapomněla zdravit, představit se a slušně se zeptat, jestli mi můžete nějak pomoci s řešením mého problému? Protože od toho tady jste, milá zlatá. Za to jste placená. Já mám nemocný dítě, mám o něj strach, mám za sebou fakt náročnej tejden a nebudu tady řešit, že se ke mně chováte sprostě, urážíte mne, obviňujete z podvodu a ještě děláte špatné jméno nemocnici. Jestli se ta závora hned nezvedne, dozví se to rychle váš nadřízený. Protože Mládě už je zaopatřeno a teď mám času dost."
Mluvítko je úplně zticha.
Závora se zvedá.
Matka odjíždí.
pátek 16. září 2016
Malejma písmenkama
Neznámá kuchyně, neznámý otec, neznámý telefonní operátor, dceřin mobil.
Dceřin mobil si bez upozornění zapl datové služby, na kontě za týden ubylo 100 Kč.
Je půl desáté večer.
Otec dopíjí gin s tonikem a vytáčí Operátora.
Operátor: "Ale ve smluvních podmínkách to uvedeno je, že se ta data zapnou po vyčerpání prvního limitu. To je standardní postup."
Otec: "Tak podívejte, já vím, že to tam je. Vy tomu říkáte standardní, já tomu říkám vychytralý. Protože oba víme, že to tam je někde malejma písmenkama na straně sedum dole, no nesnažte se mi říct, že to je někde čitelně napsáno, na obalu té SIM karty to nebylo, máte to jen někde na konci ceníku na webu, aby to nikdo neviděl a tak jste to udělali schválně."
Operátor (snaživě): "Ale vaše dcera musela vidět obrazovku, která hlásila, že se ta data zapnou a tím s tím souhlasila."
Otec (nalévá druhý gintonic): "Mojí dceři nebylo osmnáct, takže to stejně neplatí, k takovým úkonům není způsobilá. Navíc, jak tak koukám v historii jejího prohlížeče, nic se nezobrazilo. Ta data si stahovala nějaká aplikace, žádnou obrazovku neukázala, rovnou jste to zpoplatnili, ani žádnou varovnou SMS jste neposlali. Podívejte, já mám zrovna dobrou náladu, vy nám vrátíte na její účet tu stovku, vypnete ta data, smažeme to a bude nám oběma dobře...."
Operátor (mumlá).
Otec: "Jak jako zavolat zítra? Proč bych ještě někomu volal? Jinému specialistovi? Mně se zdá, že tomu problému rozumíte dobře. Zítra v pracovní době? To budu volat z práce a budu naštvanej a budu to muset napsat na sociální sítě a vaše PR oddělení s tím bude mít spoustu práce. Přitom vy zníte jako šikovnej člověk, určitě se se svými kolegy poradíte ještě dnes a tu stovku tam vrátíte, protože je to tak nejrychlejší."
Operátor (huhlá).
Otec: "A to je dobře, že to nahráváte, tím spíš to nemusím zítra nikomu opakovat, přehrajte to kolegům ještě dneska. Podívejte, stačí ta data zablokovat, poslat tu stovku, já myslím, že to dokážeme rychle vyřešit, vy jste takovej šikovnej, já bych vás dokonce mohl na těch sociálních sítích pochválit. Kdyby něco, ještě půl hodiny budu pít tady ten gintonic a mít dobrou náladu. Na shledanou."
Otec dopíjí gintonic. Čas líně plyne.
O půl hodiny později pípne dceřin mobil. Na kontě přibylo 200 Kč.
Dceřin mobil si bez upozornění zapl datové služby, na kontě za týden ubylo 100 Kč.
Je půl desáté večer.
Otec dopíjí gin s tonikem a vytáčí Operátora.
Operátor: "Ale ve smluvních podmínkách to uvedeno je, že se ta data zapnou po vyčerpání prvního limitu. To je standardní postup."
Otec: "Tak podívejte, já vím, že to tam je. Vy tomu říkáte standardní, já tomu říkám vychytralý. Protože oba víme, že to tam je někde malejma písmenkama na straně sedum dole, no nesnažte se mi říct, že to je někde čitelně napsáno, na obalu té SIM karty to nebylo, máte to jen někde na konci ceníku na webu, aby to nikdo neviděl a tak jste to udělali schválně."
Operátor (snaživě): "Ale vaše dcera musela vidět obrazovku, která hlásila, že se ta data zapnou a tím s tím souhlasila."
Otec (nalévá druhý gintonic): "Mojí dceři nebylo osmnáct, takže to stejně neplatí, k takovým úkonům není způsobilá. Navíc, jak tak koukám v historii jejího prohlížeče, nic se nezobrazilo. Ta data si stahovala nějaká aplikace, žádnou obrazovku neukázala, rovnou jste to zpoplatnili, ani žádnou varovnou SMS jste neposlali. Podívejte, já mám zrovna dobrou náladu, vy nám vrátíte na její účet tu stovku, vypnete ta data, smažeme to a bude nám oběma dobře...."
Operátor (mumlá).
Otec: "Jak jako zavolat zítra? Proč bych ještě někomu volal? Jinému specialistovi? Mně se zdá, že tomu problému rozumíte dobře. Zítra v pracovní době? To budu volat z práce a budu naštvanej a budu to muset napsat na sociální sítě a vaše PR oddělení s tím bude mít spoustu práce. Přitom vy zníte jako šikovnej člověk, určitě se se svými kolegy poradíte ještě dnes a tu stovku tam vrátíte, protože je to tak nejrychlejší."
Operátor (huhlá).
Otec: "A to je dobře, že to nahráváte, tím spíš to nemusím zítra nikomu opakovat, přehrajte to kolegům ještě dneska. Podívejte, stačí ta data zablokovat, poslat tu stovku, já myslím, že to dokážeme rychle vyřešit, vy jste takovej šikovnej, já bych vás dokonce mohl na těch sociálních sítích pochválit. Kdyby něco, ještě půl hodiny budu pít tady ten gintonic a mít dobrou náladu. Na shledanou."
Otec dopíjí gintonic. Čas líně plyne.
O půl hodiny později pípne dceřin mobil. Na kontě přibylo 200 Kč.
úterý 30. srpna 2016
Syn u tety
Neznámý syn, neznámý strýc, neznámá teta posílá hlášení z průběhu pobytu.
Syn: "Co bude k obědu?"
Teta: "Knedlíky se špendlíkama z Brtnice."
Syn: "Hm. Ty já nejím. Ani ty špendlíky, ani to těsto."
Za chvíli:
Syn: "Teto, ale bramborový knedlíky mám ze všeho nejradši. Jenom mi připadá divný, když jsou bramborový knedlíky sladký."
Teta: "No, víš, dokud sis na ně nenasypal cukr, tak sladký nebyly."
Za chvíli:
Syn: "No já neříkám, že to není dobrý, a co bylo to dobrý uvnitř?"
Strejda spravuje kolo, syn asistuje.
Syn: "A kolik součástek už sis měnil? I přehazovačku?"
Strejda: "Tu jsem ještě měnit nemusel, ale najel jsem na ni už asi 40.000 km."
Syn: "Jako za den??? No ale MŮJ táta..."
Strejda: "Neee! To bylo za několik let!"
(Kámen padající z malého srdíčka byl slyšet až do kuchyně.)
Syn: "Co bude k obědu?"
Teta: "Knedlíky se špendlíkama z Brtnice."
Syn: "Hm. Ty já nejím. Ani ty špendlíky, ani to těsto."
Za chvíli:
Syn: "Teto, ale bramborový knedlíky mám ze všeho nejradši. Jenom mi připadá divný, když jsou bramborový knedlíky sladký."
Teta: "No, víš, dokud sis na ně nenasypal cukr, tak sladký nebyly."
Za chvíli:
Syn: "No já neříkám, že to není dobrý, a co bylo to dobrý uvnitř?"
Strejda spravuje kolo, syn asistuje.
Syn: "A kolik součástek už sis měnil? I přehazovačku?"
Strejda: "Tu jsem ještě měnit nemusel, ale najel jsem na ni už asi 40.000 km."
Syn: "Jako za den??? No ale MŮJ táta..."
Strejda: "Neee! To bylo za několik let!"
(Kámen padající z malého srdíčka byl slyšet až do kuchyně.)
pátek 17. června 2016
Ty matky!
Kavárna u tělocvičny. Dvě babičky, dvě kávy. Za skleněnou zdí cvičí vnoučata.
B1: "Koukej, ten náš malej, to je drak!"
B2: "Ten náš taky!"
B1: "Jsem z toho hlídání často unavená. Tuhle mi vběhl málem pod vlak."
B2: "Jojo, hlídání je náročný."
Pokývají hlavou. Loknou si kávy.
B1: "Ten náš tuhle sebral mámě všechny šminky a zmaloval se. Všechno zničil!"
B2: "Jsou to draci!"
B1: "Tehdy ho hlídal jeho táta."
B2: "No jo, tatínci!"
Pokývají hlavou. Loknou si kávy.
B1: "Ale vyfotil mi ho - koukej!"
B2: --- rozplývá se ---
B1: "To je zas dobrý, že ho mladej pak vždycky vyfotí."
B2: "To jo! Náš mladej ho taky fotí."
Pokývají hlavou. Loknou si kávy.
B1: "Mladá ho totiž vůbec nefotí. Prej to nestíhá!"
B2: "Ale prosimtě. Sou ty holky dneska ňáký líný, co?"
Pokývají hlavou. Loknou si kávy.
B1: "Koukej, ten náš malej, to je drak!"
B2: "Ten náš taky!"
B1: "Jsem z toho hlídání často unavená. Tuhle mi vběhl málem pod vlak."
B2: "Jojo, hlídání je náročný."
Pokývají hlavou. Loknou si kávy.
B1: "Ten náš tuhle sebral mámě všechny šminky a zmaloval se. Všechno zničil!"
B2: "Jsou to draci!"
B1: "Tehdy ho hlídal jeho táta."
B2: "No jo, tatínci!"
Pokývají hlavou. Loknou si kávy.
B1: "Ale vyfotil mi ho - koukej!"
B2: --- rozplývá se ---
B1: "To je zas dobrý, že ho mladej pak vždycky vyfotí."
B2: "To jo! Náš mladej ho taky fotí."
Pokývají hlavou. Loknou si kávy.
B1: "Mladá ho totiž vůbec nefotí. Prej to nestíhá!"
B2: "Ale prosimtě. Sou ty holky dneska ňáký líný, co?"
Pokývají hlavou. Loknou si kávy.
pondělí 13. června 2016
Relativita
Jedna matka, jedna ratolest, jedna chátrající hrobka a jedna brigáda.
Matka (s nadšeným zájmem): "Tak jak tě bavilo míchat maltu?"
Ratolest (otráveně): "Co? Jo, malta - ani moc ne."
Matka (pedagogickým tónem): "Tak to se musíme víc opřít do učení."
Ratolest (s náhlým zájmem): "Míchaní malty je boží! To by šlo dělat celej život!"
Matka (s nadšeným zájmem): "Tak jak tě bavilo míchat maltu?"
Ratolest (otráveně): "Co? Jo, malta - ani moc ne."
Matka (pedagogickým tónem): "Tak to se musíme víc opřít do učení."
Ratolest (s náhlým zájmem): "Míchaní malty je boží! To by šlo dělat celej život!"
čtvrtek 9. června 2016
Mimoň
Neznámý syn, neznámá matka, známé bouřkové trubulence a prudký liják cestou ze školy.
Syn: "Jsem úplně promočenej!"
Cape kuchyní, zůstávají za ním mokré stopy.
Matka: "OK, sundej mokrý věci, dej to sušit. Hlavně ponožky!"
O deset minut později.
Syn má jednu nohu bosou a na druhé mokrou ponožku.
Matka: "Proč sis nesundal obě ponožky?"
Syn mizí.
Když se vrátí, má na obou nohou mokré ponožky.
Matka: "Proč sis oblékl zpátky mokrou ponožku?"
Syn: "Jsou už suchý!"
Matka: "Jsou mokrý. Nechávaj stopy."
Syn (nenápadně utírá své stopy): "Nene. Jenom trochu tahle."
Matka: "Jak jsi přišel na to, že jsou suchý?"
Syn (šlape jednou mokrou ponožkou na druhou): "Takhle jsem to zkoušel, jsou úplně suchý!"
Matka: "Vždyť z nich kape voda."
Syn (s menší jistotou): "No, možná tahle, tady na špičce je malinko mokrá, ale zbytek je suchej! Tady tu s tou vlhkou špičkou jsem už sušil."
Matka: "Mně se zdají obě úplně mokré."
Syn: "Mně ne! Tahle je tady (ukazuje na horní okraj) úplně suchá a tady (ukazuje na patu) v podstatě taky! Uznávám, že ta druhá je teda krapítek mokrá."
Matka: "Mokré jsou obě. Potřebují sundat a usušit."
Syn: "To uschne na nohou!" (Vztekle dupne nohou, z ponožky vycáknou kapky.)
Matka: "Nezdá se mi. Nemohl bys je sundat a vyměnit za jiné?"
Syn (zoufale): "Na těhle jsou mimoni!"
Syn: "Jsem úplně promočenej!"
Cape kuchyní, zůstávají za ním mokré stopy.
Matka: "OK, sundej mokrý věci, dej to sušit. Hlavně ponožky!"
O deset minut později.
Syn má jednu nohu bosou a na druhé mokrou ponožku.
Matka: "Proč sis nesundal obě ponožky?"
Syn mizí.
Když se vrátí, má na obou nohou mokré ponožky.
Matka: "Proč sis oblékl zpátky mokrou ponožku?"
Syn: "Jsou už suchý!"
Matka: "Jsou mokrý. Nechávaj stopy."
Syn (nenápadně utírá své stopy): "Nene. Jenom trochu tahle."
Matka: "Jak jsi přišel na to, že jsou suchý?"
Syn (šlape jednou mokrou ponožkou na druhou): "Takhle jsem to zkoušel, jsou úplně suchý!"
Matka: "Vždyť z nich kape voda."
Syn (s menší jistotou): "No, možná tahle, tady na špičce je malinko mokrá, ale zbytek je suchej! Tady tu s tou vlhkou špičkou jsem už sušil."
Matka: "Mně se zdají obě úplně mokré."
Syn: "Mně ne! Tahle je tady (ukazuje na horní okraj) úplně suchá a tady (ukazuje na patu) v podstatě taky! Uznávám, že ta druhá je teda krapítek mokrá."
Matka: "Mokré jsou obě. Potřebují sundat a usušit."
Syn: "To uschne na nohou!" (Vztekle dupne nohou, z ponožky vycáknou kapky.)
Matka: "Nezdá se mi. Nemohl bys je sundat a vyměnit za jiné?"
Syn (zoufale): "Na těhle jsou mimoni!"
neděle 5. června 2016
Jak se prodává
Neznámé město. Neznámý second hand.
Neznámá žena zoufale probírá stojan s tisícem krásných šatů, nakonec rezignovaně bere pouhé troje, které by jí - když zhluboka vydechne - mohly být.
Vychází nejistě z kabiny směrem k zrcadlu. Nenápadně zadržuje dech.
Prodavačka: "Ty jsou báječné! Dokonale vám sedí! Ty určitě berte!"
Žena nejistě vykukuje z kabiny ve druhých šatech.
Prodavačka (exaltovaně): "Ty jsou ještě lepší! Ano! Určitě! Ta barva vám dokonale sedí!"
Třetí šaty.
Prodavačka (za hranicí extáze): "To snad není možný! To se vám stává i v normálních obchodech, že vám dokonale sedí, cokoliv si vezmete?"
Žena (nejistě): "V normálních obchodech většinou nemají tuhle velikost a délku."
Prodavačka (s ledovým klidem): "No jo, vy máte anglickej typ postavy. Proto vám u nás sedí každý šaty. V obchodech maj spíš ty italský střihy. Na to si zákaznice stěžujou pořád."
Přichází paní, jež prodává vstupenky na nedaleké WC. Prodavačka jí běží v ústrety.
Prodavačka: "Jano, podívej, to je úžasný! Tý paní sluší úplně všechno!"
Dáma z WC: "To bude tím, že má krásné tvary, že jo! Ty boky! Ten pas! Víte (směrem k zákaznici) - já za den vidim hodně ženskejch, ale takhle pěkně tvarovaná je málokterá!"
Prodavačka: "Máš recht!"
Žena zakoupila troje šaty.
Prodavačka a dáma z WC vyhlížejí příští oběť.
Neznámá žena zoufale probírá stojan s tisícem krásných šatů, nakonec rezignovaně bere pouhé troje, které by jí - když zhluboka vydechne - mohly být.
Vychází nejistě z kabiny směrem k zrcadlu. Nenápadně zadržuje dech.
Prodavačka: "Ty jsou báječné! Dokonale vám sedí! Ty určitě berte!"
Žena nejistě vykukuje z kabiny ve druhých šatech.
Prodavačka (exaltovaně): "Ty jsou ještě lepší! Ano! Určitě! Ta barva vám dokonale sedí!"
Třetí šaty.
Prodavačka (za hranicí extáze): "To snad není možný! To se vám stává i v normálních obchodech, že vám dokonale sedí, cokoliv si vezmete?"
Žena (nejistě): "V normálních obchodech většinou nemají tuhle velikost a délku."
Prodavačka (s ledovým klidem): "No jo, vy máte anglickej typ postavy. Proto vám u nás sedí každý šaty. V obchodech maj spíš ty italský střihy. Na to si zákaznice stěžujou pořád."
Přichází paní, jež prodává vstupenky na nedaleké WC. Prodavačka jí běží v ústrety.
Prodavačka: "Jano, podívej, to je úžasný! Tý paní sluší úplně všechno!"
Dáma z WC: "To bude tím, že má krásné tvary, že jo! Ty boky! Ten pas! Víte (směrem k zákaznici) - já za den vidim hodně ženskejch, ale takhle pěkně tvarovaná je málokterá!"
Prodavačka: "Máš recht!"
Žena zakoupila troje šaty.
Prodavačka a dáma z WC vyhlížejí příští oběť.
pondělí 30. května 2016
V každém z nás je něco dobrého
Neznámá žena, neznámý manžel.
Ona (s jasnou panikou v hlase): "Musim zhubnout! 15 kilo aspoň! Do pátku!"
On (nehne brvou): "Proč?"
Ona (naléhavě): "Protože v pátek možná odjedu na týden předcvičovat jógu do Chorvatska. Nemůžu vypadat, jako nějaká tlustá pani!"
Ona (depresivně): "Chápej, jogíni, askeze, tradice! A pak to cvičí nějaká pani s nadváhou."
On: "Ale v tom je právě tvůj obrovský potenciál - že se s tebou může identifikovat široká veřejnost!"
Ona (s jasnou panikou v hlase): "Musim zhubnout! 15 kilo aspoň! Do pátku!"
On (nehne brvou): "Proč?"
Ona (naléhavě): "Protože v pátek možná odjedu na týden předcvičovat jógu do Chorvatska. Nemůžu vypadat, jako nějaká tlustá pani!"
Ona (depresivně): "Chápej, jogíni, askeze, tradice! A pak to cvičí nějaká pani s nadváhou."
On: "Ale v tom je právě tvůj obrovský potenciál - že se s tebou může identifikovat široká veřejnost!"
Supertchýně
Neznámá ves, nezámá odpolední siesta.
Dvě kávy a dvě ženy: manželka, manželova matka.
Šeřík voní.
Manželova matka: "A byla jsem tuhle s holkama na kafi. To bys koukala, jak si stěžujou, co všechno ty jejich snachy neumí."
Manželova matka: "Tak jsem jim řekla, že moje snacha umí všechno: šije, plete, vaří, peče, učí na univerzitě, píše pohádky, žehlí košile a hraje na flétnu."
Manželka polyká slzy dojetí. Káva stydne, šeřík voní.
Manželova matka (s radostí v hlase): "Cheche, koukaly jak sůvy! Přece jim nebudu říkat, že neumíš závodně plavat."
Dvě kávy a dvě ženy: manželka, manželova matka.
Šeřík voní.
Manželova matka: "A byla jsem tuhle s holkama na kafi. To bys koukala, jak si stěžujou, co všechno ty jejich snachy neumí."
Manželova matka: "Tak jsem jim řekla, že moje snacha umí všechno: šije, plete, vaří, peče, učí na univerzitě, píše pohádky, žehlí košile a hraje na flétnu."
Manželka polyká slzy dojetí. Káva stydne, šeřík voní.
Manželova matka (s radostí v hlase): "Cheche, koukaly jak sůvy! Přece jim nebudu říkat, že neumíš závodně plavat."
středa 18. května 2016
Selfbranding v kostce
Neznámá konference, neznámý specialista a zde je pár postřehů o tom, jak se musíte chovat, chcete-li být také slavný specialista:
1) Používejte nejvyšší získaný titul, frkněte jich pár před i za jméno, hodí se jakýkoliv bizarní cizokrajný.
2) Organizátoři vás oslovují "pane profesore" a říkají "náš pan profesor".
3) Nesmíte být na zahájení - to je pro nevytížené sraby.
4) Na akci v krajském městě se hodí přiletět letadlem a organizátor musí během úvodní přednášky zmínit, že jste již přistáli a vyslal pro vás speciální auto.
4b) Organizátor průběžně informuje o poloze auta.
5) Vejdete do sálu uprostřed jednání a celý předsedající stůl se bez ohledu na aktuálního přednášejícího (= bezcenná výplň před vámi) vrhne k vám, klaní se vám a potřese si rukama.
6) Nyní odejděte, nebudete poslouchat tu nulu.
7) Následně se zcela změní program, protože už tu přece jste a na odpolední diskusi vy bohužel nebudete (zdůraznit letadlo! odlétáte!).
8) Mluvte dvě hodiny vkuse, pauzy jsou pro nuly!
9) Nic nepřitáhne pozornost lépe, než dvojsmyslné vtipy!
10) Urážejte oponenty.
11) Nezapomeňte "tenkrát na vládě", "když to se mnou ministr konzultoval" a "co v té legislativní radě už nejsem, jsou to opravdu ukázky, ty vyhlášky".
12) Přihoďte "tenkrát v bance, jak jsem řešil toho defraudanta", "všichni kradou 30 milionů, to by mi nestačilo ani na letadlo", příklady z praxe jsou nutné. Urážejte!
13) Doporučujte pouze své knihy! V prezentaci naznačujte, zbytek je v knize, odkazujte na ni.
14) Asistent mezi tím roznáší objednávkový formulář.
15) Prezentaci nikomu nedáte (práva!), ale někomu možná předáte na letišti (letadlo nutno vytěžit).
16) Po vás mluví ještě nějaké nuly, ale vy již odlétáte!
17) Organizátoři běží za vámi, v sále zůstanou pouze diváci a nějaká nula č. 2 s jakousi prezentací.
1) Používejte nejvyšší získaný titul, frkněte jich pár před i za jméno, hodí se jakýkoliv bizarní cizokrajný.
2) Organizátoři vás oslovují "pane profesore" a říkají "náš pan profesor".
3) Nesmíte být na zahájení - to je pro nevytížené sraby.
4) Na akci v krajském městě se hodí přiletět letadlem a organizátor musí během úvodní přednášky zmínit, že jste již přistáli a vyslal pro vás speciální auto.
4b) Organizátor průběžně informuje o poloze auta.
5) Vejdete do sálu uprostřed jednání a celý předsedající stůl se bez ohledu na aktuálního přednášejícího (= bezcenná výplň před vámi) vrhne k vám, klaní se vám a potřese si rukama.
6) Nyní odejděte, nebudete poslouchat tu nulu.
7) Následně se zcela změní program, protože už tu přece jste a na odpolední diskusi vy bohužel nebudete (zdůraznit letadlo! odlétáte!).
8) Mluvte dvě hodiny vkuse, pauzy jsou pro nuly!
9) Nic nepřitáhne pozornost lépe, než dvojsmyslné vtipy!
10) Urážejte oponenty.
11) Nezapomeňte "tenkrát na vládě", "když to se mnou ministr konzultoval" a "co v té legislativní radě už nejsem, jsou to opravdu ukázky, ty vyhlášky".
12) Přihoďte "tenkrát v bance, jak jsem řešil toho defraudanta", "všichni kradou 30 milionů, to by mi nestačilo ani na letadlo", příklady z praxe jsou nutné. Urážejte!
13) Doporučujte pouze své knihy! V prezentaci naznačujte, zbytek je v knize, odkazujte na ni.
14) Asistent mezi tím roznáší objednávkový formulář.
15) Prezentaci nikomu nedáte (práva!), ale někomu možná předáte na letišti (letadlo nutno vytěžit).
16) Po vás mluví ještě nějaké nuly, ale vy již odlétáte!
17) Organizátoři běží za vámi, v sále zůstanou pouze diváci a nějaká nula č. 2 s jakousi prezentací.
pondělí 16. května 2016
Druhý stupeň výuky
Ona a Ono spolu jedou do školy.
Ono: "Mamí - a proč na druhém stupni učí tolik učitelů? Proč už nebudeme mít na všechno jednu paní učitelku?"
Ona. "Nevím. Asi proto, že v těch fyzikách a chemiích je už hodně učiva. Tak každý učitel učí jeden obor. Asi není v silách jednoho učitele umět dobře všechny tyhle předměty současně."
Ono: "Tak to je dobrý! Voni si to rozdělej a my to máme umět všechno, jo?"
Ono: "Mamí - a proč na druhém stupni učí tolik učitelů? Proč už nebudeme mít na všechno jednu paní učitelku?"
Ona. "Nevím. Asi proto, že v těch fyzikách a chemiích je už hodně učiva. Tak každý učitel učí jeden obor. Asi není v silách jednoho učitele umět dobře všechny tyhle předměty současně."
Ono: "Tak to je dobrý! Voni si to rozdělej a my to máme umět všechno, jo?"
pondělí 2. května 2016
Empatický manžel
Neznámý manžel, neznámá manželka, servírka.
Manželka kouše zeleninový salát.
Servírka: "A kávu na závěr?"
Manžel: "Ano."
Manželka kouše zeleninový salát, má plnou pusu. Souhlasně kýve.
Servírka: "Preso? Mléko? Kapučíno? Laté? Slabou? Dvojitou?"
Manžel: "Preso s mlékem."
Manželka stále kouše salát.
Trapné ticho.
Manželka zoufale hledí na manžela.
Manžel: "Žena si dá silnou malou kávu bez mléka. A nemusíte s tím spěchat, prosím, žena si to nejdřív dokouše."
Manželka kouše zeleninový salát.
Servírka: "A kávu na závěr?"
Manžel: "Ano."
Manželka kouše zeleninový salát, má plnou pusu. Souhlasně kýve.
Servírka: "Preso? Mléko? Kapučíno? Laté? Slabou? Dvojitou?"
Manžel: "Preso s mlékem."
Manželka stále kouše salát.
Trapné ticho.
Manželka zoufale hledí na manžela.
Manžel: "Žena si dá silnou malou kávu bez mléka. A nemusíte s tím spěchat, prosím, žena si to nejdřív dokouše."
čtvrtek 28. dubna 2016
Zákaz tělocviku
Neznámá ves, odpoledne před školou.
Syn má měsíc zahojený nalomený malíček na noze (fotbal bez bačkor). Již celý týden sundanou sádru ze zápěstí (skateboard). Má za sebou první den bez obinadla z již skoro zahojeného vypáčeného palce u ruky (poskakování za jízdy v autobuse).
Zdravé a zhojené dítě nápadně pajdá směrem k matce.
Matka (nevěřícně): "????"
Syn: "Já sem nějak divně doskočil na kotník."
Matka (s lehkou hysterií): "Jak jako doskočil? Ty jsi někde skákal? Máš ještě zakázaný cvičit!"
Syn: "Né, to nebylo při tělocviku. Já jsem vyskočil pak, odpoledne, v družině."
Syn: "Já jsem při tělocviku seděl na lavičce. A při vycházce s družinou jsem šel v klidu."
Syn: "Ale pak jsem ti měl takovou radost, že jsme našli živou žížalu. Až jsem z toho vyskočil metr nad zem."
Syn má měsíc zahojený nalomený malíček na noze (fotbal bez bačkor). Již celý týden sundanou sádru ze zápěstí (skateboard). Má za sebou první den bez obinadla z již skoro zahojeného vypáčeného palce u ruky (poskakování za jízdy v autobuse).
Zdravé a zhojené dítě nápadně pajdá směrem k matce.
Matka (nevěřícně): "????"
Syn: "Já sem nějak divně doskočil na kotník."
Matka (s lehkou hysterií): "Jak jako doskočil? Ty jsi někde skákal? Máš ještě zakázaný cvičit!"
Syn: "Né, to nebylo při tělocviku. Já jsem vyskočil pak, odpoledne, v družině."
Syn: "Já jsem při tělocviku seděl na lavičce. A při vycházce s družinou jsem šel v klidu."
Syn: "Ale pak jsem ti měl takovou radost, že jsme našli živou žížalu. Až jsem z toho vyskočil metr nad zem."
úterý 19. dubna 2016
Spravedlivý mezi národy
Neznámá ves, neznámé děti, neznámý otec kdesi po Evropě splácí hypotéku.
Je večer a všichni jsou již znaveni.
V ložnici je vedle matky jedno volné místo.
Přízemí:
Syn: "Mamí, můžu spát u tebe?"
Matka: "Jasně."
O deset minut později v patře sestra zjišťuje, že syn spí v ložnici. Propadá hysterii, protože chce také spát v ložnici a protože to není spravedlivé a protože se to vůbec NEDOMLOUVALO.
Matka: "Jasně."
O deset minut později v patře sestra zjišťuje, že syn spí v ložnici. Propadá hysterii, protože chce také spát v ložnici a protože to není spravedlivé a protože se to vůbec NEDOMLOUVALO.
Syn namítá, že si prostě řekl první.
Dcera: "Ale to se musí DOMLUVIT!"
Matka v přízemí vyklízí myčku. Slyší dceru plakat z patra, že se to mělo DOMLUVIT a ne hned rozhodnout a že to není spravedlivé. Matka je již také unavená, empatie nemá na rozdávání, do sporu tedy raději nezasahuje.
Syn vydrží pláči vzdorovat jen chvíli. Rezignovaně rozhoduje, že si teda do ložnice přinese karimatku a ať si holt sestra vleze do manželské postele.
Matka v přízemí vyklízí myčku. Slyší dceru plakat z patra, že se to mělo DOMLUVIT a ne hned rozhodnout a že to není spravedlivé. Matka je již také unavená, empatie nemá na rozdávání, do sporu tedy raději nezasahuje.
Syn vydrží pláči vzdorovat jen chvíli. Rezignovaně rozhoduje, že si teda do ložnice přinese karimatku a ať si holt sestra vleze do manželské postele.
Ale dcera vůbec neříká děkuji - dál naříká, že se to musí DOMLUVIT a že je bratr hloupej, protože nechápe, že se to má DOMLUVIT a že je prostě hloupej.
Do přízemí je slyšet stereo pláč syna i dcery.
Matka - nyní již zcela prosta jakékoliv empatie - letí po schodech. Aha - dcera je ve vaně, vůbec neví, že bratr dávno ustoupil. Vůbec ho totiž neposlouchá a nevnímá, dál vede svůj útok všemi prostředky.
Do přízemí je slyšet stereo pláč syna i dcery.
Matka - nyní již zcela prosta jakékoliv empatie - letí po schodech. Aha - dcera je ve vaně, vůbec neví, že bratr dávno ustoupil. Vůbec ho totiž neposlouchá a nevnímá, dál vede svůj útok všemi prostředky.
V ložnici na karimatce pláče syn, protože je hloupej, sestra to řekla. Navíc zrovna ve škole zlobí čtení, další důkaz, že je hloupej. Chytrej už nikdy nebude, nebudou kamarádi, nebude nic. Tma a zmar.
Hysterie vrcholí na všech frontách.
Matka posílá dceru spát do jejího pokoje, formulací značně odlišnou od vět ve výchovných příručkách. Bere do náručí syna a snaží se zklidnit jeho pláč a utrpení. Moc se to nedaří. Pláč trvá asi půl hodiny, syn trvá na tom, že je beznadějně hloupej. Následně se syn ptá, zda matka půjde za dcerou. Naléhá, ať tam jde.
Hysterie vrcholí na všech frontách.
Matka posílá dceru spát do jejího pokoje, formulací značně odlišnou od vět ve výchovných příručkách. Bere do náručí syna a snaží se zklidnit jeho pláč a utrpení. Moc se to nedaří. Pláč trvá asi půl hodiny, syn trvá na tom, že je beznadějně hloupej. Následně se syn ptá, zda matka půjde za dcerou. Naléhá, ať tam jde.
Asi chce být sám.
Matka tedy jde za dcerou. Ptá se, kde se stala chyba. Snaží se vysvětlit význam slova domluvit. Vysvětluje, že se zlobí, protože si na bratra vylila vztek a protože obě víme, že se nechtěla domlouvat, ale prosadit svou.
A v tom, dupy dup, v pokojíku je rozzuřený syn: "Poslal jsem tě za ní sem, abys jí taky přitulila, né, abys jí nadávala, jasný? A už o tom nebudeme mluvit! Vobě spát!"
A v tom, dupy dup, v pokojíku je rozzuřený syn: "Poslal jsem tě za ní sem, abys jí taky přitulila, né, abys jí nadávala, jasný? A už o tom nebudeme mluvit! Vobě spát!"
čtvrtek 14. dubna 2016
Ubohý hoch
Neznámé město, neznámá ordinace traumatologie, čerstvě obnovená sádra na pravém zápěstí.
Matka a syn nastupují do auta.
Matka: "Tak já tě teď odvezu zpátky do školy."
Syn (s nadějí v hlase): "Ale mě ta ruka pobolívá."
Matka: "Proto ti tu sádru dali ještě jednou. Pan doktor říkal, že do školy můžeš hned."
Syn (odkašlá si): "Taky mě nějak škrábe v krku."
Matka (lstivě): "Takže mám rovnou zavolat dědovi, že zítra na oslavu tvého svátku nepřijedeme?"
Syn (zaskočeně): "Né, tak zlý to není."
Ticho. Matka řídí, syn pozoruje krajinu.
Syn (v duchu, pro sebe): "Hm, no, teď bude tělák, to je dobrý, pak je matika, hm... "
Syn (nahlas): "Tak já to teda nějak zvládnu. Kdybych začal zvracet, tak si pro mne snad přijedeš, ne?"
Matka a syn nastupují do auta.
Matka: "Tak já tě teď odvezu zpátky do školy."
Syn (s nadějí v hlase): "Ale mě ta ruka pobolívá."
Matka: "Proto ti tu sádru dali ještě jednou. Pan doktor říkal, že do školy můžeš hned."
Syn (odkašlá si): "Taky mě nějak škrábe v krku."
Matka (lstivě): "Takže mám rovnou zavolat dědovi, že zítra na oslavu tvého svátku nepřijedeme?"
Syn (zaskočeně): "Né, tak zlý to není."
Ticho. Matka řídí, syn pozoruje krajinu.
Syn (v duchu, pro sebe): "Hm, no, teď bude tělák, to je dobrý, pak je matika, hm... "
Syn (nahlas): "Tak já to teda nějak zvládnu. Kdybych začal zvracet, tak si pro mne snad přijedeš, ne?"
úterý 12. dubna 2016
Až se manžel vrátí ze služební cesty...
Neznámá ves, hypotetické, ještě neexistující ráno.
On: "Kde mám župan?"
Ona: "V pračce."
On: "Proč?"
Ona: "Potřebuje vyprat."
On: "Proč?"
Ona: "Ále, jak jsem se včera v noci plížila kolem usínajícího syna do pracovny, šoupla jsem si tu čokoládu na noční šichtu do kapsy županu."
On: "A?"
Ona: "No, a pak jsem kolem půlnoci sáhla pro kapesník, že jo."
On: "A proč jsi prala i můj?"
Ona: "Protože byl tak hezky po ruce, když jsem včera hledala župan."
On: "Kde mám župan?"
Ona: "V pračce."
On: "Proč?"
Ona: "Potřebuje vyprat."
On: "Proč?"
Ona: "Ále, jak jsem se včera v noci plížila kolem usínajícího syna do pracovny, šoupla jsem si tu čokoládu na noční šichtu do kapsy županu."
On: "A?"
Ona: "No, a pak jsem kolem půlnoci sáhla pro kapesník, že jo."
On: "A proč jsi prala i můj?"
Ona: "Protože byl tak hezky po ruce, když jsem včera hledala župan."
středa 6. dubna 2016
Zubní politika
Ráno. Snídaně. Za chvíli odchod. Matka listuje Časopisem, syn nakukuje přes rameno.
Syn: "To je hustej chlap! Kdo to je?"
Matka: "Asi čínskej tajnej policajt."
Syn: "A proto je zamotanej v tý vlajce?"
Matka: "Ne, tajnej je proto, že nemá uniformu."
Syn: "A proč nemá uniformu?"
Matka: "Protože je tajnej. Aby se nepoznalo, že je to policajt."
Syn: "Ale ty to víš, ne? Tak když to víš i ty, to už to asi ví každej, ne?"
Matka: "No, ale ono se nesmí přiznat, že tu byli."
Syn: "A kdo to nesmí přiznat?"
Matka: "No, cizí prezident si sem na návštěvu nemůže vzít uniformované policajty, aby nějak omezovali lidi z České republiky. Ale ten čínský policajty asi chtěl, tak přivez ty tajný. A český prezident s ním chce obchodovat, tak nad tím přimhouří oko - nikdo nedokáže, že jsou to policajti, ne? Všichni si to jen myslíme."
Syn: "To je teda habaďůra!"
Matka: "Ne, to je mezinárodní politika."
Syn: "Hm. Mám takovou zubní politiku: Řeknu ti, že jsem si zuby vyčistil, i když jsem si je ještě nevyčistil. Ty to teda jako nevíš, i když to víš, ale nic neřekneš, protože už stejně musíme jít, že jo?"
Syn: "To je hustej chlap! Kdo to je?"
Matka: "Asi čínskej tajnej policajt."
Syn: "A proto je zamotanej v tý vlajce?"
Matka: "Ne, tajnej je proto, že nemá uniformu."
Syn: "A proč nemá uniformu?"
Matka: "Protože je tajnej. Aby se nepoznalo, že je to policajt."
Syn: "Ale ty to víš, ne? Tak když to víš i ty, to už to asi ví každej, ne?"
Matka: "No, ale ono se nesmí přiznat, že tu byli."
Syn: "A kdo to nesmí přiznat?"
Matka: "No, cizí prezident si sem na návštěvu nemůže vzít uniformované policajty, aby nějak omezovali lidi z České republiky. Ale ten čínský policajty asi chtěl, tak přivez ty tajný. A český prezident s ním chce obchodovat, tak nad tím přimhouří oko - nikdo nedokáže, že jsou to policajti, ne? Všichni si to jen myslíme."
Syn: "To je teda habaďůra!"
Matka: "Ne, to je mezinárodní politika."
Syn: "Hm. Mám takovou zubní politiku: Řeknu ti, že jsem si zuby vyčistil, i když jsem si je ještě nevyčistil. Ty to teda jako nevíš, i když to víš, ale nic neřekneš, protože už stejně musíme jít, že jo?"
čtvrtek 31. března 2016
Soumrak papírových médií
Neznámá ves, neznámý večer.
Otec v pracovně splácí hypotéku.
Na stole v kuchyni je pohozeno poslední vydání nějakého Časopisu.
Matka vyklízí myčku, vaří zítřejší oběd, vhodně voleným cvičením propojuje dítěti hemisféry a v tom:
"Mamí, ten Warhola, to byl nějakej kuchař? Von má někde restauraci?"
Druhé dítě zvědavě listuje Časopisem.
Matka: "Proč?"
Druhé Dítě: "Že tu píšou o nějaký jeho polívce."
Matka přeruší propojování hemisfér a vysvětlí dítěti, kdo byl Andy Warhola.
První Dítě vyskočí od cvičení: "New York? Znal se Warhola se Spidermanem?"
Matka: "Néé. Spiderman je vymyšlenej mutant."
První Dítě: "Co je to mutant?"
Matka seznámí dítě s existencí kysliny DNA, geny a mutacemi.
První Dítě: "Kyselina? Já mám v sobě kyselinu? Můžu jí nějak použít na nepřítele?"
Vyskočí od stolu a naznačuje, jak přesně by útok probíhal. Do útoku je zapojeno několik prázdných lahví čekajících na odnesení do tříděného sběru.
Když je útok v nejlepším a láduje se špuntovka k útoku na kyselinou zcela zničené lahve, matka jemně vrací první dítě k cvičení na propojování hemisfér.
A v tom zašustí Časopis: "Mamí, kdo byli Romeo a Julie?"
Matka osvětlí dítěti vztah mezi Montekovými a Kapuletovými.
První Dítě zbystří: "Jed? A proč to tam ten Romeo raději celý nerozstřílel?" Mává špuntovkou.
Matka vysvětlí, že střelné zbraně bývaly vzácné.
První Dítě: "To se jako mečovali a otravovali, jo? Hustý!" Rozhlíží se, kde leží jeho meče. Jedy v arzenálu zatím nemá. Ale kdyby se vzal támhleten cukr a tady uřízl kus té kytky...
Hemisféry!
Druhé dítě dál listuje Časopisem: "Mamí, a proč lidem vadí, že ten chlap postavil čápům hnízdo?"
Matka vysvětlí, že ten chlap stavěl hnízdo sobě.
První dítě: "Von bude bydlet na komíně? Hustý!"
Vyskočí od cvičení a balancováním na židli názorně demonstruje rozhled z komína.
Matka nemilosrdně vrací jeho pozornost zpět.
Druhé dítě: "Mamí, tady v Časopisu píšou, že se Mimoni vracej zpátky!"
První dítě: "Hustý! Kdy? Kde?"
Pokouší se utéci do pokoje a převléci se do legínů s Mimoni. Aby bylo vše na jejich návrat připraveno.
/Opakujte 100 x/
Večer, když všichni usnou, matka ruší předplatné papírového týdeníku.
Je to to jediné, co má ještě pod kontrolou.
Otec v pracovně splácí hypotéku.
Na stole v kuchyni je pohozeno poslední vydání nějakého Časopisu.
Matka vyklízí myčku, vaří zítřejší oběd, vhodně voleným cvičením propojuje dítěti hemisféry a v tom:
"Mamí, ten Warhola, to byl nějakej kuchař? Von má někde restauraci?"
Druhé dítě zvědavě listuje Časopisem.
Matka: "Proč?"
Druhé Dítě: "Že tu píšou o nějaký jeho polívce."
Matka přeruší propojování hemisfér a vysvětlí dítěti, kdo byl Andy Warhola.
První Dítě vyskočí od cvičení: "New York? Znal se Warhola se Spidermanem?"
Matka: "Néé. Spiderman je vymyšlenej mutant."
První Dítě: "Co je to mutant?"
Matka seznámí dítě s existencí kysliny DNA, geny a mutacemi.
První Dítě: "Kyselina? Já mám v sobě kyselinu? Můžu jí nějak použít na nepřítele?"
Vyskočí od stolu a naznačuje, jak přesně by útok probíhal. Do útoku je zapojeno několik prázdných lahví čekajících na odnesení do tříděného sběru.
Když je útok v nejlepším a láduje se špuntovka k útoku na kyselinou zcela zničené lahve, matka jemně vrací první dítě k cvičení na propojování hemisfér.
A v tom zašustí Časopis: "Mamí, kdo byli Romeo a Julie?"
Matka osvětlí dítěti vztah mezi Montekovými a Kapuletovými.
První Dítě zbystří: "Jed? A proč to tam ten Romeo raději celý nerozstřílel?" Mává špuntovkou.
Matka vysvětlí, že střelné zbraně bývaly vzácné.
První Dítě: "To se jako mečovali a otravovali, jo? Hustý!" Rozhlíží se, kde leží jeho meče. Jedy v arzenálu zatím nemá. Ale kdyby se vzal támhleten cukr a tady uřízl kus té kytky...
Hemisféry!
Druhé dítě dál listuje Časopisem: "Mamí, a proč lidem vadí, že ten chlap postavil čápům hnízdo?"
Matka vysvětlí, že ten chlap stavěl hnízdo sobě.
První dítě: "Von bude bydlet na komíně? Hustý!"
Vyskočí od cvičení a balancováním na židli názorně demonstruje rozhled z komína.
Matka nemilosrdně vrací jeho pozornost zpět.
Druhé dítě: "Mamí, tady v Časopisu píšou, že se Mimoni vracej zpátky!"
První dítě: "Hustý! Kdy? Kde?"
Pokouší se utéci do pokoje a převléci se do legínů s Mimoni. Aby bylo vše na jejich návrat připraveno.
/Opakujte 100 x/
Večer, když všichni usnou, matka ruší předplatné papírového týdeníku.
Je to to jediné, co má ještě pod kontrolou.
úterý 22. března 2016
O emancipaci
Rok plusmínus 1800.
Neznámá neemancipovaná žena stojí u plotny a míchá vejce. Zpívá si lidové písně. V noci spí.
Rok plusmínus 1900.
Neznámá emancipující se žena stojí u plotny a míchá vejce. Vztekle přeruší zpěv lidových písní a vykřikne: "Proč mám celej život jenom stát u plotny? Jsem přece inteligentní! Chci toho víc! Chci studovat!"
V noci hledí do stropu a přemýšlí nad svým promarněným životem.
Časoprostorové kontinuum se zavlní a Bůh pobaveně zvedne levé obočí.
"Ale prosím, jak si přejete," říká si.
Rok plusmínus 2000
Neznámá zcela vyčerpaná žena stojí u plotny a míchá vejce. V textu lidové písně pomáhá jednomu z dětí odhalit všechny neshodné přívlastky. V pauze mezi nádechy odpovídá druhému dítěti na dotazy, jak se teda programuje cyklus, ve kterém animovaná kočička oběhne obrazovku správně dokola. Náhodou to ví úplně přesně, vystudovala totiž teorii informatiky a v noci, až všichni usnou, si připraví přednášku o praktické aplikaci minipočítačů.
Neznámá neemancipovaná žena stojí u plotny a míchá vejce. Zpívá si lidové písně. V noci spí.
Rok plusmínus 1900.
Neznámá emancipující se žena stojí u plotny a míchá vejce. Vztekle přeruší zpěv lidových písní a vykřikne: "Proč mám celej život jenom stát u plotny? Jsem přece inteligentní! Chci toho víc! Chci studovat!"
V noci hledí do stropu a přemýšlí nad svým promarněným životem.
Časoprostorové kontinuum se zavlní a Bůh pobaveně zvedne levé obočí.
"Ale prosím, jak si přejete," říká si.
Rok plusmínus 2000
Neznámá zcela vyčerpaná žena stojí u plotny a míchá vejce. V textu lidové písně pomáhá jednomu z dětí odhalit všechny neshodné přívlastky. V pauze mezi nádechy odpovídá druhému dítěti na dotazy, jak se teda programuje cyklus, ve kterém animovaná kočička oběhne obrazovku správně dokola. Náhodou to ví úplně přesně, vystudovala totiž teorii informatiky a v noci, až všichni usnou, si připraví přednášku o praktické aplikaci minipočítačů.
úterý 8. března 2016
O manželích a lidech
Neznámá ves, neznámé hory, neznámí manželé se chystají na noční vyjížďku do stopy s přáteli.
Ona ladí outfit, on zkoumá mapu.
Ona: "Kolik je tam stupňů?"
On: "Nevim. Proč?"
Ona: "Jestli si mám brát teplý prádlo. Abych nemrzla, když se zastaví."
On: "Zastavují ti rychlí, když čekají."
Ona: "Aha. Takže budeme stavět?"
On (hluboký nádech): "Ty ne."
Ona ladí outfit, on zkoumá mapu.
Ona: "Kolik je tam stupňů?"
On: "Nevim. Proč?"
Ona: "Jestli si mám brát teplý prádlo. Abych nemrzla, když se zastaví."
On: "Zastavují ti rychlí, když čekají."
Ona: "Aha. Takže budeme stavět?"
On (hluboký nádech): "Ty ne."
pondělí 15. února 2016
Blondýna to zvládne
Ze šumu kontinua se vynořuje pracovní porada. Jsme zhruba uprostřed známého vesmíru, byť trochu na pokraji horizontu událostí. V místnosti je cca 20 mužů a dvě ženy, všichni podobného pracovního zařazení.
Následující rozhovor je zaznamenán zatraceně zkresleně, neboť nedokonalý mozek naslouchající osoby pravděpodobně zbytečně akcentoval určité prvky jednání.
Muž 1: "A já si myslím, že tohle, o čem mluvíme, prostě není odborná práce. Že by stačilo najmout nějakou blondýnu, který by člověk řekl rámcově, o co jde a ona to dodělala."
Muž 2: "Já mám dobrý zkušenosti s těma ženskejma ze sousedního oddělení."
Muž 1: "To nikdy nefungovalo, než jsem zjistil, která blondýna má tu klíčovou informaci, musel jsem mluvit asi se sedmi z nich."
Muž XY: "Ale nějakou tu ženskou bysme tu na to mít mohli, ne?"
Několik jiných mužů si myslí, že je to přece jen odborná práce a že si ji tedy udělají sami.
Ženy mlčí. Jsou tmavovlasé.
Následující rozhovor je zaznamenán zatraceně zkresleně, neboť nedokonalý mozek naslouchající osoby pravděpodobně zbytečně akcentoval určité prvky jednání.
Muž 1: "A já si myslím, že tohle, o čem mluvíme, prostě není odborná práce. Že by stačilo najmout nějakou blondýnu, který by člověk řekl rámcově, o co jde a ona to dodělala."
Muž 2: "Já mám dobrý zkušenosti s těma ženskejma ze sousedního oddělení."
Muž 1: "To nikdy nefungovalo, než jsem zjistil, která blondýna má tu klíčovou informaci, musel jsem mluvit asi se sedmi z nich."
Muž XY: "Ale nějakou tu ženskou bysme tu na to mít mohli, ne?"
Několik jiných mužů si myslí, že je to přece jen odborná práce a že si ji tedy udělají sami.
Ženy mlčí. Jsou tmavovlasé.
čtvrtek 11. února 2016
Genderově nevyvážené vánoce
Neznámá ves, neznámé vánoce, neznámý syn dostal stavebnici Boffin. Třímá v ruce diodu, baterku a pár spojů.
Syn: "Tatí - jak to, že to nesvítí?"
Otec: "Já nevim, ukaž, hm, no, nesvítí. Už jsi četl návod?"
Kolemjdoucí matka, ana nese ze špajzu štrůdl: "Máte to zapojený obráceně."
Matka odloží štrůdl a ukazuje: "Vidíš tady tu šipku? Vidíš tady to plus na baterce? Šipka musí jít od plus k mínus."
Chvíle klidu. Dioda svítí.
Otec dlí v křesle, matka v kuchyni chystá s tchýní kávu.
Syn: "Tatí - a jak to, že nesvítí dvě diody? Koukej, šipky mám dobře!"
Otec: "No jo, nesvítí, hm, už jsi četl návod? Tam to asi bude."
Matka nakoukne z kuchyně: "Máš ty diody v sérii, to svítit nebude, baterky jsou slabý. Zkus je zapojit vedle sebe."
Chvíle klidu. Diody svítí. Slabě, ale svítí.
Syn: "Tatí - jakto, že když dám k těm diodám tady ten motorek, tak to nesvítí?"
Otec: "Návod! Už jsi četl návod?!"
Matka oklepává z dlaní drobty od štrůdlu: "Hm, no, to nepůjde, ukaž, zkus tady tohle přepojit, sem přidáme baterku - vidíš?"
Chvíle klidu. Diody svítí. Motorek bzučí.
Syn: "Tatí - a proč to máma ví, když nečetla návod?"
Otec: "Tvoje matka, synu, je inženýr elektrotechniky. Ona by ty návody mohla psát."
Syn: "Tatí - a proč teda doma vyměňuješ žárovky ty?"
Otec: "Protože neumim tak dobře krájet štrůdl..."
Syn: "Tatí - jak to, že to nesvítí?"
Otec: "Já nevim, ukaž, hm, no, nesvítí. Už jsi četl návod?"
Kolemjdoucí matka, ana nese ze špajzu štrůdl: "Máte to zapojený obráceně."
Matka odloží štrůdl a ukazuje: "Vidíš tady tu šipku? Vidíš tady to plus na baterce? Šipka musí jít od plus k mínus."
Chvíle klidu. Dioda svítí.
Otec dlí v křesle, matka v kuchyni chystá s tchýní kávu.
Syn: "Tatí - a jak to, že nesvítí dvě diody? Koukej, šipky mám dobře!"
Otec: "No jo, nesvítí, hm, už jsi četl návod? Tam to asi bude."
Matka nakoukne z kuchyně: "Máš ty diody v sérii, to svítit nebude, baterky jsou slabý. Zkus je zapojit vedle sebe."
Chvíle klidu. Diody svítí. Slabě, ale svítí.
Syn: "Tatí - jakto, že když dám k těm diodám tady ten motorek, tak to nesvítí?"
Otec: "Návod! Už jsi četl návod?!"
Matka oklepává z dlaní drobty od štrůdlu: "Hm, no, to nepůjde, ukaž, zkus tady tohle přepojit, sem přidáme baterku - vidíš?"
Chvíle klidu. Diody svítí. Motorek bzučí.
Syn: "Tatí - a proč to máma ví, když nečetla návod?"
Otec: "Tvoje matka, synu, je inženýr elektrotechniky. Ona by ty návody mohla psát."
Syn: "Tatí - a proč teda doma vyměňuješ žárovky ty?"
Otec: "Protože neumim tak dobře krájet štrůdl..."
Kamarádi
Činžák v Praze. Předsíň dvoupokojového bytu sloužícího jako pracoviště čínské lékařky. Místností se line dým, všude lidé, kabáty, tašky, cedule.
Uvnitř jedné z místností lze zahlédnout polonahého staršího muže.
V čekárně sedí prošedivělý pán.
Čínská lékařka k čekajícímu pánovi: "Vy pán můžete jít pomoci svůj syn!"
Čínská lékařka dovnitř k polonahému pánovi: "Váš otec jít vám pomoci obléci!"
"Já nejsem jeho otec."
"Já nejsem jeho syn."
Čínská lékařka: "Tak bratri?"
"Ne, on je děda."
Všichni zpozorníme, polonahý muž si nonšalantně dotahuje pásek na kalhotách a snaží se situaci vysvětlit.
"Teda ne můj děda. Já... já jsem taky děda."
"???"
"My jsme kamarádi dědečkové. Máme společnýho vnuka."
Uvnitř jedné z místností lze zahlédnout polonahého staršího muže.
V čekárně sedí prošedivělý pán.
Čínská lékařka k čekajícímu pánovi: "Vy pán můžete jít pomoci svůj syn!"
Čínská lékařka dovnitř k polonahému pánovi: "Váš otec jít vám pomoci obléci!"
"Já nejsem jeho otec."
"Já nejsem jeho syn."
Čínská lékařka: "Tak bratri?"
"Ne, on je děda."
Všichni zpozorníme, polonahý muž si nonšalantně dotahuje pásek na kalhotách a snaží se situaci vysvětlit.
"Teda ne můj děda. Já... já jsem taky děda."
"???"
"My jsme kamarádi dědečkové. Máme společnýho vnuka."
úterý 2. února 2016
To ti nemůžu slíbit
Neznámá ves, neznámé ráno, neznámé děti se tulí k matce. Tato odjíždí na tři dny na služební cestu, zatímco děti s tatínkem a partičkou míří na hory.
Matka: "Ňuňuňu, a teď mi slibte, že se budete chovat jako slušně vychované děti."
Dcera: "Ano, maminko."
Syn (rázně): "Tak to ti rozhodně neslíbim!"
Matka: "???" (zírá)
Syn: "Sliby se nemaj porušovat, ne? Tak prostě neslíbim, co nesplnim, promiň."
Matka: "???" (lapá po dechu)
Syn: "Hele, na horách bude O. Já se na něj těšim vod léta. A teď mi řekni:
Může slušně vychovanej kluk jezdit v kalhotách po zadku po hlíně z kopce? Nemůže, aha!
Může slušně vychovanej kluk skákat ze stromu na strom? Nemůže, aha!
Může se slušně vychovanej kluk obalit blátem úplně celej? Asi nemůže, co?
Může ségrám krást tajně mlsání? Nemůže!
Jenže všechno to chceme s O. dělat!
Tak se na mně nezlob, na hory nic neslibuju."
Matka: (zírá)
Syn (soucitně): "Hele, slušně vychovanej budu zas, až se vrátím, třeba pak večer, to ti slíbit můžu. Stačí?"
Matka: "Ňuňuňu, a teď mi slibte, že se budete chovat jako slušně vychované děti."
Dcera: "Ano, maminko."
Syn (rázně): "Tak to ti rozhodně neslíbim!"
Matka: "???" (zírá)
Syn: "Sliby se nemaj porušovat, ne? Tak prostě neslíbim, co nesplnim, promiň."
Matka: "???" (lapá po dechu)
Syn: "Hele, na horách bude O. Já se na něj těšim vod léta. A teď mi řekni:
Může slušně vychovanej kluk jezdit v kalhotách po zadku po hlíně z kopce? Nemůže, aha!
Může slušně vychovanej kluk skákat ze stromu na strom? Nemůže, aha!
Může se slušně vychovanej kluk obalit blátem úplně celej? Asi nemůže, co?
Může ségrám krást tajně mlsání? Nemůže!
Jenže všechno to chceme s O. dělat!
Tak se na mně nezlob, na hory nic neslibuju."
Matka: (zírá)
Syn (soucitně): "Hele, slušně vychovanej budu zas, až se vrátím, třeba pak večer, to ti slíbit můžu. Stačí?"
středa 27. ledna 2016
Porušení školního řádu
Neznámá ves, neznámí lidé, notýsek s poznámkou.
Matka: "Porušení školního řádu? Co jsi dělalo?"
Ono (trpitelsky a ukřivděně): "Mělo jsem žízeň!"
Matka: "Jak to souvisí s porušením školního řádu?"
Ono: "My si s R. schováváme věci. Já bych mu pití teda nikdy neschovalo, ale on mi ho schoval. A já mělo žízeň, tak jsem řeklo M."
Pauza.
Matka: "Jak to souvisí s porušením školního řádu?"
Ono: "No a M řekl, ať se napiju, ale že pak něco - a to si mumlal do hlavy. A když jsem se zeptalo, co říká, že prý až se napiju."
Matka: "Školní řád?"
Ono: "No a M pak řekl, že musím hrát na Jurský slepice! Já nechtělo! Já muselo!"
Matka: "Jurské slepice porušují školní řád?"
Ono: "To nám právě paní učitelka dopředu neřekla. Až když to psala!"
Matka: "A jak Jurské slepice porušily školní řád?"
Ono: "No, to sou dravý slepice, co chytají pomalé lidi. A K. byl pomalej a M. ho strčila a on se naštval a strčil jí na topení. Já jsem nikoho nestrkal! Já měl žízeň!"
Matka: "Školní řád?"
Ono: "No právě, jak měla M. to červený oko a trochu krve kolem něj, tak paní učitelka řekla, že všichni si napíšeme do deníčku, že jsme porušili školní řád."
Matka: "A jak jste ho porušili?"
Ono: "Já NEVÍM! Já mělo žízeň!"
/opakujte 100x/
Matka: "Porušení školního řádu? Co jsi dělalo?"
Ono (trpitelsky a ukřivděně): "Mělo jsem žízeň!"
Matka: "Jak to souvisí s porušením školního řádu?"
Ono: "My si s R. schováváme věci. Já bych mu pití teda nikdy neschovalo, ale on mi ho schoval. A já mělo žízeň, tak jsem řeklo M."
Pauza.
Matka: "Jak to souvisí s porušením školního řádu?"
Ono: "No a M řekl, ať se napiju, ale že pak něco - a to si mumlal do hlavy. A když jsem se zeptalo, co říká, že prý až se napiju."
Matka: "Školní řád?"
Ono: "No a M pak řekl, že musím hrát na Jurský slepice! Já nechtělo! Já muselo!"
Matka: "Jurské slepice porušují školní řád?"
Ono: "To nám právě paní učitelka dopředu neřekla. Až když to psala!"
Matka: "A jak Jurské slepice porušily školní řád?"
Ono: "No, to sou dravý slepice, co chytají pomalé lidi. A K. byl pomalej a M. ho strčila a on se naštval a strčil jí na topení. Já jsem nikoho nestrkal! Já měl žízeň!"
Matka: "Školní řád?"
Ono: "No právě, jak měla M. to červený oko a trochu krve kolem něj, tak paní učitelka řekla, že všichni si napíšeme do deníčku, že jsme porušili školní řád."
Matka: "A jak jste ho porušili?"
Ono: "Já NEVÍM! Já mělo žízeň!"
/opakujte 100x/
čtvrtek 21. ledna 2016
O národních hodnotách
Neznámá ves, neznámý večer. Neznámá trouba vyvrhuje ze svých útrob pekáč kulatých máslových ovesných sušenek. Za oknem jemně sněží na roubenky a světlo lamp dotváří kouzlo typického českého večera.
Ono (natěšeně): "Maminko, to jsou sušenky jako z pohádky!"
Matka: "Z pohádky? To jsou sušenky, ne makové buchty."
Ono: "No, přece jak jsou ve všech pohádkách! Jsou to přesně ony. Takové ty tradiční pohádkové sušenky!"
Matka přemýšlí - Honza jedl buchty, babička pekla na bělidle mazanec, na posvícení koláče: "Sušenky? A ve které pohádce, prosim tě?"
Ono: "Ve všech těch tradičních! Třeba, jak je jedí mimoni před spaním. Nebo ve Wings, ty je také mají. A Barbíny je pečou."
Matka: "Aha, ty myslíš kreslené americké pohádky. To přece není klasika. Co se jí v těch klasických pohádkách, co čteme?"
Ono: "No, ty sušenky, co jedí v Narnii, si taky představuju takhle. A v Příšerných příbězích byly tak i namalované!"
Matka má jasno. Radikalizace společnosti proti kulturní invazi z východu je jen zastírací manévr iluminátů, kteří nám mezitím podsouvají kulturu západu!
Zítra budou makové buchty!
I pozítří.
Ono (natěšeně): "Maminko, to jsou sušenky jako z pohádky!"
Matka: "Z pohádky? To jsou sušenky, ne makové buchty."
Ono: "No, přece jak jsou ve všech pohádkách! Jsou to přesně ony. Takové ty tradiční pohádkové sušenky!"
Matka přemýšlí - Honza jedl buchty, babička pekla na bělidle mazanec, na posvícení koláče: "Sušenky? A ve které pohádce, prosim tě?"
Ono: "Ve všech těch tradičních! Třeba, jak je jedí mimoni před spaním. Nebo ve Wings, ty je také mají. A Barbíny je pečou."
Matka: "Aha, ty myslíš kreslené americké pohádky. To přece není klasika. Co se jí v těch klasických pohádkách, co čteme?"
Ono: "No, ty sušenky, co jedí v Narnii, si taky představuju takhle. A v Příšerných příbězích byly tak i namalované!"
Matka má jasno. Radikalizace společnosti proti kulturní invazi z východu je jen zastírací manévr iluminátů, kteří nám mezitím podsouvají kulturu západu!
Zítra budou makové buchty!
I pozítří.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)