No nene!

On, Ona, Tchýně, víno, večer.

Společenská konverzace.
Ona: "To muselo bejt snad před dvaceti lety, ne?"
Tchýně: "No, zas tak dlouho spolu nejste."
On: "Nene, fakt ne, to není ani..." (hledí tázavě na svou polovici)
...
On: "No, je to teprve dvacet let a pár měsíců."
Ona: "Nene!"
....
Chvíle počítání letopočtů, no jo!
....
On: "Dvacet let, to je vlastně strašný! Ty brďo, vždyť to auto mám teprve deset let a jak už je jetý!"

O dalším osudu tohoto muže není vůbec nic známo.

Jejda...

Neznámý manžel, neznámá manželka, večer, Facebook.

On: "Uf, konečně pořádný reklamy, už mi vadilo, jak mi to pořád ukazuje ty hrnce, co jsme nedávno vybírali."

Na obrazovce je vidět žena v pěkném prádle.

Ona (natěšeně): "Ty jsi mi vybíral vánoční dárek?"

On: "Tobě ne."

Nastalo děsivé, hrůzyplné ticho.

Ale já k tomu mám důvod!

Neznámá žena potřebuje čas od času navštívit Lékaře, pana Kapacitu, ne každý má to štěští na jeho péči. Tento je vytížený, takže se tam musí chodit na minutu včas, lékař nesnáší nedochvilnost. Také se tam nemá chodit moc brzo, abychom nerušili pacienty, kteří se dovolali před námi.

Návštěva první. Neznámá žena je šťastna, že se vecpala na pořadí Odborníka. Pro jistotu den předem proběhne trasu, aha, z kanceláře na místo M je to 5 minut, plus 5 minut rezerva.


Den D: Žena vychází z kanceláře v čase T+5 minut rezerva + čas na cestu. Za dveřmi kanceláře potkává nějakého kolegu - ne nemůžu, teď nemůžu, spěchám, vážně ne, krucinál opravdu ne, nazdar bazar, nebudu to teď řešit a rázem je čas T v háji včetně veškerých rezerv. V ordinaci je později o 10 minut.

Další návštěva: Žena vychází z kanceláře, postranním vchodem, vyhýbá se kontaktu, dobrý, čas dobrý, oho - venku je podezřelá zima - kabát, sakra, nemám kabát, venku mínus dvacet, jdu zpět, kancelář je na půdě, v životě jsem neběžela tolik schodů... v ordinaci je později minimálně o 5 minut.

Další návštěva: Žena vychází z kanceláře, vychází z budovy, sejde schody a v tom - obraz rozostřen, když se kamera zpětně zaostří, žena leží na chodníku, bolí ji kotník, kabelka je o 5m dál, notebook ještě dále, díra na koleně, skrze díru zeje krvavá rána. Žena se k lékaři belhá rovných 20 minut.



Další návštěva: "Haló, tady lékař, proč jste dnes nepřišla?" Žena se probírá z koncentrace na text vědecké přáce: "Ježíšmarjá, to už je čtvrtek?"


Další návštěva: Práce je dopsána. Žena vyráží včas na oběd, po obědě jde přece k tomu lékaři. Klid, pohoda, rezerva půl hodiny nejméně, chachá, to by bylo. Když opouští menzu, náhle volá kolegyně: "Hele, nemůžu najít klíče od auta, možná mi je děcka hodily do košů na záchodech, mohla bys tam mrknout?" Přátelé, nevěřili byste, kolik odpadkových košů je v menze na záchodech. Nebylo do nich vidět, muselo se s každým zaklepat, klíče jsou klíče, kolegyně se nemůže dostat do auta, kolem pobíhají nevspalé děti, situace nesnese odkladu. Lékař počká. Čekal, ale ten jeho výraz si Žena za rámeček nedá.

Poslední návštěva: Žena od rána optimalizuje. Z budovy se opatrně plíží postranním vchodem, aby nikoho nepotkal. Kabát, ano, má kabát. Žádná menza, žádné děti, žádné klíče! U doktora je o celých krásných PĚT minut dřív. Nic. Klepe. Nic. Tma, zmar, zhasnuto. Volá lékaři. "Já jsem vám ráno psal SMS, že dnes ordinaci ruším. Vy nemáte telefon?"

Má. Vybitej.

Venuše taky

Neznámé město, Venuše, náhodně kolemobědvající cizí Mars, oběd, příbory, diskuse na společenská témata.

Mars: "Jako, je to prostě hnusný, že přišel o ty role, když ho jenom někdo obvinil."
Venuše: "Co?"
Mars: "Jako ta kampaň. To mi řekni - ženská si najednou po dvaceti letech vzpomene, nějaký plácnutí po zadku a lup, bez soudu, chlap je bez práce!"

Venuše najednou pustí příbor.
Z útrob mozku se cosi vysouvá.
Venuše to nechce.
Je to něco starého.
Asi dvacet let.
Plácnutí po zadku.
Chodba v práci.

Mars (polkne): "No, hele, neni to hnusný?"

Venuše (zcela ponořená do vlastních myšlenek, v šoku): "Jo, hnusný. Strašně hnusný." Na čele se jí rosí pot.

Mars: "Ježíšmarjá, proč seš tak bílá, vlastně se nás to netýká, ne? Nějaká pomatená ženská si najednou vzpomene - haha! - a jak je ta hysterie, tak lup, chlap bez práce."

Venuše lapá po dechu. Najednou je zase tam. Před dvaceti lety. Chodba v práci, temná, jde sama, proti ní její nejvyšší nadřízený a čtyři jeho kolegové...

Mars: "Co je s tebou?"

Venuše: "Já jenom. Jsem si teď na něco vzpomněla, víš. Uáááá, jak je možný, že jsem tohle tak vytěsnila?"

Mars: "A co jako? Taky tě někdo plácnul, haha?"

Venuše (nechce tu vzpomínku vidět, fakt nechce, ale najednou je to tady): "Jo. Plácnul. Čtyři chlapi, obestoupili mě, smáli se, chytili mě za ruce, pak mě jeden plácnul."

Mars: "Cože? Si děláš srandu?"

Venuše: "Vypadám tak?"

Mars: "A proč to teď vytahuješ?"

Venuše: "Protože jsem si na to právě vzpoměla! Notyvole, já dvacet let vykládám, že jsem z té práce odešla, protože jsem měla lepší nabídku..." (odblokovaný mozek sype vzpomínky) "...přitom jsem odešla, chvíli byla bez práce a pak teprve byla další nabídka, no jo, to by vysvětlovalo, proč jsem tam pak už nikdy nechtěla jít. Se mi dělalo blbě od žaludku na té chodbě a já myslela, že to je tím, že se tam nevětrá..."

Mars: "A proč sis nestěžovala? Proč jsi nešla na policii? Vždyť tě omezovali?"

Venuše: "A co bych jako na policii řekla? Vždyť to asi není nějak trestné. Sám jsi před chvíli řekl, že jen ženská někoho obvinila a chudák chlap."

Mars: "No jasně, proč jsi neměla svědky? Neměla jsi náhodou krátkou sukni? Proč jsi tam šla sama?"

Venuše (nepublikovatelné, nepublikovatelné, nepublikovatelné)... "byla to chodba v práci, vole. Džíny, triko, jako vždycky."

Mars: "Sis měla stěžovat u nadřízenýho."

Venuše: "To byl on, víš."

Mars: "Tak sis měla stěžovat u jeho nadřízenýho, ježíšmarjá, když se nebráníš, se nediv, že se ti to pak děje!"

Venuše: "Já jsem to tehdy prostě nedokázala, víš? Já jsem - co si teď tak vzpomínám -" (má husí kůži, třese se jí hlas a je jí poněkud nevolno) - "já jsem se strašně bála. Oni se mi smáli, že nemám smysl pro humor, tak jsem myslela, že to je nějak moje chyba, že se necítím dobře."

Mars: "Ale bránit ses měla! Jak jinak by pochopili, že ti to vadí? Tos ani neječela?"

Venuše: "Ne. Já jsem tehdy, myslím, v tom šoku vyhodnotila, že nejlepší je nedělat nic, že tak se ta hnusná situace nejrychleji přežene. Byli čtyři, víš? Do té doby jsme se normálně potkávali a zdravili."

Mars: "No, a co s tím mám dělat já jako teď?"

Venuše: "Hele, fakt nevím, co ty. Já vůbec nevím, co s tím. Ono se to najednou vynořilo, víš? Já si to teď budu muset nějak přebrat."

Mars: "To to jako necháš projít? Se musíš bránit, ti řikám, se musíš bránit!"

Venuše: "A proti čemu? A jak? Po dvaceti letech? Nechci. Nechci to. Chci, aby to bylo zas pryč."

Ale ono už asi nebude.

Na nákupech

Neznámá prodejna obchodního řetězce, anonymní krajské město, žena, muži. Je asi pět večer, žena od sedmi hodnin ráno v několika blocích zasvěcovala studenty do tajů efektivního programování a odhalovala úskalí složitosti.

Mele z posledního.

Slíbila manželovi čerstvé croissanty. V košících nejsou, ale rozpékárna vedle pečiva slibně voní.

Žena k prodavačce: "Rozpékáte croissanty?"
Prodavačka: "Ano."
Žena: "Za jak dlouho budou?"
Prodavačka: "První várka za deset minut."

Žena bloudí mezi regáky. Vkládá do košíku chlazenou rybu. Jakýsi muž náhle natahuje ruku s mobilem do jejího košíku s rybou, zřejmě si pořizuje selfie já a ryba v cizím košíku.

Žena (zírá): "???"
Muž: "Hehe, já vypadám, že si s tou rybou fotim selfie, že jo, ale ve skutečnosti prostě nevidim na displej a musim ruku hodně natáhnout. Jak tak na vás koukám, vy to asi pochopíte."

Naštěstí pípne pekárna.
Prodavačka vyndavá jakési housky.
Žena: "Kde jsou ty croissanty?"
Prodavačka: "Ty jsou v druhý várce." 
Žena: "A kdy bude?"
Prodavačka: "Tak za půl hodiny. Ste se neptala."

Později u pokladního pásu:
Jakýsi anonymní muž skládá za ženino pečivo a rybu na pás asi osm piv. Vráží přitom do ženy.

Žena: "Ehm, ehm".
Muž: "Hehe, pani, promiňte, sem do vás vrazil, že jo, vy ale kupujete zdravý věci, to chcete zhubnout?"

Žena zavrčí mnohem hlasitější dračí ehm, ehm.

Otravný Dotěrný Muž: "No snad sem vás neurazil, jasně tak tlustá zase nejste, hehe. Já jenom, že všechny ženský ve vašem věku chtěj hubnout, že jo."

Žena: Zamračí se a zavrčí, otáčí se zády, pokládá platební kartu na čtečku.

Nic.
Dlouhé ticho.
Nic.
Spojení s účtem se nedaří navázat.

ODM: "Nedostatek na účtu, co?" Mrká na ženu: "Vás na ty vaše rohlíky pozvu, jestli chcete."

Žena: "To není nedostatek. To je právě přebytek."

Muž: "Jak jako?"

Žena: "Když je na účtu málo peněz, tak se to odečte rychle, ale jak tam máte víc peněz, odčítání od velkých částek je složitý, tak to trvá hodně dlouho."

Muž: "Že sem si nikdy nevšim?"

Žena si urovná záhyb drahého kabátku: "Ani se nedivím. Vy jste to zažít nemohl. Tisícovka dobrý, deset tisíc se taky většinou nezasekne, ale tak od půl milionu se mi to zasekne vždycky."

O půl hodiny později doma její manžel: "Co si prosím tě v tom obchodě tak dlouho dělala a kde mám croissanty?"

Státní svátek v muzeu vědy

Neznámé velkoměsto, velkolepá expozice vědy a techniky, výročí vzniku ČR, matka, syn.

"Takže: tady ten parní stroj, to už ta naše republika existovala?"
"Co vidíš?"
"1791."
"Fajn. To stavěli náš dům, ale ještě jsme úpěli pod Habsburkem."
"Ok, tak tady ta Stevensonova parní lokomotiva - to už ta republika existovala?"
"Hrabě Clam Galass staví ohradu, co na ní máme pověšenej plot, ale pořád ten Habsburk."
"Hele, a tady ten přistávací modul Apolla, to už ta republika existovala?"
"No tak to je dva roky, než jsem se narodila, co myslíš?"
"Takže asi ne, co, když pamatuješ ty Habsburky, co? To se teda lítalo na měsíc hustě dávno!"

Zeptejte se odborníka

Neznámá lékařská ordinace v Hlavním Městě, lékař, sestra, neznámá žena.

Domlouvá se termín zákroku.

Žena: "Nejlepší by bylo v únoru, to máme zkouškové období."

Lékař (se zájmem): "A v jakém oboru působíte, paní inženýrko?"

Žena: "Počítače."

Lékař: "Vida, máme tady odborníka, to nám třeba něco poradíte."

Sestra: "Jo, no jo, zasekla se mi myš."

Lékař: "Vida, mě taky, jak je to možný, že se vždycky zasekne současně?"

Žena (s výrazem odborníka): "Taková souhra má jen jedno vysvětlení."

Oba k ní vzhlížejí.

Žena: "Chemitrails."

Lékaři cukne voko. Sestra zezelená.

Sestra (zamyšleně hledí z okna): "No, je pravda, že je jasno, to by se to mohlo šířit."

Lékař si hlasitě odkašlá.

Žena: "No dobře, pak je tu ještě druhá možnost, že máte oba úplně stejnou bezdrátovou myš a že se vám ty myši vzájemně ruší. Zkuste tu svou vyměnit v sousední ordinaci," navrhne sestře.

Po chvíli ze sousední ordinace: "Hele, Jarko, prosimtě, pojď si vyměnit myš. Protože jestli to nezabere, tak tu máme chemitrails. Teď to řikala jedna pani, co tomu vopravdu rozumí."

Žena si není jistá, zda se v únoru ten zákrok nezkomplikuje.A jestli jo, můžou za to chemitrails.

Britské postřehy

Neznámá rodina, jižní Anglie, konec října.

Všichni sedí v taxíku a čekají už asi pět minut, až se otevře porouchaná závora, jež brání výjezdu z areálu letiště.

"Jó, to je ta Británie. Zvenku vypadá báječně, zblízka zjistíte, že vůbec nic nefunguje, jako tady ta zatracená závora. Měnili to minulej tejden, jsou tu akorát zácpy, a tak je to tu už těch patnáct let, co tu žiju," stěžuje si rumunský řidič taxíku.

"Cože? Jo, že jste nemohli být v hospodě po sedmé s dětmi? No jo, Britové, v Řecku bychom vás samozřejmě nechali s dětmi klidně celou noc, že jo," utěšoval je řecký číšník v sousední restauraci poté, co je z té britské pakovali kvůli nežádoucím dětem.

"Sakrblé, no tak jen Brit může jíst cibuli nakládanou v octě, my bychom vám samozřejmě dali i pivo jen tak, bez jídla, oui oui," povzdechl si ve stylové přímořské restauraci o kus dál francouzský číšník, když servíroval povinné tzv. jídlo k pivu.

"No jo, tohle je fucking Británie, daj sem automaty na prachy a nedaj rozměňovací automat, šmejdi, ne, drobný nemám, pustím vás zdarma," slitovala se černošská obsluha WC někde v metru pod Piccadilly.

"Devět poštovních známek říkáte? Och, lituji, mám zde pouhých šest. Přejete si, abych se šel podívat do skladu? Víte, bude to asi přece jen nějakou tu chvilku trvat," řekl s krásným britským přízvukem zdvořilý pán za jediným otevřeným poštovním okénkem, k němuž se klikatila veledlouhá fronta.  A taky to trvalo.

Opravdu velká kolekce

Neznámé velkoměsto, anonymní obchodní centrum, hipsterská prodejna českých módních návrhářů.

Pomalu utichá potlesk po vydařené přehlídce mladé a velmi slibné české oděvní tvůrkyně.

Autorka: "A až kolekci vyfotíme před obchodem, necháme vám tu modely, abyste si je mohly osahat a vyzkoušet."

O pár minut později v kabinkách se vyskytuje neznámá Žena, její Sestra, Ženy ze sousedních kabin.

Žena: "Hm, tyhle fialový nejsou špatný, ale chtělo by to zkusit ještě ty růžový."
Sestra (vykukuje směrem k věšáku s šaty): "Hm, jenže ty tam nejsou. Ty už někdo zkouší."

Sestra (směrem k ostatním kabinám): "Nemá tu někdo ty růžový šaty?"

Kabina vlevo: "My je máme, ale vyměníme za tu růžovou sukni."

Kabina vpravo: "Tu nemáme, chceme taky ty šaty, nabízíme tu černou sukni."

Z kabiny naproti a šikmo naproti se vysouvají chtivé ruce. Z každé kabiny nejméně čtyři.

Po chvíli se obzorem mihnou i růžové šaty. Nejrychlejší byla ruka z kabiny vlevo; cena růžových šatů se mezitím vyšplhala na jedny černé kalhoty a vínový top.

Ostatní poslouchají: "Týjo, ty sou výborný, ty sou krásný, ty ti strašně slušej, to ber!" "Počkej, podrž mi to víno, já si je taky..." "Hele, no tak tobě slušej ještě víc!"

Ve zbylých kabinkách to závistivě hrkne, kabina vlevo situaci odlehčuje nabídkou šedé tuniky. Následuje dražba světlého tenkého kabátu a výměna růžové tuniky za šedou. Všechno všem moc sluší.

Konečně ty růžové šaty zkouší i Žena a její Sestra. Jsou to moc krásné šaty. Oběma sluší. A ještě víc jim bude slušet, až paní autorka vyrobí i ty větší velikosti.


PS: Ten šev na těch růžovejch už byl ruplej. Musela to bejt ta ženská z kabiny vlevo.  

Mars, Venuše a kabelka po pár letech

Neznámá ves, neznámá Venuše, neznámý Mars, černá elegantní kožená kabelka.

Venuše potřebuje nový notebook.

Mars: "Helejse, koukejse, tady jsem ti vybral tři modely, chtěla jsi lehký, atdatd parametry."

Venuše: "A vejde se mi do kabelky?"

Mars: "Podle mne se všechny vejdou do kabelky."

Venuše: "A vejdou se tam i tady s tou termoskou na čaj?" (Vyndavá z kabelky půllitrovou termosku.)

Mars: "Ty nosíš v kabelce termosku?"

Venuše: "A kde jinde bych ji měla nosit?"

Mars: "S termoskou teda nevim, počkej, změříme to..."

Po chvíli - Mars: "Ježíšmarjá, proč máš v kabelce tolik krámů?"

Venuše (syčí): "To nejsou krámy, to jsou věci, miláčku. Moje. Osobní. Věci."

Mars: "A na co jako ty krámy..." Venuše ho propichuje pohledem a má nebezpečně sevřené rty "...teda osobní věci potřebuješ?"

Venuše: "Tak tady tím hřebenem..." (vyndává z kabelky kartáč na vlasy, hovoří tónem učitelky z mateřské školy) "si třeba češu vlasy miláčku."

Mars: "No dobře, to by se k notebooku možná vešlo, ale co tady ty krá...věci?"

Venuše: "Tak nějak jsou mou bytostnou součástí." (Vyndává z kabelky diář, zápisník, čtečku, penálek, klíče, papírové kapesníky, klíče od auta, krabičku od svačiny, mobil a pouzdro na mobil, dvě skládací látkové tašky, dva náhrdelníky, hodinky, pár drobných dárků od dětí a jiné esenciální předměty).

Mars pozoruje rostoucí hromadu a šokovaně polyká.

Po chvíli Mars: "Hele, jestli dokážeš do tak malýho prostoru narvat tyhle všechny k...věci, narveš tam i ten notebook. To dáš!"

Kovářova kobyla

Neznámá ves, neznámý večer, neznámý otec (učí na VŠ), neznámá matka (učí na VŠ), neznámé dítě, starý známý OMFG s tonicem.

Rodiče jsou již vtipní.

Dítě (důvěřivě): "A vysvětlíte mi to dělení desetinnými čísly?"

Otec: "Jistě! Matko, diktuj příklad!"

Matka: "Tak.. éééé.. jedna celá pět děleno jedna celá..."

Otec: "Ježíšmarjá, nějakej pořádnej příklad. Dítě, piš si: 1234,56 děleno..."

Matka: "Jedna celá pět!"

Otec hledí výhružně.

Matka: "Ty to dítě tejráš!"

Dítě: "?"

Otec (laskavě): "Zatím to vyděl, jako by tam desetinná čárka nebyla."

Otec: "Pak vyřešíme ty čárky."

K matce - "Jak se řešej ty čárky?"

Nastává rychlá porada.

Dítě radostně: "Mám výsledek."

Otec vysvětluje o odčítání počtu desetinných míst, téma je spletité, matka hledá na Internetu.

Matka: "Hele, tady je postup, kde raděj to násobit, aby dělitel byl bez desetinný čárky."

Otec (čte si prezentaci): "Hm, jo, to je dobrý, tak poslouchej, dítě, koukej, tady to jako vynásobíš, ééé..." (šilhá do prezentace)

Otec (k matce): "A nedáme jí to prostě přečíst, že bychom si zatím dolili gintonic?"

Jazyk ostrý jako kůl

Neznámý syn, neznámá matka, úkol z češtiny. Otec kdesi v dálavách splácí hypotéku.

Syn: "Vymyslete další slova víceznačná."

Dramatické ticho.

Syn (radostně): "Kůl!"

Matka: "???"

Syn: "Jako že je sexy kůl a nebo jako ta tyč."

Matka: "Aha, ne, to se každé jinak píše. Zkus něco jiného."

Dramatické ticho.

Syn (radostně): "Mám úplně super kůl slovo! Místo!"

Matka: "???"

Syn: "Píše se furt stejně a má to tolik významů - hele - místo tady, nebo místo tamhle na louce nebo místo pod stolem nebo místo v batohu, nebo místo u dvěří... a pořád je to úplně jiný místo!"

Matka: "Uh, eh, zkus něco jinýho, prosím."

Syn (s neutuchajícím nadšením): "Péro!"

Matka: "Uh, uh, nevim, jestli se zrovna tohle hodí do sešitu, jakbychto..."

Syn (mrká znalecky okem): "Oukej, chápu! Ale co teda?"

Matka (zoufale se rozhlíží, vidí obrázek kohouta): "Co třeba hřebínek?"

Syn (nejistě): "Na česání - a druhej význam?"

Matka (radostně): "Má ho na hlavě kohout."

Syn (zmateně): "Von se češe?"

Matka (zoufale): "Né, má ho na hlavě."

Syn (ještě zmateněji): "Myslíš péro? To jsi zakázala! Hele, víš co, tak třeba kolečko - těch je - od koloběžky, od autíčka, od penny boardu, jé, koleček je spousta!"

Matka (nešťastně): "Ale jsou to pořád kolečka. Ale zrovna tohle víceznačné je - v čem vozíme dřevo?"

Syn (zmatneně): "No, v kolečku. Ale to je taky kolečko. Tak jak je to jiný kolečko?"

A jestli neumřeli, dělají ten úkol dodnes.

Slavní a slavnější

Neznámá ves, neznámí lidé, pozdní hodina, pár lahví vína, matka, otec, dcera, syn, titulky filmu Lalaland.

Děti: "Mamí, a proč teda nejsou spolu, když se milovali?"

Matka: "No, to víš, dva velmi slavní lidé, to málokdy jde dohromady."

Otec: "Teda, kromě mě s maminkou. My jsme slavní voba. Každej máme svoje knížky."

Matka: "No, vždycky musí bejt jeden slavnější. Třeba mojí knížku zdramatizovalo křesťanský rádio."

Otec: "No, to mojí ne. Prodalo se jí totiž nekřesťansky moc výtisků."

To stihnu!

Neznámé copycentrum, neznámá naděje české vědy alias Matka dozoruje tisk Vědecké Práce. Pozdní odpoledne, práce se vleče, dávno měla být doma.

Zvoní telefon.

Hlásek oukropeček: "Mamí, kdy budeš doma? Už jsi tu měla bejt!"

Matka panikaří. Dítě je opuštěno samo v domě uprostřed divočiny. Je mu jistě zima, má hlad.

Zloději! Jestřábi! Rys! Vlci!

Zatracená věda!

Nešťastně: "Snažím se co nejrychleji, ale ještě jsme něco opravovali. Tak za hodinu?"

Veselý hlásek: "Super! Takže tu můžu nechat nevybalenou svačinu a ještě si stihnu skočit ke kámošovi a ty nic nezjistíš."

O idolech mládí

Neznámá matka (nezjištěno), neznámá dcera (plusmínus 10), matka se chystá na koncert Jethro Tull.

Dcera: "Co to je Jethro Tull?"

Matka: "Ach, to ti musím pustit, to ti musím ukázat, koukej, vidíš, tohle je Ian Anderson, není úžasnej?"

Dcera: (žádná emotivní reakce)

Matka: "Jo, počkej, máš pravdu, tady už je trochu starej, ale koukej v tomhle klipu, vidíš, to charisma, jak stojí na jedný noze, je prostě úžasnej!"

Dcera: (soucitný pohled)

Matka: "Počkej, moment, musím najít tuhletu fotku, vidíš, takovej jako drsnej, přitom chytrej chlap..."

Dcera: (tajně zívá)

Matka: "Aha, tobě připadá jako divnej starej chlap i tady, co?"

Dcera (soucitně): "Ale k tobě se hodí, mami."

Ten se neztratí

Neznámá ves, neznámý večer, nějaká kuchyně, matka, dcera, syn.

Matka: "Takže - kdo zamete kuchyň?"

Děti (téměr současně, nicméně syn o zlomek vteřiny dříve): "Jááááá."

Matka: "Dobrá, ty tedy zameteš kuchyň a ty umyješ nádobí."

Nastává děsivé, mrazivé ticho.
Dcera syčí na syna: "Vždycky zametáš! Pořád meju nádobí!"
Syn bublá zpátky: "Nene! Ty to chceš dělat a nikdy mě k tomu nepustíš! Já toho tu dělám víc! Pořád něco!"
Dcera: "Celý odpoledne jsi se válel u tabletu, zatímco já dřu jak otrok!"
Syn: "Celý odpoledne jsem byl na tréninku a co jsem přišel, musel jsem rovnat pokoj!"

Matka suše polkne: "Miláčkové, ze všeho nejvíc tu pořád dělám já. I teď, když se u stolu hádáte, rovnám nádobí do myčky a večer budu skládat prádlo."

Syn: "Maminka je boží! Maminko, děkujeme ti, že nám udržuješ čistý dům! A že nám vaříš takové dobroty! A jak se o nás staráš! My tě milujeme, maminko!"

Vyskočí a vlepí matce velkou pusu a pohladí ji po čele.

Dojatá matka zametá a pak ještě myje nádobí.

Kdo hlídá jádro

Neznámé ráno, neznámá Dcera (10), Syn (9) i Matka (vypadá na 27) míří do školy.
Děti v rámci večerní univerzity shlédly napínavý dokument BBC o havárii v Černobylu. Ještě se trochu třesou.

Syn: "Mami, a to se teda nějak hlídá, ty elektrárny, jo?"

Matka: "No, hlídá. Máme ústav pro jaderný dozor. A všechny elektrárny se monitorují a o každé drobnosti ví mnohem víc lidí, než tehdy."

Syn: "Hm, a kdo to hlídá? To musí bejt někdo děsně chytrej!"

Matka: "No, pamatuješ si tetu Helenu z Prahy, jak má ty tři děti?"

Syn (vyděšeně): "To hlídá vona?"

Matka: "No, pracuje tam, přímo pod paní Drábovou."

Dcera: "To je ta, jak jsem jí slyšela na přednášce? Taková ta malá?"

Matka přisvědčí.

Syn (ještě vyděšeněji): "To jako ty elektrárny hlídaj dvě ženský? To mám bejt v klidu?"

Dcera: "Hele, já myslím, že to je v pořádku. Ženský s tím reaktorem nebudou dělat psí kusy jako ti chlapi v Černobylu ani si nic dokazovat. Já jsem v klidu."

Jak školáček měnil

Neznámá ves, neznámá matka, neznámý syn.

Moc dobrá svačina zůstala ležet celý den v kuchyni na stole.

Matka: "A co jsi tedy jedl?"

Syn: "Hele, mami, úžasně zdravě, samý vitamíny!"

Matka: "???"

Syn: "No, od N. jsem dostal sušenku!"

Matka: "Zdravý? Vitamíny?"

Syn: "Půlku jsem vyměnil s A. za celý banán a druhou půlku s M. za dvě mrkve. A okurky mi K. dala úplně zdarma, protože jsem na ní dělal oči smutnýho pejska."

Těžká volba

Vestibul neznámého státního gymnázia, Matka Dcery 1 a Otec Syna 2. Čekají na své malé ratolesti, jež právě dokončují přijímací řízení na osmileté gymnázium.

Otec2: "Vlastně jsme ho ani nechtěli hlásit, sám chtěl. Tak jsme ho přihlásili na obě ty státní školy, ale jestli se dostane na obě, tak nevíme, kterou pak vybrat. Četli jsme ty vzdělávací plány, ale je si to hodně podobné."

Matka1: "My ji hlásíme sem a pak na tu soukromou. Líbí se nám tam, že mají menší dril, ale hodně propojují předměty, učí je řešit problémy a mají zajímavé volitelné předměty."

Otec2: "Jojo, to jo - mají třeba v septimě predikátovou logiku, to je báječný. A taky v povinné matematice základy integrálního a diferenciálního počtu."

Matka1: "No, to se mi taky líbí. Tady zas mají hodně zajímavý program těch biologických seminářů a hodně výjezdů do zahraničí."

Otec2: "A ta druhá státní škola, ti prý zase hodně dobře učí jazyky. A mají dobré výsledky v olympiádách a soutěžích a nejvíc absolventů na VŠ."

Matka1: "No, to mi řekni, jak se maj ty děcka rozhodnout."

Přibíhá Syn2: "Tatí, já už to vím, já chci sem!"

Otec2: "???"

Syn2: "Ta druhá škola, to je taková hnusná tmavá budova, ale tady mají skvělou duhovou fasádu, podívej!"

Ze schodů sestupuje rozzářená Dcera1: "Mami, to je super, sem se hlásej všechny dobrý holky z orienťáku. Tak to tady bude určitě skvělý!"

Venušiny Velikonoce

Neznámá ves, neznámá Venuše, zcela anonymní, nikomu nepodobný Mars, jenž je průsečíkem mnoha skutečných Marsů a se skutečným Marsem má společné máloco, pondělí velikonoční večer.
Mars a Venuše dlí na gauči a čtou si ty Internety.

Mars: "Hahaha, tady někdo napsal, že kdo používá pomlázku, je kretén!"

Venuše: "A?"

Mars: "To jsou zas nějaký pražský tyhlety, vždyť pomlázka je tak prima. Jak jsme ji se Synem pletli, obešli všechny sousedky... Prej že to je násilí? Copak někdo dělá nějaké násilí? To jsem jako násilník, že jsem byl na koledě?"

Venuše (zamyšleně): "Ty ne. Ale víš, s tou pomlázkou..."

Mars: "Co jako? Taky jí chceš zakazovat?"

Venuše (nejistě): "Nevím. Jenom, kdybych se nad tím měla zamyslet... Vždycky mi to bylo trochu trapný, no."

Mars: "Jak jako trapný? Taková hezká tradice. Je to jenom symbolický, chápeš? Nebo to nechápeš?"

Venuše: "Chápu. Ale jak říkám, upřímně, když nad tím přemýšlím - nikdy jsem z toho nebyla nadšená. Symbolicky vystrčit zadek. Ty kecy kolem toho. Jak už jsem matrona, tak je to fakt trapný, když přijdou ty mladý kluci. Takový ponižující, no. Jakbychto..."

Mars: "Ale vždyť je to jenom taková legrace, ne? To přece nikdo nemyslí vážně. A vždycky můžeš říct, že ti to vadí."

Venuše: "Víš, když mi bylo asi dvanáct, zmlátili mě pomlázkama kluci z oddílu. Říkala jsem jim, že mi to vadí a říkali, že nemám smysl pro humor. Bylo jich pět a vysmívali se mi. Bylo to děsný. Bála jsem se cokoliv někomu říct, že se mi vysmějou, že nechápu legraci. Několikrát jsem pak před oddílovýma velikonocema simulovala angínu, no."

Mars: "A co s tím jako? To je jedna extrémní situace. Tohle přece Syna neučím. Každá tradice se dá zneužít. To můžeš rovnou zrušit i Vánoce třeba."

Venuše: "Hele, nech toho. Tak za prvé - vánoční stromek například nevypadá jako karabáč a ani tak nejde použít. Mluvím jen o tom takzvaném symbolickém výprasku no."

Mars: "Takže bys to zakázala?"

Venuše: "Já doprdele nevím! Zakázat je kravina! Ale, když už se to tu nakouslo - není mi to vůbec příjemný. Pomlázka se mi líbí jako předmět - to proutí je hezký. Líbí se mi, jak se tady na vsi sbírají ty pentle - že je vidět, kolik toho koledník oběhal, že dostane dárek. Líbí se mi, že se Synem jdete spolu na proutí a spolu něco děláte. Že navštívíte všechny sousedy. Ale upřímně - mohli byste uplést košík nebo u sousedů metat kozelce, je úplně jedno, co to je. To jen ta pomlázka je taková blbá možnost, no."

Mars: "Takže jsem taky kretén?"

Venuše: (tluče hlavou o stěnu)

Mars: "Sem se ptal!"

Venuše: "Já nevím, co jsi ty. Já ti jen říkám, že kdyby zůstalo jen to obcházení, podarování, setkání a takové to všechno, jak se to děje tady doma na vsi, je to OK. Mám to ráda, je to hezký. Je to tak hezký, že teda nějak spolknu tu malou chvilku ponížení, když přijdou tři chlapi a vesele žertují, že mě zmydlí, ať jsem příští rok hezká. Vždycky mi běhá mráz po zádech."

Mars: "Hele, a proč to vlastně řešíme, když se nás to netýká? Já přece nikoho nemlátim a ty to taky rušit nechceš? Proč plejtváme energií na něco tak nepodstatnýho, jako jsou Velikonoce? Je to jen chvilka, ne?"

Venuše: (Už nic neříká. Zase dlouho nic neřekne. Možná bude časem simulovat angínu.)





/Opakujte 100x/

Žádné řešení situace tento blog nenabízí.
Jen samé pocity.

Mars a Venuše usínají navzájem nepochopeni.

Nevíš, o čem mluvíš

Neznámé velkoměsto, neznámí lidé, naslouchala a zaznamenala neznámá čtenářka tohoto blogu.

Metro.

Běžná maminka cca 35 let, upravená, blond melír, mírná nadváha, v ruce s gelovými nehty třímá telefon, vedle ní sedí dcerka cca 10-11 let.

"Ten kretén si jako myslí, že když vod něj něco chci, tak mi jako nebude brát telefony nebo co? Mi to jako nezvedne? Si piš teda že jen co mu nepošlu nájem, tak bude frajer hned volat, to teda bude!"

"A ty bys mami neplatila nájem, jo? A co by se potom stalo?"

"No nic, normálně, ne?"

"To by tě asi někam zavřeli, ne?"

"No to asi sotva, ne? Za takovou blbost, ne? Jako to nás ma-xi-mál-ně může vyhodit z nájmu..."

"... ... ... - aha, takže bychom byly na ulici? No, mně by to vězení asi připadalo lepší..."

"No to teda nevíš, o čem mluvíš! Jako na ulici v klidu, ale zavřít - no to fakt nevíš, vo čem mluvíš!!!"

Robogender

Soutěž v programování robotů, Prof. Ing. Hchkrdtn Předseda Poroty, Členka poroty, Malý chlapec.

Malý chlapec: "Nazval jsem svého robota Myč oken..."

Předseda se nakloní k Člence: "Tak to má asi jeho maminka radost, viďte, kolegyně, to se vám bude líbit."

Malý chlapec: "...protože mě nebavilo mýt okna, která umazal pes."

Robot předvádí, jak myje okno.

Dotazy závěrem.

Předseda: "A co vašemu nápadu říkala maminka? Že má doma pomocníka?"

Malý chlapec: "Ne, ona si všechno programuje sama."

Půlnoční pro manžela

Jasně, můžeme zas a znova
říkat si Tamta Velká Slova.

A nebo nasát pěnu dní.

"Kam jsi mi dala...?!"
"Koupila jsem ti sýr!"

Dva pevné body!
Můžu se opřít o vesmír.

Nedělní chvilka poezie

Neznámá žena napsala novým občánkům na uvítání báseň. Recitovala neznámá dcera. Víc o tom nebudeme hovořit.

Máma je když
se usmívá
a mazlí mne
a chová
A kdyby svět byl bolavý
vždycky se mám kam schovat.

Táta je když
se dovádí
až směju se
a křičím
A když mě vede do světa
nezastaví před ničím.

Ségra je když
si špitáme
a svěřujeme
lásky
Přes drobné hádky přátelství
i když už máme vrásky.

Brácha je když
se divočí
a dobývají
světy
A parťák, který jistý je
jak tečka s koncem věty.

Venuše kupuje mapu

Neznámý Mars, neznámá Venuše, asi tak pět let zpátky.

Venuše: "Co bys chtěl k Vánocům?"
Mars (natěšeně): "Plastickou mapu Jizerek."
Venuše: "Ale já už mám pro tebe ponožky..."

Opakujte několikrát.

Rok R, 23. 12., Venuše: "Co bys chtěl k Vánocům?"
Mars (nešťastně a vzdorovitě): "Plastickou mapu Jizerek, jako vždycky. Mají ji tady v tom knihkupectví a jestli ji Ježíšek nedonese, koupim si ji sám!"

Venuše vplouvá do obchodu.
Na stěně visí plastické mapy.

Venuše: "Máte plastickou mapu Jizerek?"

Obchodník: "Ano, tady, mám vám ji zabalit?"

Venuše nespokojeně kouká na mapu. Je zde obří Liberec, dole hřebínek Ještědu, nahoře kousek hor.

Venuše ukazuje na sousední mapu: "Já bych radši tady tu mapu, tam je to město menší a je tam víc těch hor, to je takovej lepší záběr."

Obchodník (rezignovaně): "To sou Krkonoše, pani."