La Fiesta v Barceloně
Konference ICPRAM 2013, 15.-19.2.
15. 2. 2013
Z domova vyrážíme s Jirkou autem na letiště ve 4:45. Je asi pět pod nulou, všude ticho a sníh. Cestou do Prahy ubývá sněhu.
Na Ruzyni jsme dle plánu v cca 6:45, Jirka mi přidělává futrál na poster šikmo přes rameno - "Ať seš jako Xena" a loučíme se.
Získávám místo u okénka a z radosti poprvé v životě nakupuju v bezcelní zóně; po tom parfému jsem už dlouho toužila a byl ve slevě. Krom toho, budu přece reprezentovat almu mater, tak to musí mít úroveň!
Vrtulové letadýlko do Vídně se radostí třepe, že už se bude startovat a naše útroby tak činí spolu s ním. Je hustá mlha a pilot hlásí, že ve Vídni to bude houšť a větší kapky že asi budeme chvíli v Praze čekat na ranveji, jestli se to ve Vídni nezlepší. Nezlepšilo, ale díky bohu přece jen s hodinovým zpožděním odlétáme.
Ihned po startu se noříme do mraků, ale nakonec se letadlo vyhoupne ven a tak se můžu kochat nádhernou bílou krajinou. Letíme mezi dvěma vrstvami mraků, nad sebou bílou střechu, pod sebou krajinu. Kousek před námi je díra v horní vrstvě mraků, bezpochyby je to to místo, odkud Bůh shlíží, jak se dílo podařilo. Světelné efekty v okolí té díry by tomu napovídaly. Ospalost spojená s velebnou krásou za okénkem mne vede k napsání asi tří různých meditativních haiku, která všechna nakonec zemřela rukou krutého autocenzora.
Letadélko přistává doprostřed letiště a než se nacpeme do autobusu, vítr nám pěkně cuchá sukýnky. Brrr!
Ve Vídni zbývá na přestup asi 20 minut, uf, ale stíháme. Jsem na ocase a zase u okénka, je mlha, vítr, sníh, prostě zima. Vedle mne si dva slovenští lékaři sdělují lékařská tajemství a vztah k pacientům a jejich rodičům (jsou to pediatři). Situace začíná být eticky neúnosná, a tak se nenápadně ptám česky, kolik je hodin. Dalších detailů z péče o malé pacienty jsem tak ušetřena. Čekáme znovu asi hodinu, než se roztrhá mlha a pak vzlétáme nad Evropu.
Vidíme Alpy, Alpy a pak zase nějaké jiné Alpy. Místy jsou zahalené v mracích, místy se ukazují v plné kráse od pat až po špičky a chvílemi se halí do mraků včetně špiček. Ach!
Hory ustupují a vidíme moře na obzoru. Díky slovenské dámě silné osobnosti i hlasu, jež sedí o sedačku za mými zády, se dozvídám, že to krásné starobylé město pod námi je Monako. Jachty brázdí moře a my vlétáme nad hladinu a asi po půl hodině už kroužíme nad Barcelonou. Dáma hlasatelka za mnou zažívá cestovatelský orgasmus - "no pozri na tie palmy, a to more a tie domy a tie autá!".
Motám se po letišti, taxík k hotelu stojí asi 22-25 Eur, což ráda ušetřím na nějaký příští parfém, zvláště, když vlak do stejného místa stojí směšná dvě eura. Zbývá jen najít autobus mezi terminály a vlakové stanoviště, ale ve srovnání s cestou po Rusku je to naprostá hračka. Jen ten samojezdící chodník směrem k vlakovému nádraží před lety ještě jezdil, nyní po něm vláčím kufr asi 400 m a zní to jak střelba z děla. Lidé se za mnou divně ohlíží, nezapomínejme, že s posterem šikmo přes rameno vypadám jako Xena.
Vlak z nádraží staví přímo na náměstí, kde je i hotel, jsou to jen tři zastávky, je to dnes celé nějak podezřele snadné. Pozoruji vyschlou jarní krajinu, záhony salátu a boudy z klacků ve vlakových podjezdech. Miluju Barcelonu. Už teď je krásná, kouká na nás na obzoru a blíží se. Do vlaku přistupuje chlápek s tahací harmonikou a radostnou procítěnou produkcí podmalovává okolní výjevy. Těsně před mou stanicí vjíždí vlak do podzemí, což je trochu škoda, myslela jsem, že omrknu, kde je ten hotel. Podle obrázků to má být sada velkých ocelokovových hladkých kvádrů velká jako kráva - to bude snadné. Spoléhám na metodu kouknu a vidím.
Vylézám z vlaku do vestibulu nádraží. Je velké, lesklé, světlé. Příjemné. Mířím k prvnímu východu. Vidím činžáky, vidím hromadu taxíků, ale nevidím hotel. Že by byl na druhé straně? Konec konců, tady k němu ani nebyla šipka. Vylézám na druhé straně a vidím taxíky, vidím činžáky, vidím palmy a racky, ale nevidím hotel. Přehazuji Xenu z ramene na rameno.
Tak já to obrovské nádraží obejdu do kola - to musím najít, ne? Cupity cup, copak to je - vedle východu ze stanice jsou nenápadné dveře zpátky dovnitř a nad nimi povědomé logo - Barcelo Sants. Hotel mám nad hlavou, proto nebyl vidět!
Dveře jsou omšelé, chodba omlácená - to bude asi vchod pro služebnictvo nebo co. Ze dvou výtahů funguje jeden a schodiště vypadá nekončené. Plynule opouštím svůj úvodní cestovatelský mód "ujede mi to" a přepínám do módu "vokradou mě".
No, nestalo se a z omláceného hotelu vstupuji rovnou do tříhvězdičkového foajé. Jsem v recepci. Ano, byl to jediný vchod, ano, lidé mívají problém to najít, víte, ale ona většina z nich přijede taxíkem a ty vyjíždějí po rampě až sem k hlavnímu vchodu, koukejte. A opravdu - jsme asi 3-4 patra nad úrovní terénu, ale před vchodem je velká terasa plná taxíků a "normální vchod do hotelu".
"A dá se tudy vyjít na ulici?"
"Nedá, to musíte tady tím výtahem."
Inu dobrá. Následuje tahanice o kreditku, kterou nemám, platím, keš a tak musím v hotelu nechat 50 euro jako zálohu. Zkouším to všelijak, protože můj celkový rozpočet je asi 100 eur, tak je to citelná ztráta. Nic. Inu, budu šetřit.
Hotel je to krásný. Elegantní, kov a světlá střídá tmavou. Pokoj je ta nejkrásnější kombinace bílé, černé a dřeva, jakou jsem kdy viděla. Žádné přehnané ozdoby, čisté linie, lehce ve stylu futuristických 60. let, ale ne příliš. Účelově řešené, pohodlné a krásné. Okno přes celou stěnu nabízí výhled na čtvrti v okolí. Zvědavě objíždím očima obzor, ale nevidím žádnou z výrazných dominant Barcelony - jsou na druhé straně hotelu a jsou vidět z těch pokojů, jejichž ceny jsou mimo finanční politiku naší alma mater.
Registruji se na konferenci, omrkávám co a jak. V programu té naší části jsem jediný Čech, ale v sousední paralelně pořádané robotické sekci ještě jeden Čech je. Však já si ho najdu.
Úvodní keynote je fascinující, reprezentant místní Uni ukazuje jejich robůtky, kteří se samostatně toulají univerzitou a navazují se studenty dialogy plné emocí. Dále autopilotní letadélka, která v týmu staví věž na kopci nad Barcelonou a jiné futuristické projekty. Propadám depresi a vážně zvažuji, že budu tvrdit, že můj poster cestou do hotelu ukradl racek, bude to asi menší ostuda.
Následují odborné sekce, upřímně, nerozumím valně titulkům ani jedné z přednášek a chytám se tak ve
jedné třetině. Vytahuji z proslovů klíčová slova, která přes noc dogooglím, aby to zítra nebylo tak zoufalé. Za ta léta u plotny se svět pattern recognition rozvinul nečekanými směry. Většina témat se vztahuje k robotickému učení a rozpoznávání obrazů nad databázemi, hledání krav v lukách a kol pootočených v různých úhlech a jiných důležitých úkolech pomáhajících k udržení světového míru. Všichni zasvěceně debatujeme o detailech těch složitých statisckých soustav rovnic, jež to celé doprovázejí.
Večerní welcome drink je pro mně, plachého sociofoba, plný utrpení, ale nejsem v tom sama. V koutcích foayer nás takových postává asi polovina účastníků. Žmouláme si rukávy, srkáme vodu a víno a mrkáme na sebe. Ti méně plaší se vesele baví a plácají po ramenou. Vydržím to asi 10 minut na ukojení nejhorší žízně a prchám do ulic.
Je už tma a celá budova je uprostřed velkého prostranství, k nejbližším činžákům s řadami obchůdků a kaváren je to relativně daleko. Dojíždí mne únava a syndrom "vokradou mě" propuká v plné síle. Za dveřmi útulného a prostorného nádraží aktuálně číhají všichni zločinci světa. A tak večeřím tuňáka s hnusnou brokolicí a ještě hnusnějším hráškem v místním bistru. Očenichávám nádražní šunkárnu a čokoládovnu, také pekárničku a zakusuji se do prvního krosanu týdne.
Vyčerpána statečností a volným pohybem ve volném prostoru se vracím na pokoj a zde bádám do časných ranních hodin. Však já ten vlak dohoním!
16. 2. 2012
Dopřávám si luxusní sprchu v luxusní koupelně - nikdy by mne nenapadlo, jak krásná je čistá bílá v interiéru, když se to opravdu umí.
Snídaně je opulentní, jak už tak hotelové snídaně bývají, dopřávám si melouny a zase melouny a fíky a datle a ananas a melouny a melouny a džusy a kávu a samozřejmě nějaké ty krosany, protože tady je umí báječně.
Barcelona ční za okny a je tak krásná, jako byla před 12ti lety, když jsem tu byla naposledny. Hladím očima povědomé obzory, ale ještě není čas, čekají mne přednášky a následně čas pro můj poster. Ano, jsem trochu nervozní. V hotelu se cítím bezpečně, režim "vokradou mě" ustupuje do pozadí a uvolňuje místo modu "ujel mi vlak".
Poster je přijat celkem mile, dostávám kontakt na časopis pro článek a podrobné instrukce. Packou mi třepou oba oponenti, že to chtěli vidět na živo, že se jim to líbilo. Spadají ze mne poslední vlny deprese, strachů a úzkostí a nastupuje euforie střižená lehkou mánií.
Oběd je opulentnější než opulentní, plním talíř zeleninou a zase zeleninou a zase zeleninou (miluju lupení!) a kladu na to fláky tuňáka, mečouna a nějaké ty krevety a hleďme, tamhle se také válejí nějaké bifteky. Káva, káva a pár čokoládových dortíků mne finálně přivádějí do stavu blaženosti. Přisedá ke mně onen další Čech a oběd plyne v příjemné diskusi.
Odpoledne další a další návaly nových vědomostí, chytá mne amok a mánie a touha to všechno použít a napsat disertaci za dva dny. K večeru už jsem všeho plná a uchyluji se do soukromí pokoje, kde instaluji TeX a připravuji výuku pro příští týden. Uf.
K večeru opouštím budovu hotelu a protože jsem Statečná Holka a Velká Turistka, nořím se do ulic v okolí. Bez mapy, buzoly, vesel i kormidla a vyplouvám downtown. Nechce se mi už nikam do centra ("vokradou mě!"), a tak bloudím v ulicích kolem. Žádná z restaurací mne nakonec nezíská, buď jsou to pivnice, nebo u vchodu sedí zamračený arab, nebo je to drahé. Nevadí, v jednom z marketů mají zlevněné čerstvé jahody na půl eura a směs hlávkových salátů a bagetu a kus sýra. Do košíku naskákaly také nějaké ty čokolády a sušenky ve tvaru dinosaurů pro rodinu s. r. o. Úžasné těstoviny na motivy Gaudího jsem musela nechat v obchodě, naštěstí mi včas došlo, jakou to má váhu a objem a jak by se to v zubech se Xenou na zádech špatně vezlo domů.
Obchody jsou vesměs už zavřené, ale dýchám vzduch a raduji se. Barcelona, ta krásná, elegantní štíhlá dáma je cítit ve vzduchu. Je čistá, je vzdušná, je kulturní. Je středomořská, ale ne moc. Je trochu africká, ale ne moc. Je umělecká, ale ne moc. Já ji miluju!
Podivné minarety, co stojí hned vedle hotelu (hypnotizovla jsem je celé odpoledne sedíce v jakési zvláště odborné sekci), se ukazují být sloupy v přilehlém parku. Kovová socha draka je působivá, ovšem park samotný je už zavřený. A tak mířím již za tmy zpět do hotelu; válím se na posteli, chystám si přednášky, bádám, skypuji s rodinou a přikusuji vše, co jsem ulovila v ulicích.
17. 2.
Dopoledne je čistě konferenční, prokládané jen tou báječnou kávou a minikrosánky a čerstvými jahodami o coffee breaku. Navazuji tiché přátelství se dvěma jihoameričankami, jedna je z Kolumbie, druhá z Venezuely, jedna se věnuje neurotickým sítím a druhá třídění struktur s pomocí grafů. Ten první příspěvek jsem dala skoro celý, ve druhém jsem se ztratila hned za informací "jmenuji se Eleanor", protože Eleanor toho má co říci, a tak mluví rychle a slajdy má přeplněné statistickými rovnicemi s děsivě mrňavými indexy. Než si stihnu uvědomit, co se s čím sčítá, už vidíme rekapitulaci výsledků, jež jsou ohromující. Obě jsou to krásné indiánky, Barcelonu si pochvalují a já se pak o přednášce snažím z Eleanor vytáhnout něco k těm grafům, tak na podruhé už jsem tu pointu nějak snad podchytila. Zdálo se mi, že je to fakt chytré a dobré a ještě jsem nic podobného neviděla. Však ona pak také Eleanor dostala cenu za nejlepší paper, hned jsme se s ní vyfotily, když je z ní najednou celebrita.
U oběda mi český kolega prozrazuje, že s ním přijela ještě kamarádka, co je v Barceloně na čumendu a když nemám zaplacenou tu social event, že bych mohla jít odpoledne s Terkou downtown.
Děkuji ti vesmírku!
Kolem čtvrté vyrážíme do Gaudího parku. Tereza má přesnou představu, kam půjdeme a co chce ještě vidět, mně je to jedno, už jsem tu byla a krásné je všechno. Procházíme se parkem a potom křivolakými uličkami směrem k centru. Cestou se dozvídám, že zrovna tento víkend je v Barceloně festival svaté Eulálie, že dopoledne byly v centru jakési tance školních dětí v obrovitých maskách a večer že bude nějaký ohňový průvod.
O la, la fiesta! Procházku tedy směrujeme tak, abychom se setměním byly na náměstí před starou katerdrálou, v níž už asi od roku 300 odpočívá chudinka umučená malá Eulálie a kde to vypukne. Není tu mnoho lidí a většina z nich jsou Barceloňané. V úzké uličce za katedrálou víří bubny a vylétají jiskry.
A je to tady - skupina za skupinou přicházejí jednotlivé barcelonské školy. Jsou maskovaní, základem je černý plášť, zdobený lehce červenými či oranžovými motivy ohně, na hlavách mají kápě a rohy. Každá škola má svou verzi masek a většina škol vede průvodem draka. Kolem skupiny tančí vybraní jedinci s vidlemi, na nichž mají ohňostrojové patrony. Draci srší oheň z tlamy. Skupinu ukončuje parta bubeníků, kteří se hecují a hrají a hrají a hrají. Rytmus víří vzduchem.
Stojíme blízko, jiskry nám létají nad hlavou a katedrála nám vrací do zad bubny. Kolem nás jsou přátelé a příbuzní účasntíků průvodu, je to samé "Hele mami, jak krásně mávám tím klackem" a "Karlosi, my tě vidíme, my tě fotíme, mávej pořádně těma vidlema, jsi v záběru!". Účastníci průvodu se srocují na schodech před katerdrálou. Najednou stojíme těsně za nimi, u kraje bubenické skupiny. Když už jsou náměstí úplně všichni, pod schody se zjevuje vysoký a krásný Španěl s vlasy do culíku, který vyskakuje do vzduchu a diriguje všechny bubeníky naráz. Nemít tak slibně rozvinutou kariéru v tom pattern recognition, stanu se bubeníkem a půjdu za ním na kraj světa. Jsem ovšem počestná žena a důstojná matka, a tak jen dupu nožkou do rytmu a paralelní světy plují kolem.
Bubny šílí, čerti tancují, lidé skandují a rytmus třepe vzduchem. La fiesta!
Na druhém konci náměstí se objevují další ohňostroje a další draci - blíží se průvod dospělých.
Jdeme průvodu naproti a nakonec stojíme na rohu křivolaké uličky za katedrálou, kolem nás procházejí velcí ďáblové a draci a bubny a jejich přátelé. Za posledním bubeníkem se přidáváme k průvodu a znovu procházíme kolem katedrály a znovu si užíváme velký společný koncert.
Kolem desáté se lidé začínají rozcházet a do ulic vjiždějí čistící vozy. Pět minut po konci průvodu jsou pryč všechny prázdné patrony od rachejtlí, všechny papírky i kousky kostýmů. Barcelona, ta důstojná dáma, už zase zachovává svou tichou důstojnost.
Míříme směrem k radnici - má se zde promítat něco na fasádu. Cestou ještě v nějaké pekárně čapneme do ruky křupavé krosany.
Přicházíme deset vteřin před začátkem. Po fasádě běhají lidé a skáčou z okna do okna. Objevují se malíři a přetírají radnici tu na modro, tu na zeleno. Válčí spolu a čmárají, jak se dá. Obrovská ruka se dotýká oken a rozsvěcí je. Potom si s fasádou hraje jak s dotykovou obrazovkou a navléká jí různé historické styly. Střídají ji postavičky z počítačových her - hleďme, tamhle na tom balkonu se právě odráží ke skoku princ z Persie! Autor bude má věková kategorie, vidím všechny povědomé střílečky z 8mi bitových počítačů. Následují ještě dvě další projekce, jedna barevnější a vtipnější, než druhá.
Kolem jedenácté večer ještě honem usedáme v nějaké malé uličce do hospůdky, abychom pojedly napůl paelu. A v půl dvanácté už jsme zpátky v hotelu a je právě čas jít spát; před spaním si ještě skypuji s rodinou s. r. o.
18. 2. 2013
Ráno má konference pomalý náběh, všichni se vzpamatovávají ze social event. U posterů se mátoží rozespalí vědci, káva mizí rychle a minikrosánky ještě rychleji. Po obědě se uchyluji do přítmí pokoje, v programu není nic ultra zajímavého, tak pracuji do zásoby. Během skype s rodinou s. r. o. se ukazuje, že jsem včera koupila jedno tričko nějak podezřele malé, a tak po slavnostním ukončení konference a rozlučkovém drinku vyrážím zpět do parku Guel. Abych trochu protáhla své zlenivělé tělo, stoupám poměrně rychle pěšky do všech těch schodů, těsně před bránou parku mi ovšem moje oběhová soustava začíná vysílat nouzové signály.
Nádech, výdech, lavička. Hladím po čenichu tu slavnou ještěrku, napravuji svou chybu a toulám se v uličkách kolem parku. Je tu božsky. Jdu pěšky pár stanic metra v běžných obytných čtvrtích, do turistického centra už se mi moc nechce. Kupuji si ve výprodeji krásnou sukni, kupuji pohledy a mířím do hotelu. Ještě salát za půl eura z výprodeje. Víc k jídlu už nic, však mi mé tělo tam u parku vyslalo jasný signál, že potřebuje shodit nějakou zátěž.
19. 2. 2013
Ráno balím kufry a vyjídám všechny melouny u snídaně - kdo ví, jaký bude oběd v letadle. Ve výtahu na nádraží se seznamuji se dvěma Turky a jedním Australanem, co byli také na konferenci. Zvou mne na lístek na metro - mají skupinový, a tak spořím dvě cenná eura; která pak na letišti měním v ještě cennější kávu. Cestu ve vlaku znovu oživuje harmonikář, loučíme se s městem a vedeme takový ten multikulturní vstřícný povrchní hovor, který situace umožňuje. Kolegové byli s konferencí spokojení, teď ještě míří na jednání do Istanbulu a pak všichni zpět do Austrálie.
Vyjíždíme z města, lemují nás pole a trsy obrovských doutníků, pole a políčka (sbohem, saláte!), domky v průjezdech a chýše u cest. Pohlcuje nás letištní terminál a naše cesty se rozdělují. Letadlo do Mnichova je úplně plné, žádná místa u okénka, tak holt tentokrát ty Alpy omrkne někdo jiný. V letadle na nás doléhá krize letecké dopravy, a tak místo oběda dostáváme malou plastikovou krabičku, v níž je hodně cibule, oleje a octa spolu s proužky něčeho, co by mohl být třeba gothaj. Nic horšího jsem v letadle ještě nejedla, brrr! Ještě, že mám v útrobách palubního zavazadla malý krosánek z nádraží. Drobím do klávesnice a dopisuji deníček, za okny zuří Alpy a já už se těším domů!
