Paříž 2016

28. 11.

Já a sestra, 4 dny v Paříži, mě čekají 2 dny jednání o vyhořelém palivu u specialistů na jihu Paříže.

Let a vylodění probíhá bez problémů. První zádrhel přijde až ve chvíli, kdy před nástupem do vlaku do centra Paříže kupujeme lístky. Mašinka spolkne kartu, napíše, že je zaplaceno a že si máme vzít kartu, ale lístky a potvrzení nikde.

Čekáme.
Nic.
Tvoří se za námi fronta.

Čekáme ještě chvíli, ale zase nic.
Fronta se zavlní.

Čekáme a zoufáme si, že teď tedy půjdeme lístky koupit na informace a těch dvacet euro oželíme.

Když už skoro odcházíme, poklepe nám na rameno pán, co stál za námi ve frontě.
"Vy asi hledáte lístky, co? Jsou tady - dole -" a ukazuje na rozsvícenou dolní část automatu, kde je ještě jedna štěrbina s našimi lísky. OK, čekaly jsme totiž, že vyjedou z otvoru na drobné.

Ha ha.

Tváříme se jakoby nic a hledáme vstup do nádraží. Když se snažíme prorvat skrz turniket, prochází kolem nás ten hodný pán a ještě ukazuje, kam jít. Je mi tak trapně, že se zašprajcuju do turniketu, když zmizí z dohledu.

Nakonec jsme na nádraží a míříme do centra Paříže.

"Ježíšmarjá, jak poznáme tu naši zastávku? Je to nějak označený? Počítáš to?"
"Hele, to bude svítit, to ti řikám. Tam sou dírky v tom seznamu stanic, to se určitě rozsvítí."
"Já nevim, podle mne jsme teď na druhý stanici."
"No, jestli to přejedem, už se nikdy nenajdem."

Prostě taková normální běžná nehysterická diskuse dvou velmi zkušených cestovatelek. Naproti nám sedí takový záhadný nenápadný pán, tváří se urputně, má kufr a konferenční futrál na notebook - zřejmě jakýsi kolega vědec.

Pán se tváří čím dál urputněji a uprostřed naší zuřivé diskuse, zda se plán stanic rozsvítí či nerozsvítí, říká plynulou češtinou: "Nebojte, oni ty názvy stanic hlásej. A je to na támhletěch modrých cedulích. A tu vaši poznáte, je to první pod zemí."

Chvíli se na nás ještě rozpačitě usmívá, snaží se nestydět za to, jak hlasitě se radujeme, když zahlédneme špičku Sacre Coeur a vykřikujeme: "Montparnas! Ne počkej, tam bydlíme, todle je ten... Montmartre... z tý Amélie, hele!"

Po chvíli pán vystupuje a konečně jsme opravdu samy uprostřed Paříže.

Cesta do hotelu probíhá bez komplikací. Poslední dva kilometry od vlaku jdeme přes hřbitov až k obří věži Montparnasu. Hotel je v rozkošné uličce hned pod věží. Recepce je příjemná, dostáváme klíče, míříme do patra, tady je pokoj...

"...trochu to tu smrdí, ne?"
"To je na chodbě asi."

Nebylo to na chodbě. Toho smradu je plný pokoj. Takže už víme, proč byl tenhle hotýlek takový levný.
Překonáváme počáteční šok, přestáváme se štítit úplně všeho, odkládáme kufry a vyrážíme downtown.

Procházíme ulicemi s cílem dobrouzdat k Seině, což se nakonec podaří. Vše kolem je takové... francouzské. Potkáváme svého prvního le Francsais avec sa baguette, utrácíme první eura za Suchardy, pijeme kir a kávu naproti Louvre.

Se soumrakem dorážíme k Chrámu Matky Boží a říkáme si, že už si z toho románu skoro nic nepamatujeme a přitom nás to v puberě tak intenzivně zasáhlo.
"Tady ty ochozy tam taky hrajou roli." "A pak skočil z tý věže, ne?" "A kde bydlel?"

Zapalujeme svíčku a vyrážíme zpět do latinské čtvrti, kde asi po hodině brouzdání kotvíme v hospůdce u Seiny, naproti chrámu. Obsluha je milá, pán ochotně připojuje sestru na wifi a ukazuje, že ani on na ten mobil prostě nevidí, že to je na brejle. Dostáváme kir zdarma, objednáváme cibulačku a jednu porci fondue.

Obsluhující pán mi čas od času chodí rozněžněle říci, že moje sestra má úžasný roztomilý úsměv. A že já nádherně mluvím francouzsky, i když se neříká "frkněte mi do týhle sklenice polotmavý víno" ale "ráda bych si dala sklenku bílého". Možná se stavím v té jazykovce, kde nám evidentně lhali. Chvíli pilujeme výslovnost té zdvořilejší formulace a do toho uždibujeme fondue.

Je toho šíleně moc. Asi tak kilo. Možná dvě a možná i tři. Hladina v misce neklesá. Není nám jasné, jak to dělá pán u sousedního stolu - fondue dávno snědl. To my už máme sýr nejen v žaludku, ale i v krku, za ušima, zřejmě i v ledvinách a stále půl kastrůlku zbývá. Nakonec to vzdáváme.

Těsně před odchodem majitel zjistí, že mu sestra rozumí, což jeho vášeň rozpaluje natolik, že se rychle evakuujeme, aby ten večírek zůstal ve vší počestnosti.

Do pokoje se vracíme metrem a zjišťujeme, že po dvou kirech a sklence bílého pokoj smrdí mnohem méně a že naproti přes ulici ve zjevně nesmradlavém hotýlku bychom zaplatily třikrát víc. Takže to nějak doklepeme.

29. 11.
Vstávám v sedm a chystám se do "práce". V pekárně si cestou kupuji pain de chocolat a na stanici vlaku kafe. Agentura pro nás jaderně vyhořelé je na jihu Paříže už mimo centrum, takže jedu vlakem a pak autobusem. Samé pěkné obytné čtvrti, tu a tam park a zeleň. Na vstupu do agentury nechávám občanku, fasuju kartičku a jdu bádat, což z cestovatelského hlediska není nijak zajímavé a zbytek je confidential.

Sestra mezitím podává zprávy z návštěvy muzea Marmottan. Impresionismus! Umění! Život!

Jednání se táhne, končíme asi v 17:30. Mám toho plné zuby, potřebuju v noci ještě programovat, tak se omlouvám ze společné luxusní večeře v centru. Scházíme se se sestrou v hotelovém pokojíku, který je cítit tím svým charakteristickým aroma, je to taková vůně domova zde v cizině.

Vyrážme do okolních ulic a vybíráme si velmi pařížsky vyhlížející bistro. Když vstoupíme, volá barman na číšníka: "Jean Pierre, tady ty dvě dámy potřebují stůl." Jean Pierre zrovna zametá rozsypané střepy, ale čile přibíhá a usazuje nás vedle stolu s krásnými mladými Pařížany. Usmíváme se na ně, oni na nás také, však na svou maminku by se také usmáli, ne?

Objednáváme kohouta na víně a tatarák a kir a vodu a večer příjemně plyne. Je to celé velmi francouzské, připadáme si už úplně domestikované a pomalu splýváme s davem. V podstatě už nás od chvíle, kdy se staneme pravými Pařížankami, dělí jen směšných 30 Kg, které ještě potřebujeme shodit. Jinak už jsme úplně asimilované.

Totálně po Pařížsku platíme a elegantně vyplouváme z bistra, když tu můj kabát lehce zavadí o lahev na sousedním stole, ana se poroučí k zemi. Naštěstí to byla jen voda zdarma. Přibíhá druhý číšník (říkáme mu JeanPierre 2, nebo jen zkráceně dvojka) a vše uklízí, ještě dbá na to, abych si do boty nevrazila střep.

Cítím se poněkud trapně, zítra jíme jinde. Což je škoda, protože jídlo bylo vynikající.

30. 11.
Ráno vstávám skoro ještě za tmy a mířím "do práce". Na "našem" náměstí se tiše chystá potravinový trh, který bude zřejmě fascinující. Pohladím očima všechno to ovoce a sýry a mizím v metru. Vyhořelé palivo mě zaměstnává skoro až do pěti odpoledne a jediná světlá historka je rozhovor s finským kolegou u oběda.

Jíme studený oběd a je na nás otevřené okno. Na těstovinách se mi sráží jinovatka.
"To jsem rád, že tu není vedro," pochvaluje si Fin. "Tady v Paříži to bývá děsný, zvlášť v autobuse, na to nejsem zvyklej."
"Jezdím totiž normálně do práce na kole."
Zbystřím.
Ve své prezentaci promítal, jak minulý týden měřil něco v terénu a všude bylo asi metr sněhu.
"Jo, sníh máme. Proč by to mělo vadit kolu? Cože? Mráz? Dokud není 30 pod nulou, tak je to v pohodě. A pak si prostě musíš dát přes pusu šálu."
Chtěla bych se někdy podívat do Finska.
"No, vždyť další jednání bude v Helsinkách," usmívá se Fin. "V prosinci. Nezapomeň si kolo, ukážu ti nějaké hezké trasy."
Uvidíme.

Když večer skončíme, volám sestře, poflakuje se po Montmartre a je velmi spokojená. Tak se vlakem a metrem přesouvám za ní. Obdivujeme Sacre Coeur, výhledy, západy slunce nad Paříží a takové ty turistické kýče. Potom sestra vytahuje v mobilu nafocenou teoretickou přípravu: na konci téhleté uličky by měla být kavárna, kde pracovala Amelie. Jdeme!

Celá ulice i okolí je takové... francouzské... kocháme se kavárnami, cukrárnami, sýry, pekárnami, lidmi, okny, větrnými mlýny, prostě čímkoliv, co je v zorném poli. Vše má své kouzlo, i to psí lejno na chodníku má úplně jiný šmrnc než na Žižkově.

Po dlouhém putování a dvojím zoufání konečně nacházíme kavárnu U dvou mlýnů a zcela po turisticku si dáváme "Améliin balíček" - horkou čokoládu a creme brulée. Ach! Jak jemně křupe krusta na moučníku, když do něj klepneme lžičkou. Pozorujeme ulici a frmol.

Potom se již za tmy zvolna přesouváme níž a níž, až někde vlezeme do metra a s tisícem přestupů se přiblížíme na "naše" náměstíčko pod naši věž. Obcházíme náměstí, hledáme kam si sednout, ale v tom už na nás mává Jean-Pierre 2 a je rozhodnuto. Objednváme kachnu s fazolemi na typický způsob a dušené telecí s rýží a kir a vodu a Jean-Pierre 2 se usmívá, ukazuje na lahev a říká: "Já si vás ze včera pamatuju, tak na tu láhev dávejte pozor."

Dávám. Jídlo je samozřejmě vynikající, kolemsedící francouzi francouzští a cítíme se už úplně domestikované. Ještě pár hodin a naše těla sama o sobě shodí těch přebývajících 30 kilo a budeme úplně pařížské.

Proto v devět večer směle vyrážíme do protější cukrárny s cílem objednat si hustou čokoládu.
"Hele, maj různý velikosti," ukazuje sestra na kelímky s cenami narovnané na pultu.
Objednávám dva středně velké kelímky a pan obsluha se najednou ptá - "Jakou příchuť?"
Jak jako příchuť.
"Čokoládu přece," říkám.
"Jak si přejete," usmívá se pan obsluha, bere do ruky kleště na zmrzlinu a - "ne, mon dieux, my chceme horkou čokoládu! Horkou!"

Pan obsluha vesele vrtí hlavou, že tedy nechápe, proč jsme si ji objednaly do kelímku na zmrzku, ale "pas de probleme", doplatíme pár centů a máme čokoládu.
Znovu pozorujeme skrz sklo frmol na náměstí. Osvětlené je mnohem hezčí než ve dne.

Hotel nás vítá svými pachy, je radost být zase doma ve svém.
Fazole byla strategická volba, svými vlastními pachy zcela překrýváme pach hotelu. Léčení podobného podobným, není to nakonec homeopatie? Hledím na sestru.
"Homeopatie ředí," kucká sestra. "My zahušťujem."
Usínáme s plánem, že se ráno brzo vstává, chceme ještě před odletem stihnout Musée dOrsay.

1. 12.
Poprvé zazvoní budík v 6:50, což vyhodnocujeme jako přece jen příliš brzy. Podruhé se mnou sestra cloumá v osm, jestli už není trochu pozdě. A tak vstáváme, snídáme v posteli chléb z pekárny od včera, sprchujeme se, balíme a vyklízíme pokoj.

Platíme útratu, dostávám papírek s ručně psanou cenou a razítkem hotelu, tak to se těším, co tomu v účtárně řeknou.

Míříme na metro, cestou v pekárně kupujeme rodinám croissanty, pain de chocolat a jiné pamlsky.

V metru zjišťujeme, že jsme vlastně chtěly jít na druhou stranu, ale jako zkušené pařížanky se probijeme s několika přestupy až na nádražní stanici Invalidovna, odkud chceme jet jednu stanici vlakem k Musée dOrsay.

Pchá. Taková jednoduchá věc... až na to, že naše trasa se větví asi do tří vláken. Vcházíme na nástupiště a veselý pán s harmonikou nám říká: "Do Versailles jede až druhý vlak, milé dámy, tenhle si nechte ujet."

Ale my jedeme jen k Musée dOrsay.

"Aha, tak to je jiné nástupiště, dolů, nahoru, dolů a jste tam. Na shledanou, milé dámy!"

A má pravdu. Byly jsme na špatném vlákně. O pár minut později vystupujeme rovnou před muzeum.

Není tu fronta! Jupí! Obrazy čekají!

Radostně běžíme ke vstupu, ale pan ochranka nás zastavuje a poklepává na cedulku s přeškrtnutým kufrem. Co teď?

Pan Ostraha se k nám nakloní: "Mluvíte francouzsky?"

Kýveme.

"Takže - támhle vedle toho hotelu je takový Asiat a tam si můžete za 5 euro kufr nechat. Ale je to soukromý byznys, já jsem vás tam neposlal a nikdy jsme se neviděli."

Drkotáme s kufry k hotelu, nacházíme obchod se suvenýry a Asiatku. Ptáme se, zda si tam můžeme nechat kufry. Ne. "Odejděte hodně rychle," říkají její oči. Tmavé a vyplašené.

Zkoušíme to vedle v hotelu.

"Jdete od Musée dOrsay, co?", recepční se usmívá, ale je neoblomná. "Ne, kufry neschováváme. Ne. Prostě ne. Ale když popojedete vlakem na stanici Saint Michael, tam jsou takové ty skříňky."

OK, stojí to sice každou dvě eura, ale co bychom nedaly za autentické umění 19. století, že.
Jenže.
Na tom nádraží žádné úschovny nejsou.
Možná jsou na Garre du Nord.

Což by stálo další dvě eura. A půl hodiny času. A máme toho právě tak akorát.

Sbohem obrazy, sbohem umění, sbohem pokrme duše.
My to vstupný prožereme.
Vesmírek si o to řekl!

První část vstupného necháváme v nějaké vyhlášené pekárně, jejíž majitel napsal pár knih o pečení a kde mají takové ty malé božské tartaletky. Čokoládovou. A karamelovou. A úžasné chleby, bagety, dortíčky, koláčky... Jak to, sakra, ty ženské dělají, že žijí ve městě s touto nabídkou a váží asi 20 kg i s botama? Musí to být genetické. Jinak si to neumíme vysvětlit.

Proklínáme své nefrancouzské předky, kteří můžou za naše zadky a brouzdáme latinskou čtvrtí k bulváru Saint Germain a rozhodujeme se vnořit dále do města, směrem od turistických cílů. Ubývá stylových restaurací s fondue, přibývá čistíren, mateřských školek (děti! konečně nějaké děti!), drogerií a normálních kaváren. Chodíme si sem a tam, kufříky cvakají o nábřeží, užíváme si ulici. Secese, zábradlíčka, zdobeníčka, ruční nápisy na skle, hubené nohy, vysoké podpatky, tmavé kabáty, sladěné šály, a makronky, makronky, makronky, makronky.

Po chvíli už jsme tak ucaprtané, že na křižovatce dvou větších bulvárů vplouváme do kavárny. Původní záměr dát si jen kafe nakonec měníme. Je nám dobře, sledujeme ulici, navíc za námi je tolik lidí, že se s kufry nedá odejít. A tak poprosíme o plait du jour. Vybíráme jednou ravioli a jednou něco, o čem já tvrdím, že je to polévka a sestra tvrdí, že je to paštika.

Je to paštika. A dobrá. Se šampaňským. Po jídle si dopřávám druhou kávu, stále pozorujeme ulici. Snažíme se odhadnout, co činí typický pařížský styl typicky pařížským.

Takže, přátelé: Tmavé tlumené tóny. Sladěné doplňky. U žen nebarvené šedé vlasy v rozevlátém, ale udržovaném účesu. Kabáty, šátky, jednoduché kabelky a dlouhé hubené nohy a čouhající ze sukní či kabátů. Vysoké podpatky jsou variabilní. Jste-li opravdu extravagantní, potom OK, kupte si kabát v barvě velbloudí srsti. Jste-li vysoká štíhlá odbarvená černoška, je k outfitu povolen psík stejné barvy.

Vytahujeme mapu - vydáme se přes řeku kolem chrámu k centru Pompidour, kde definitivně nastoupíme do vlaku a odjedeme.

Kufříky znovu drkotají, znovu obdivujeme galerie, voňavky, makronky, dortíky a také spoustu knih o umění a malířství. Co nám zbývá.

Centrum Pompidour vypadá zezadu jako sklad trubek, který teprve někdo staví a zepředu jako sklad trubek, který už někdo dostavěl. Nicméně místo má úžasnou atmosféru. Na náměstí mezi Pompidour a katedrálou hraje skupina mladých lidí s trombony, pozouny a trubkami a bubnem. Jejich produkce je živá a veselá, cvakáme kufříky do rytmu a hned je nám lehčeji u srdce.

Na rohu u centra Pompidour se ozývají tlumené tóny strun. Viola? Housle? Ne. Dvoustrunné cosi, v malé a velké variantě. Velká verze nástroje má struny upevněné na hlavě koně. Hudebníci ladí a my čekáme. Vypadají asijsky.

Mongolský hrdelní zpěv! Konečně ho slyšíme nahlas!

Bručivý tón a chvění strun nás vyprovázejí na cestě k nádraží, tady už jen sedneme na vlak B a pojedeme na letiště.

Dobíháme vlak - "Jede to na Charles de Gaule?" ptáme se dobíhajícího mladíka. "Charles de Gaule? Jistě!"

Když se vlak rozjede, zjišťujeme, že kromě Charles de Gaule Airport existuje ještě Charles de Gaule Ecole a že to je v centru Paříže na trase A. Spletly jsme vlak. Do povinného odbavení zbývá 45 minut. Stihneme to? Kde je pán s harmonikou, aby nám poradil nástupiště?

Nakonec to zvládáme samy, vracíme se stanici a nacházíme správný vlak. Vesmírek je hodný a posílá nám spěšný vlak, který staví jen u nás, o stanici dál a pak až na letišti.

Takže ten check-in stíháme úplně přesně.

Ještě zvážit zavazadla, uf, jsme jen asi 400 g přes váhu. Jsem odhodlaná nabízet, že se půjdu vykakat, ale není to potřeba, pán se usmívá, mrkne a vpustí nás do útrob letiště.

Sbohem, Paříži!