Rovnoprávnost

Neznámý suterén neznámého hotelu v neznámém Madridu. Starý známý coffee break uprostřed jednání. Náhodná konverzace o croissantu svedla dvě inženýrky k diskusi o dětech a rodině.

A mateřské. A práci při mateřské. Španělka má doma batole a k tomu dvojčata batolata a je to náročné. Zejména, když jsou děti nemocné: "Když už člověk sežene školku a vydupe si částečný úvazek, přijdou třeba neštovice."

Češka: "Když měly moje děti neštovice, vymyslely jsme s kamarádkami projekt s pracovním názvem Chůva - benefit pro pracující matky."

Španělka zvědavě zastříhá ušima a nechá si vysvětlit detaily.

Češka: "Vycházela jsem z toho, že klasický benefit - třeba poukázku do fitka nebo na angličtinu stejně matka nikdy nevyužije, protože nemá čas. Ale mít místo toho poukázku na určitý čas hlídání měsíčně či za rok - to by využila každá. Samozřejmě, nesvěřím své děti každému. Napadla nás taková sdílená firemní babička - čerstvá důchodkyně, kterou matky ve firmě znají, důvěřují jí a kterou zaměstnavatel přizve ke spolupráci, když má některá z žen nemocné děti. Moc se to osvědčilo, sdílenou babičku děti milovaly, protože se jim věnovala lépe, než ustaraná matka. Šlo hlavně o dobu, když už je dětem skoro dobře, ale ještě nemohou do kolektivu."

Španělka: "Ach! To je báječné! To musím navrhnout svému šéfovi. Ve firmě je spousta rodičů a všichni bychom to využili. Mimochodem, proč jste to nenabízeli také otcům? Vždyť ti takovou službu potřebují také!"

Češka se dusí croissantem: "Huh, eh, ehm, a proč by to jako potřebovali?"

Lenka se vrací z Madridu

Z Madridu do Prahy za 30 hodin

Je středa, asi poledne, dvoudenní pracovní jednání v Madridu se chýlí ke konci.

Otlapkáváme se s kolegy, loučíme se ve všech světových jazycích a - "See you next yeear!"
S českým kolegou Jirkou nám letí letadla v podobnou dobu, asi v 16:30. Já letím přímo s ČSA alias SmartWings, on s bruseslkými aerolinkami přes Brusel. Uf, uf, ještě, že jsem letenku koupila včas a s předstihem a nemusím se kodrcat s přestupem. Nasednu v Madridu a za necelé 3 hodiny jsem v Praze.

Procházíme ještě trochu Madrid, obědváme pěkně na ulici salát a ryby a nějaký džus a je to prima.

V půl čtvrté nás vlak vyhazuje u terminálu, každý ovšem letíme odjinud, takže - "Čau, někdy v Praze, v Liberci nebo za rok v Madridu."

U mé přepážky je šílená fronta, jde to ztuha. Tíží mne kufr, tíží mne notebook, těším se do letadla.
Přilétáme v osm, měl by mne vyzvednout školní řidič. Kolem desáté budu doma, ráno na chvíli do práce na nějaká jednání, kolem poledne se chystáme s dětmi přes Prahu na Goethův podzim do Mariánských Lázní, budu tam dětem číst Aničku a žabičky. Jsem totiž hvězda festivalu. Tedy hvězda doprovodného programu. Jako tedy, ehm, jedna z hvězd. No prostě tam mám dvě autorská čtení pro děti ze školky a těším se na to!

Opájím se svými životními úspěchy, lidé ve frontě mizí, až už tu u přepážky stojím jen já a dvě španělky, za mnou jen pár českých turistů. Něco šprechendí španělsky, jeden z Čechů říká ostatním: "Nemají už sedadla, dají nám byznys."

Ale tak proč ne, že, ještě že jsem si koupila včas tu letenku a nemusím až do Bruselu jako Jirka.

Jenže turisté mizí v útrobách letiště, u přepážky jsem jen já. Madam se ptá, jestli chci okénko nebo uličku. Volím okénko. Informační systém hledá místečko - "Tak paní litujeme, v letadle už nejsou žádná sedadla."

Jak jako nejsou? Já mám přece letenku!

"Jojo, ale ono se vždycky nabízí k rezervaci více, než se vejde. No a občas někdo někde zbude, nebojte, jsou tu další lety. Počkejte, až se všichni nalodí a uvidíme, třeba někdo nepřijde, to se stává často. Nepropadejte panice," říká s důrazem ta postarší Španělka. "Určitě dneska odletíte - je tu ten let přes Brusel a pak ještě pár večerních."

Mňo, nezní to nejlépe, ale co zmůžu. Nechávám si nalodit kufr - "Bude zatím jako stand by tady ve skladu a pak ho pošlou tím letadlem, které na vás vyjde. A nebojte, dostanete kompenzaci od vašich aerolinek."

OK. Volám domů - "Zkus se tam zeptat, jestli si to s tebou někdo dobrovolně za tu kompenzaci nevymění" - radí manžel.

Nevymění. A žádné místo nezbylo.

"No, to víte, je nám to líto, běžte tamhle k pultíku, oni vám najdou jiný let. Jasně, že dneska."

Je 16:10.

Volám školnímu řidiči, ať ještě nevyjíždí, že budou nějaké změny. "Jasně, pošlete pak SMS, kdy kde mám být."

U pultíku to trvá. Sakra dlouho trvá. Asi hodinu to trvá. Paní pultíková pořád někam španělsky volá. Slyším "cliento" a pár dalších slov, ale nerozumím. Občas na mne soucitně koukne, jako že to řeší a zas někam volá.

O hodinu pozdějí: "Je nám líto, ale dnes se z Madridu nedostanete. To letadlo do Bruselu vám právě teď uletělo, všechno ostatní je plné. Nemůžete letět na nějaké jiné letiště? Třeba do Vídně?"

Nemůžu letět na jiné letiště. Potřebuju do Prahy. Hned!

No, to nejde, podívejte, podívejte, hodinu to tu sháním, ale prostě nic není. Tady máte voucher na hotel. Tady je formulář na kompenzaci, dají vám 250 euro. Tady máte papír na zavazadlo. Dojděte si pro kufr, pak si tam nechte zavolat taxík do hotelu - ten vám platí aerolinky. Večeře a snídaně je v ceně, ano, wifi tam bude. Jo a zítřejší let - mám tu v 6:25 přes Brusel, to budete v Praze v 11. Nebo později, asi v 10:30, to budete v Praze v 15 hodin.

No tak v 15 to je opravdu velmi pozdě, potřebuju ještě do Oldřichova se sbalit, naložit myšátka a knihy a tak - "Tak mi, prosim vás, napište ten ranní let."

"Budete tu muset být v pět ráno, víte?"

"Jojo, co se dá dělat, hlavně ať jsem brzo doma."

Přichází SMS od řidiče, že zítra na letiště nemůže, už má plno. Nevadí, koupím si autobus. Bude to tedy tak tak napnuté a nestihnu nic z toho, co se mělo ve čtvrtek stihnout, ale co se dá dělat.

Vybavena vouchery a formulářem na kompenzaci čekám na kufr. Po půl hodině se jdu zeptat, zda je vše OK. "Jojo, on ten mezisklad je daleko, vydržte."

Po další půl hodině znejistí pán u zavazadel: "Ukažte to číslo... hm... můžu si půjčit tadyten doklad?"
Mizí někde v zákulisí. Po půl hodině - zrovna telefonuji se sestrou a pochvaluji si, jaká jsem chytrá holka, že vždycky vozím jednu sadu spodního prádla navíc, kdyby něco - přichází nervozní zavazadlový pán: "No, víte, jakbychto, on ten kufr je asi v letadle do Prahy."

Nastává děsivé hrůzyplné ticho. Je sedm večer. Mám toho dost.

"A co jako teď mám dělat? Mám si jít koupit spoďáry tady na letiště do Victoria secret? Zaplatí mi to aerolinky? Nebo mám jet na hotel? Dá se tam koupit zubní kartáček? Nabíječka k mobilu?"

Pán smutně kouká a chce se mne rychle zbavit, protože se blíží další klienti: "Zavolám vám taxi do hotelu. Tam určitě něco koupit půjde, zažádejte si pak o kompenzaci za ztracené zavazadlo."

V osm večer jsem v hotelu. Fasuju kartu od pokoje a ptám se na nákupy.

"Koupit? Tady? No to ani náhodou. Ne, nějaký balíček se zubní pastou, hřebenem a kartáčkem nemáme. Spoďá-co? Spo-ďá-ry? Ne, to asi taky nemáme."

Recepční je ovšem žena a má pochopení pro situaci.
"Kousek tady je nákupní centrum. Zavolám vám taxík, to je tak 10 eur, tam něco koupíte. Moment, mrknu na Internet,
jo, jsou tam do devíti."
Je 20:05.

"Potřebuji být na letišti v 5:00 - zavoláte mi taxi na půl pátou?"

"Ne. Každou celou hodinu tu jezdí shuttle, mám vás napsat na 4:00? To je přece rozdíl jen půl hodiny, taxi se může zpozdit, přece nechcete, aby vám to uletělo!"

Ne, to nechci.

Ve 20:10 se konečně probíjím skrz automat na linku ČSA, prý snad možná někdy něco za kufr pustí, standardně dáváme 50 eur na den. A co ten taxík? "No tak to snad jako spíš ani ne, prostě padesát eur."

Sere pes. Ještě je tu těch 250 za to pod zadkem prodané sedadlo, to by na kartáček, pastu, triko a prádlo mohlo stačit. Ještě, že mám malou rezervu u sebe.

Nákupní středisko je obrovské. Taxi mne vykládá u vchodu do oddělení batolecích potřeb. Po asi 1 km narážím na oděvy. Ovšem má to háček: Zjevně nemám španělský typ postavy.

"Cože? Ne, nic TAK velkého tady nemáme."
"Opravdu taková velikost? Ne, to standardně nebereme. Můžeme vám objednat."

O hodinu později mám: 3ks zubní kartáček v balíčku za 1 euro, 1 zubní pasta, 1 růžový USB kabel na dobití mobilu, 1 triko, sadu prádla a šátek, co byl v akci k tomu triku a bude celý den maskovat skutečnost, že mi to triko je v podstatě malé.

Mám strašlivý hlad a žízeň, vlastně jsem od oběda nic nepila ani nebyla na záchodě - ha! Večeře v hotelu! Je 21:30, restaurace vaří do 23:00. To dám.

Chvíli sháním taxi, nakonec mi ho zavolá paní na informacích.

Ve 22:00 jsem úspěšně pronikla do restaurace.

"Jojo, koukám, na jídlo máte tady ten voucher. Pití? To je na jídlo. Ne na pití."

Ve 23:15, když je dojedeno a dopito se nakonec ukazuje, že se voucher vztahuje i na tu vodu a kafe. Skvělé!
Hotel je prostorný, letadla hučí nad hlavou, ve dvoraně odcházející klienti restaurace. Nastavuji budík na 3:45 a snažím se usnout.

Ráno nám v hotelu dají balíček: toastový chleba se šunkou, jablko a 2 dcl ananasového džusu v krabičce.

Na letišti jsou fronty, stojím, snídám, čekám a svírá se mi zažívací trakt až po samý konec - zdalipak na mne v tom letadle opravdu čeká sedadlo?

Čeká!!!
Jupí!!!

V 6:20 sedím v letadle. Rozesílám radostné SMS všem, s nimiž jsme měnili program následujících dní.
Pak si vypnínáme mobily. Startují motory - a zase se vypínají.

"Sorry, sorry, huhly huhly, někdo někde stávkuje a my se o hodinu a půl opozdíme," hlásí pilot.

A také jsme se opozdili. Takže to navazující letadlo co? Takže to navazující letadlo uletělo.

"Našli jsme vám náhradní let a tady máte voucher na 15 euro, kupte si něco k jídlu."

Zírám na časový údaj: 16:00. Nestihnu autobus. Nestihnu nic. Nedostanu se domů. Chce se mi spát. Mám hlad, mám žízeň. Strašnou žízeň. Tělu právě došlo, jak málo jsem spala. Probouzí se animální pudy. Chci se schoulit někde do klubíčka. Chce se mi brečet. Jdu ječet na tu ženu od Brussels airlines.

"Cože? Jak jako vyspat? To si tu někde sedněte, ne? Támhle jsou větší sedačky. A co pro vás mám jako udělat? Co vlastně chcete? Když říkáte, že jste unavená, že byste usnula kdekoliv, tak snad usnete kdekoliv, ne?"

Když tu ženu praštím, možná bych si pak mohla lehnout na pryčnu ve vazební věznici... Mají ve vazební věznici wifi?
Volám Jirkovi, že přiletím nejdřív v sedm. Brečím do telefonu. Jirka honem doma u počítače hledá, kde je nejbližší byznys salonek. "Jsi u gate A? Tak to tam někde je aspoň jeden. Měl by stát cca 25 eur, tak to zkus."

Hledám salonek. Notebook je těžký - ještě, že kufr je už dávno někde v trapu. Stejně by se ztratil teď, kdyby se neztratil před tím...

Mám šílenou žízeň. Dala bych si kafe, čaj, něco k jídlu - je asi 10 hodin. Okukuji bary a zjišťuji, že těch 15 eur vážně není mnoho.

Konečně nacházím vchod do salonku. Sympatické mateřsky vyhlížející dámě u vchodu líčím svůj strastiplný příběh.

"Ztratili vám kufr? Spala jste tři hodiny? A večer chcete ještě řídit 300 km?"

Paní se pátravě rozhlíží vlevo a vpravo. U vchodu do salonku jsme samy dvě.

"Víte co?" šeptá paní, "honem tam jděte a nikomu neříkejte, že jsem vás pustila. Dejte si drink a kafe a croissant a odpočiňte si. Myslím, že to potřebujete. Tak honem!"

V následujících pěti hodinách pospávám v pohodlném koženém křesle, piju kávu a pomerančový džus, láduju se ovocným salátem a čokoládovou pěnou a když nemyslím na následné komplikace, je mi vlastně dobře. Je tu wifi, takže mohu i pracovat a znovu rušit schůzky a upravovat program. Plánuju trasy a počítám. Do Mariánek vyrazím v pátek v pět ráno, to dám. A děti s sebou obě, jsou z toho nějaké rozbité. Tatínek za námi nějak dorazí vlakem.

Teď jen dopravu z Prahy do Oldřichova. Když letadlo přiletí v sedm večer, už nestihnu autobusy. Stejně jsou všechny plné. Ruším rezervaci na druhou odpoledne, kterou jsem dělala včera v noci. Rozesílám SMS a dotazy všem, co jezdívají pracovně Liberec - Praha. Nic.

Nakonec si sestra vzpomněla, že tuhle vyřizovala něco nějakému příjemnému taxikáři z Kladna.
Klaplo to! Bude čekat na letišti v půl osmé, bude to stát 1900. (V duchu odčítám od 250 Eur další částku).

Snažím se znovu řešit reklamaci přebookovaného letu, ztraceného kufru a zpoždění, ale nedaří se mi projít formuláři a telefonicky to nejde - nikdo nic neví. Můj mozek, pravda, nepracuje zrovna v režimu nejvyšší inteligence.

V 16:00 nasedám do letadla. Motory se roztočí a - letíme!

Dál už je to dobré - letadlo přistává načas, kufr čeká v úschovně: "Proč jste si, proboha, pro ten kufr nepřišla včera?" štrachá se obsluha úshovny s kufrem ke dveřím.

Jsem si jistá, že česká vazební věznice nemá wifi. Nechávám tu osobu žít.

"Né, kufr tady reklamovat nemůžete. Né, to musíte na webový formulář. Né, my vám žádné potvrzení nedáme. A co vám jako vadí, vždyť jste si to tu sama nechala válet od večera."

Nádech, výdech. Ještě jednou.

Naštěstí volá taxikář. Je venku. A je bezva.
Cesta domů plyne v příjemném hovoru, pán je nadšený dědeček dvou holčiček, rád sjezduje a těší se na zimu. Je nadšený, že se podívá ven z Prahy na hory.

"Cejtim ve vzduchu sníh," raduje se, když vystupujeme.

Je 21:30.

Ve 23:45 je sbaleno vše na další cestu.

A v 5:00 vyrážíme do Mariánských Lázní.
Na čtení jsem byla o deset minut dřív, takže dobrý, ne?