Venuše taky

Neznámé město, Venuše, náhodně kolemobědvající cizí Mars, oběd, příbory, diskuse na společenská témata.

Mars: "Jako, je to prostě hnusný, že přišel o ty role, když ho jenom někdo obvinil."
Venuše: "Co?"
Mars: "Jako ta kampaň. To mi řekni - ženská si najednou po dvaceti letech vzpomene, nějaký plácnutí po zadku a lup, bez soudu, chlap je bez práce!"

Venuše najednou pustí příbor.
Z útrob mozku se cosi vysouvá.
Venuše to nechce.
Je to něco starého.
Asi dvacet let.
Plácnutí po zadku.
Chodba v práci.

Mars (polkne): "No, hele, neni to hnusný?"

Venuše (zcela ponořená do vlastních myšlenek, v šoku): "Jo, hnusný. Strašně hnusný." Na čele se jí rosí pot.

Mars: "Ježíšmarjá, proč seš tak bílá, vlastně se nás to netýká, ne? Nějaká pomatená ženská si najednou vzpomene - haha! - a jak je ta hysterie, tak lup, chlap bez práce."

Venuše lapá po dechu. Najednou je zase tam. Před dvaceti lety. Chodba v práci, temná, jde sama, proti ní její nejvyšší nadřízený a čtyři jeho kolegové...

Mars: "Co je s tebou?"

Venuše: "Já jenom. Jsem si teď na něco vzpomněla, víš. Uáááá, jak je možný, že jsem tohle tak vytěsnila?"

Mars: "A co jako? Taky tě někdo plácnul, haha?"

Venuše (nechce tu vzpomínku vidět, fakt nechce, ale najednou je to tady): "Jo. Plácnul. Čtyři chlapi, obestoupili mě, smáli se, chytili mě za ruce, pak mě jeden plácnul."

Mars: "Cože? Si děláš srandu?"

Venuše: "Vypadám tak?"

Mars: "A proč to teď vytahuješ?"

Venuše: "Protože jsem si na to právě vzpoměla! Notyvole, já dvacet let vykládám, že jsem z té práce odešla, protože jsem měla lepší nabídku..." (odblokovaný mozek sype vzpomínky) "...přitom jsem odešla, chvíli byla bez práce a pak teprve byla další nabídka, no jo, to by vysvětlovalo, proč jsem tam pak už nikdy nechtěla jít. Se mi dělalo blbě od žaludku na té chodbě a já myslela, že to je tím, že se tam nevětrá..."

Mars: "A proč sis nestěžovala? Proč jsi nešla na policii? Vždyť tě omezovali?"

Venuše: "A co bych jako na policii řekla? Vždyť to asi není nějak trestné. Sám jsi před chvíli řekl, že jen ženská někoho obvinila a chudák chlap."

Mars: "No jasně, proč jsi neměla svědky? Neměla jsi náhodou krátkou sukni? Proč jsi tam šla sama?"

Venuše (nepublikovatelné, nepublikovatelné, nepublikovatelné)... "byla to chodba v práci, vole. Džíny, triko, jako vždycky."

Mars: "Sis měla stěžovat u nadřízenýho."

Venuše: "To byl on, víš."

Mars: "Tak sis měla stěžovat u jeho nadřízenýho, ježíšmarjá, když se nebráníš, se nediv, že se ti to pak děje!"

Venuše: "Já jsem to tehdy prostě nedokázala, víš? Já jsem - co si teď tak vzpomínám -" (má husí kůži, třese se jí hlas a je jí poněkud nevolno) - "já jsem se strašně bála. Oni se mi smáli, že nemám smysl pro humor, tak jsem myslela, že to je nějak moje chyba, že se necítím dobře."

Mars: "Ale bránit ses měla! Jak jinak by pochopili, že ti to vadí? Tos ani neječela?"

Venuše: "Ne. Já jsem tehdy, myslím, v tom šoku vyhodnotila, že nejlepší je nedělat nic, že tak se ta hnusná situace nejrychleji přežene. Byli čtyři, víš? Do té doby jsme se normálně potkávali a zdravili."

Mars: "No, a co s tím mám dělat já jako teď?"

Venuše: "Hele, fakt nevím, co ty. Já vůbec nevím, co s tím. Ono se to najednou vynořilo, víš? Já si to teď budu muset nějak přebrat."

Mars: "To to jako necháš projít? Se musíš bránit, ti řikám, se musíš bránit!"

Venuše: "A proti čemu? A jak? Po dvaceti letech? Nechci. Nechci to. Chci, aby to bylo zas pryč."

Ale ono už asi nebude.