Neznámá rodina, jižní Anglie, konec října.
Všichni sedí v taxíku a čekají už asi pět minut, až se otevře porouchaná závora, jež brání výjezdu z areálu letiště.
"Jó, to je ta Británie. Zvenku vypadá báječně, zblízka zjistíte, že vůbec nic nefunguje, jako tady ta zatracená závora. Měnili to minulej tejden, jsou tu akorát zácpy, a tak je to tu už těch patnáct let, co tu žiju," stěžuje si rumunský řidič taxíku.
"Cože? Jo, že jste nemohli být v hospodě po sedmé s dětmi? No jo, Britové, v Řecku bychom vás samozřejmě nechali s dětmi klidně celou noc, že jo," utěšoval je řecký číšník v sousední restauraci poté, co je z té britské pakovali kvůli nežádoucím dětem.
"Sakrblé, no tak jen Brit může jíst cibuli nakládanou v octě, my bychom vám samozřejmě dali i pivo jen tak, bez jídla, oui oui," povzdechl si ve stylové přímořské restauraci o kus dál francouzský číšník, když servíroval povinné tzv. jídlo k pivu.
"No jo, tohle je fucking Británie, daj sem automaty na prachy a nedaj rozměňovací automat, šmejdi, ne, drobný nemám, pustím vás zdarma," slitovala se černošská obsluha WC někde v metru pod Piccadilly.
"Devět poštovních známek říkáte? Och, lituji, mám zde pouhých šest. Přejete si, abych se šel podívat do skladu? Víte, bude to asi přece jen nějakou tu chvilku trvat," řekl s krásným britským přízvukem zdvořilý pán za jediným otevřeným poštovním okénkem, k němuž se klikatila veledlouhá fronta. A taky to trvalo.
...aneb příběhy, které nejsou pravda, ale mohly by být!
Žádné komentáře:
Okomentovat