Nesahej mi na kabát!

Neznámý Mars, jenž je, jak známo, průsečíkem mnoha Marsů a rozhodně není tím konkrétním Marsem, za kterého jej všichni máte.
Neznámá Venuše, jež je přesně tou Venuší, za kterou ji pokládáte.
Oba si čtou nějaké ty Internety.

Mars: "Co maj furt všichni s tím otvíráním dveří? Se zbláznili?"

Venuše: "Cože?"

Mars: "Celej českej Internet řeší, jestli se teda maj ženskejm otvírat dveře a co se za tím skrývá. Prosím tě, vadí ti, když ti otevřu dveře? Normální slušnost, ne?"

Venuše (zamyšleně...): "No, víšjak... Jasně, že je normální, že když přijdeš ke dveřím první, otevřeš je a podržíš a nepraštíš po čumáku toho, kdo jde za tebou, ne? Ale na druhou stranu..."

Mars (číhavě?): "Ale?! Na jakou druhou stranu?"

Venuše: "Taky je to někdy trochu trapný, jak se to považuje za povinnost a nikdo neví přesně, co a jak."

Mars: "???"

Venuše: "Hele, podívej, jsem jedna z mála ženskejch v kolektivu, že. Když jdeme ve skupině a najednou jsou v cestě dveře, často nastane děsivý drama. Občas se najde pár jedinců, co demonstrujou, jak jsou galantní a přeskočej ostatní - i kdyby je měli zabít - a otevřou mi teatrálně dveře. Někteří pak chtějí ještě pochválit. Pár chlapů naopak demonstruje rovnost, takže mi ty dveře pak narvou do ksichtu, abych nemohla mít feministický kecy a měla šanci bejt samostatná. A pak taky existujou chlapi - a myslím, že jich je většina - který prostě normálně přijdou ke dveřím, otevřou je a podaj tomu za sebou."

Mars: "Hm, a co ti teda vadí?"

Venuše: "Vadí mi ta menšina - když kolem toho někdo dělá to čóro móro s takovou tou galantností a čeká, že se budu upejpat nebo já nevim. A vadí mi, že blbý dveře způsobí, že se najednou pozornost celé skupiny soustředí na mne a čeká se, co udělám. Víš, jak tohle nesnášim."

Mars: "Takže bys byla radši, kdyby sis dveře otvírala sama?"

Venuše: "Stačilo by mi, aby se se mnou zacházelo stejně, jako s ostatními ve skupině. Když přijde ke dveřím parta chlapů, taky se nikdo nevrhá ke dveřím a nedělá teatrální gesta. Fakt by mi stačilo bejt jedna z nich, normální člen skupiny nepoznamenanej galantním či feministickým očekáváním. Jasný?"

Mars: "No a co ten kabát?"

Venuše (otřepe se): "Ježíšmarja, na kabát mi nesahej! Já se fakt ráda svlékám i oblékám sama ve chvíli, kdy se proto rozhodnu. Navíc znova - nejšílenější jsou ty chvíle, kdy se galantních najde víc a pak se mi tahaj o kabát. Nesnáším tyhlety rozpaky, fakt. Prostě se umím oblíknout, díky za optání."

Mars: "Takže seš proti galantnosti? Feministka, jo?"

Venuše (tluče hlavou o zeď): "Mohla bych mít prostě normální pocity bez ohledu na světonázor? Nemám ráda, když jsem příliš středem pozornosti, nemám ráda, když musím řešit konflikt o můj kabát nebo poslouchat nějaký tyhle řeči, je to jasný?"

Mars: "A co mám teda dělat? Otvírat nebo neotvírat?"

Venuše: "Co já vím? Co takhle se chovat normálně přirozeně a slušně ke všem. Všímat si, když za mnou jde někdo - kdokoliv - do dveří a přidržet je? Pomoct do kabátu osobě s rukama v sádře? Podržet věci komukoliv, komu upadly klíče? Normálka, ne?"

Výročí

Neznámí lidé, tma na dálnici, nad obzorem ohňostroj v Brandýse.

Ona: "Jé, ohňostroj v barvě trikolory. To už je asi k tomu zítřejšímu výročí."

On: "Myslíš jako oslava státu, který už zanikl?"

Ona: "Tak můžeme to brát jako 100 let od vzniku prvního uspořádání, co dalo ženám volební právo, právo studovat a tak. My s dcerou máme co slavit."

On (sarkasticky): "Vy jo."

Na poslední chvíli

Neznámá žena, neznámý automobil zn. Suzuki, neznámý servisman.

Servisman: "A co tomu je, pani?"

Žena: "No, pedál spojky je dost tuhej. Tuhle nám úplně odešla spojka na Fordu, tak jsem si říkala, že když ta Suzuki jde taky dost ztuha, že se tu raději zastavím..."

Servisman (důrazně, tónem, jakým hovoříme k blbečkům nebo k ženám středního věku v autoservisu): "Ale tak, paninko, tohle je Suzuki, že jo. Ford má tu spojku ale úplně jinak udělanou. Tady je lanko, takže je ma-xi-mál-ně zatuhlý to lanko, ale eště sem neslyšel, že by tuhej pedál znamenal rozbitou spojku, to vopravdu ne teda, paninko..."

Žena (skočí mu do řeči, mává zoufale řasami): "Prostě se na to podíváte, viďte?"

O dva týdny a pár tisíc Kč později:

Servisman: "Tak jsme vám tu spojku vyměnili, paninko. Byla už skoro vysypaná, nemůžete mi říct, proč jste s tím nepřijela dřív? To vám nebylo nápadný, jak je ten pedál tuhej?"

Jen to klidně vypij...

Neznámá žena středního věku, neznámý muž, záhadné zažívací obtíže, balení tekutých probiotik.

Žena mžourá na pidiodměrku odměrku na délku napřažené paže: "Hele, to je teda UX fail, to ti povím - typické dávkování je 2 ml denně, přitom tahle prťavá nečitelná věcička je zřejmě..." (další pokus o zaostření) "...popsaná 1, 3, 7, 9, 10 ml."

Muž: "?"

Žena: "Prostě typická dávka je mrňavá kapka někde nad první neviditelnou čárkou, proč ta odměrka nějak nepasuje k tomu dávkování? Navíc to kape po pidikapkách, ježíšmarjá!"

Do odměrky právě ukáplo megakapkou tak asi polovina objemu odměrky.

Žena: "A teď tam toho mám tak trojnásobek, asi."

Muž (líně bere do rukou lahvičku): "Hm, no jo. Ale co, je to počítaný na průměrnou váhu..."

Muž - zamyšleně hledí ženiny křivky: "Takže do sebe s klidem naklop tu trojnásobnou dávku, ty můžeš."

27. 6. 2018

Zabili mámu malý holce

ale ty nejsi
malá holka

A tak ti máma mohla říct
"Jen se k nim přidej,
je to cajk,
někdo se prostě přidat musí"

Normální zákon přežití
neasi?

Tak určitě,
tys vlastně jakoby
trochu nechtěl

To vona
Žes vlastně musel
Kde ty jsi dneska mohl bejt
kdyby...

Zabili mámu malý holce


Ubožáku

Divná myš

Nezmámá ves, neznámá matka, neznámé chytré dítě, neznámý druh savce.

"Mamí, kočka přinesla divnou myš!"
"A není to krtek?"
"Ne! Víš co, já ji vezmu panu profesorovi biologie, ať nám řekne, co to je."
"A nechceš mu ji třeba jenom vyfotit?"

 (V této fázi si matka říká, že jí pan profesor dluží pivo... )

"Mamí, tak jsem panu profesorovi natočila video, jak tomu kočka vylizuje mozek."


Bejt učitel není pro každýho...

Tak jsem se zeptal

Neznámá ves, neznámý večer, matka, syn, otec na služební cestě splácí hypotéku.

Syn: "Maminko, maminečko, já bych ti potřeboval říct takovou věc..."

Matka (zvedá v sebeobraně tázavě pravé obočí): "?"

Syn: "Sem dostal poznámčičku takovou jako malou, víš..."

Matka (chápavě): "A seš nevinnej, jo?"

Syn (nadšeně): "Jasně, že jo! Já sem to sprostý slovo neřek. To řek někdo úplně jinej, já to nebyl, ale všichni říkali, že já to byl a to mě hrozně rozčílilo!"

Matka (obočí stále vztyčené): "?"

Syn: "A paní družinářka řekla, že všichni uděláme 10 dřepů a já..."

Matka: "...ty jsi řekl, že nic neuděláš, protože jsi nevinnej a ona se rozčílila? A v té chvíli už jsi byl vzteklej?"

Syn: "No jako, byl jsem trochu rozčilenej, vždyť to bylo nespravedlivý!"

Matka (hluboký pozvdech).

Syn: "No a pak paní družinářka řekla, že jí ta práce někdy fakt štve. Tak jsem se jí zeptal, proč si teda nenajde jinou, že jo."

...

Syn: "A pak už bylo všechno jenom špatně a tady je ta poznámka."

Strava je důležitá!

Neznámá ves, neznámá dcera, neznámý syn, neznámá matka, historky z víkendu.

Dcera: "No, takže jsem měla na celý den čtyři banány a mandarinku, to bylo super!"

Matka: "To je kvalitní strava, ta stimuluje mozek."

Dcera: "Jak to?"

Matka: "Převratná rozhodnutí, třeba slézt ze stromů a vymyslet civilizaci, udělalo lidstvo na banánech a mandarinkách."

Syn: "Jojo, na banánech to bylo dobrý. Teď už má lidstvo samý pitomý nápady  - to máš známky, škola, plasty, znečištění..."

Ale pan profesor říkal...

Neznámý večer, neznámá ves, neznámé odbojné dítě studující 1. ročník osmiletého gymnázia, neznámá matka, neznámý otec. Oba rodiče se profesně mj. věnují sazbě dokumentů, zejména pak otec. Mějme s ním soucit. Matka v akademické sféře aktuálně usiluje o doktorský titul a je nepatrně citlivá na tituly tak nějak obecně. Mějme s ní soucit.

Matka pomáhá dceři přepipsovat protokol z biologické olympiády.

Matka: "Ježíšmarjá, proč je to písmem Times New Roman?"

Odbojné dítě: "Pan profesor říkal, že to tak mám udělat."

Matka s důrazem na první dvě slova: "Pan učitel určitě rozumí biologii. Ale písmo Times New Roman je pro tohle aboslutně nevhodné, to bylo kdysi vymyšlené pro tisk do úzkých sloupců na savý papír v novinách, ale pro tohle je vhodnější jiný typ písma."

OD s důrazem na první dvě slova: "Pan Profesor říkal, ať to udělám s Times New Roman."

Matka si říká, co už, je skoro devět, prostě to přepíšem, sere pes.

V tom jde kolem otec: "Proboha, proč to děláte písmem Times New Roman?" Hledí vyčítavě na matku.

OD (neochvějně): "Pan Profesor biologie říkal, že to tak mám udělat."

Otec: "Pan profesor biologie ať si říká, co chce. Já jsem profesor typografie, písmo Times New Roman bylo vymyšleno..."

OD: "na tisk úzkých sloupců v novinách na savý papír..."

Otec hledí dojatě na matku.

OD: "Tak mi teda vyberte písmo. Pan profesor to snad pochopí."

Ach ty předsudky...

Neznámá matka se v autě vrací z práce. V tom zazvoní telefon a ozve se hlásek neznámého syna.

"Mamí, kde seš?"

Matka, stižena pocitem viny (známe to - trochu se zdržela, mládě opuštěno, plotna studená, úkoly nehotovy, za oknem tma, zmar a vlci):

"Už jedu, broučku, potřebuješ něco?"

"Jo, kup v krámě bonbony. Hodně bonbonů! Nezapomeň na to!"

Matka není schopna slova. Myslí víří: "Kde jsem udělala chybu? Že mě takhle komanduje? Bonbony? Jak může bejt tak drzej! Je zanedbanej! Deprivovanej! Zraje pro šibenici! To je tím, jak furt trčím v práci! Emancipace zas...á!"

V tom mládě: "Víš, jak maj holky zejtra ten svátek, tak my jsme jim teď s M. upekli na zejtra do školy perník, já teď chystám drinky, ale prostě bonbony se hoděj, to maj holky rády, vem takový ty červený, co vypadaj jak srdíčka, prosím, maminečko, jo?"

Na hřebenech

Neznámá Venuše, která sice stále ještě vypadá na 25, ale je třeba si přiznat, že od té doby nějaká ta desetiletí uplynula a ta kondice už taky není co bývala, zvláště když Venuše hlídala doma nemocná mláďata, zatímco neznámý Mars někde běhal po hřebenech hor.

Jo, a taky ještě Mars.

Krkonoše, předvečer mrazivého dne.

Mars: "Hele, tak co kdybysme se šoupili tady na Špindlerovku a přejeli to takhle, koukej - Luční, Výrovka a pak zas do Špindlu?"

Venuše: "Myslíš? Zvládnu to?"

Mars: "Jo, to bys mohla zvládnout i ty. Hele, já ještě zavolám Kamarádce, ona přece bydlí ve Špindlu, tak se aspoň poznáte, budeš vědět, s kým jezdím na ty hory a bude to prima, ne?"

Kamarádka je minimálně o 10 let mladší než Venuše, zřejmě tak o 10 kg lehčí a veškerý svůj volný čas tráví někde na hřebenech Krkonoš. 

Mars: "Hele, tak kamarádka říká, že si vezme skejty, prej to na hřeben od Špindlerovky vynese, pak už to báječně jede."

Venuše: "Tak si taky vezmeme skejty?"

O den později na Špindlerovce je vítr, mráz, mlha a krpál.

Kamarádka: "Ty to jedeš v elasťákách? Hustý, já teda mám lyžařský kalhoty."

Venuše s nuceným úsměvem: "V mojí velikosti se lyžařský kalhoty nedělají. Elasťáky ještě natáhnu."

Mars s Kamarádkou lehce běží do kopce a cosi si vesele vyprávějí.

Venuše otírá pot z čela.

Mars se po chvíli otáčí: "Co je?"

Venuše se tváří vesele a uvolněně: "Ééééé, jen smrkám, dobrý. Možná mi to nahoru nepůjde tak rychle."

O pár kilometrů dál ten krpál nepatrně zvolní.

Kamarádka: "Tak tady na tý rovince už bysme to mohli nandat, ne?"

Mars: "Jasně, teď už to pojede báječně."

Venuše dýchá, takže nic neříká. Nebude přece trhat partu. Sklání se k lyžím, elasťáky v rozporu se svým názvem ztrácí pružnost a sjíždějí někam hluboko pod pas, což jistě vypadá velmi sexy.

Následuje pár kilometrů terénem, jenž by Kamarádka nazvala bezva rovinou, Mars přizvukuje a přidává "tady je krása!" a Venuše neříká vůbec nic - jednak je dvacet metrů pozadu, jednak je to šílenej krpál a nemůže popadnout dech a navíc veškerou volnou kapacitu věnuje popotahování sjíždějících elasťáků.

Terén se konečně srovnává a ukazuje se, že existují podmínky, ve kterých skejtové běžky nejedou. Prostě nejedou. V mínus osmnácti se lepí k povrchu hor úplně cokoliv, nejvíce samozřejmě drží Venušiny skluznice. Protože tak máme po ruce alespoň racionální vysvětlení, proč to Venuši vůbec, ale vůbec nejede rychle.

I když Mars v tom má jasno: "Vona je moje žena teďkonc celkem troska," prohodí vesele směrem ke kamarádce, když si zrovna navzájem nevypráví historky o tom, kdy kde stanovali na zimních horách a kudy a kam jezdí Kamarádka na skialpech.

Na obzoru se vyjeví Luční bouda.

"Uch, uch, eh, prosimvás, já bych na chvíli potřebovala dovnitř si srovnat kalhoty," prosí Venuše.

Polívka, čaj, pivo. S jídlem jak známo roste chuť, takže Kamarádka navrhuje prodloužení trasy na nějakou boudu, kde skvěle vaří. Mars souhlasí, Venuše podléhá davovému optimismu a souhlasí taky.

Jenže ve stoupání nad Luční se ukazuje, že ani tady to nejede, že sníh lepí, že v tlustých rukavicích se nevejde do poutek hůlek a ti dva se ztrácí nahoře v mlze.

"Uch, ech, eh," popadá dech tam nahoře u kapličky, "helejse, Marsi, já jdu zejtra do práce, já bych to neprodlužovala," hledí prosebně na svého muže.

"Ale podívej se, to je jen 10 kilometrů, většina z kopce, jenom tadyhle kousek malinko do kopce, to jako jo, ale pak to posviští," ukecává ji Mars.

"NE!!!!" zařve z posledních sil Venuše.

"A nemohli bysme prostě doběhnout na Rozcestí a tam se v klidu domluvit," diví se Mars.

"NE!!!!" trvá na svém Venuše, čímž se snaží naznačit, že ona na nějaké rozcestí rozhodně doběhnout nemůže. Došourat se, to ano.

Mars konečně chápe, že tentokrát ne skutečně znamená ne.

A tak výlet bude krátký, jen trapných 22 km, opravdu, ano, od Rozcestí je to už v podstatě víceméně skopce až na pár rovinek, kalhoty drží, lyže taky, ale těsně nad Klínovkama se konečně rozjedou, aby vzápětí vymrštily Venuši ve velmi směšném oblouku držkou do sněhu. Nějak si zhmoždila palec u nohy, což samozřejmě zaniká v historkách o tom, kde všude na horách a na vodě byli Mars a Kamarádka, Venuše to chápe a nevotravuje.

Po občerstvení na Klínovkách už jen pár tzv. rovinek a skutečně jsme v cíli a všichni to přežili a jistě si to někdy příště zas užijeme.

Co s náma bude?

Neznámá žena, neznámý taxikář, noční jízda neznámým městem.

Taxikář: "A kam jedete?"

Žena: "Ále, na jednu takovou párty po konferenci."

Taxikář: "Takže jste vědec, jo?"

Žena: "Ani ne, ajťák."

Taxikář: "A co děláte? Programy? A jaký?"

Žena píchne prstem doprostřed palubní desky: "Třeba tady do toho vašeho rádia jsem psala ekvalizér."

Taxikář: "Hustý! Vy tomu fakt rozumíte? A těm chytrejm autům taky?"

Žena: "Jo, trochu jo."

Taxikář: "Helejte a fakt je možný udělat robotický auto?"

Žena: "Ano."

Taxikář: "A můžete mi říct, proč vy to vyvíjíte ty samořiditelný auta? Co pak jako my řidiči budeme dělat? Tisíce lidí přijdou o práci, víte to?"

Žena: "No, víte, když se začínalo se telefonama, tak se říkalo, že tisíce poslíčků přidou o práci, ale ulice měst nebyly plné mrtvol vyhládlých poslíčků."

Taxikář: "Jo? A co jako pak dělali?"

Žena: "Nevím, ale prostě si postupně našli nějaké nové práce."

Taxikář: "No jo, jenže to byli mladý klucí, ne? A co s náma, my jsme specializovaný, že jo, umíme dobře řídit, najednou nás budou tisíce, chápete?"

Zvedá telefon a vyřizuje hovor.

Žena: "No vidíte, jak jste teď telefonoval, to mi připomnělo - před třiceti lety se hovory přepojovaly ručně. Tisíce spojovatelek. Dneska to všechno dělaj programy. A ty spojovatelky neumřely hlady, to by se určitě někde v Blesku psalo."

Taxikář: "No jo, to je pravda, vo tom nepsali, ale co když nám to tajej?"

Žena: "Ne, já myslím, že si prostě ti lidé postupně našli jinou práci. Možná každý nějakou jinou. Možná jsou někteří z nic teď taxikáři."

Taxikář: "Helejte, asi ne, to bych vo tom věděl."

Žena: "No, hlavně o práci přijdete ze dne na den všichni najednou. Ono to přijde postupně, během několika let, to budete mít čas něco vymyslet. Určitě máte i nějaké jiné zájmy."

Taxikář se zasní: "No tak je fakt, že já jsem chtěl vždycky navrhovat počítačový hry, ale jak furt jezdim v tom autě, tak se na to nesoustředim. Teď bych na to měl konečně čas, že jo. No nic, jsme na místě, tak na shledanou a já hned jedu na benzínku za vostatníma, abych jim ty novinky řek. Abysme si včas něco vymysleli."

Kdo je tady chorý?

Neznámá matka, neznámé mládě s horečkou ale už mu trochu ustupuje a energie se vrací, matka do noci přikládala do kotle, navíc dluží spoustu článků, překladů, výzkumných zpráv atd., takže v kuchyni sedí u počítače a snaží se soustředit. Mládě si dodělává úkoly z matematiky.

Mládě: "Mamí, hele, co to znamená přímo úměrný? Jako přirozený?"

Matka: "Cože, jakže, né, hele, to je takhle... poslouchej..."

O deset minut později matka poprosí, že by pracovala.

A v tom - mládě: "Mamí, hele, prosím tě, to nedává smysl, paní učitelka poslala příklady, co už jsme dělali!"

Matka bere mláděcí mobil, zkoumá maily: "No, vždyť taky čteš mail z konce ledna, najdi si ten aktuální."

Mládě: "Jo ahá, hele, tam není čeština... " (propadá zoufalství) "Mamí, oni včera měli tu soutěž v lezení a přitom já bych ji vyhrál, lezu takhle..."

Matka sundává mládě ze stěny, prstem píchne do sešitu z matematiky.

Dvě minuty ticha!

Mládě: "Hele, mamí, tohle není vůbec vhodný pro čtvrtou třídu, vždyť to mám na kalkulačce hnedka spočítaný!"

Matčiny oči se mění v nebezpečně úzké štěrbiny.

Mládě: "Žertuju, jasně!"

Tři minuty ticha!

Mládě: "Mamí, a vědělas, že ten jůtůber, ten Kovy...."

Matka: "Sakrapráce, já jsem v práci!"

Mládě (vyděšeně a laskavě): "Ne, mamí, seš v kuchyni. Hele, nechceš se přece jenom taky změřit?"

Je to tak jednoduché...

Neznámá ves, neznámá matka s vcelku nepatrnou, v podstatě symbolickou nadváhou, jež jí úžasným způsobem udržuje tvář bez vrásek a zajímavé křivky, Drzé Dítě (DD).

DD: "Mamí, a proč prostě nezhubneš, vždyť je to jednoduchý!"

Matka: "Ale tak já bych samozřejmě mohla zhubnout, je to jednoduchý, ale hrozně, hrozitánsky nevýchovný."

DD: "Ale ale mami!"

Matka: "No podívej se, nedala sis druhý kousek bábovky, nechceš se přejídat a být tlustá jako já, takhle krásně tě to motivuje. Položila jsem svou váhu na oltář tvého zdraví a když teď jednoduše zhubnu, je to morální hazard, protože si budeš myslet, že zhubnout je jednoduché a sníš třeba i támhletu mou čokoládu."

DD (mlsně se otáčí po čokoládě): "To není žádný morální hazard, to je normální demagogie, mami."

Matka: "Nech tu čokoládu! Jak ty můžeš, dítě sotva opeřené, vědět a chápat, co je to demagogie, ha?"

DD: "Měli jsme na to ve škole seminář, mami." (Dojídá čokoládu.)

Matka zvažuje, že zrušením poplatků za soukromé gymnázium navýší svůj rozpočet na čokoládu.

Dvě jednou ranou

Disclaimer: 
Příhoda inspirovaná jakousi historkou, veškerá podoba s žijícími jedinci je náhodná a samozřejmě naprosto zkreslená a Mars za to nemůže a Venuše zase zbytečně přehání.



Neznámá ves, neznámá Venuše, neznámý Mars.
Romantický podvečer, Mars se vrátil z cest a vypráví Venuši, jak pozval jejich společnou známou na oběd.

M: "A pak mi došlo, že má vlastně narozeniny, tak si říkám, koupím jí kytku, to vždycky potěší."

(dramatická pauza)

M: "A tak jsem vlez do obchodu, tam nějakej zvlášť aktivní aranžér, říkám, chci kytici pro ženskou k narozeninám a on pořád samý rudý růže, tak to bylo trochu blbý, že jo. A pak vidím hotovou kytici, nějaký neutrální kopretiny nebo co, tak jsem ji vzal."

(dramatická pauza)

M: "A pak to v tý restauraci vybalím a koukám, uprostřed kytice dvě obrovský srdce, tak jsem je honem vytáh a říkám K., že jsem jí samozřejmě nic takovýho rozhodně dávat nechtěl."

V (rozněžněle): "A kde jsou ty srdce?"

M (rázně): "Vyhodil sem to. Komu bych to, proboha, dával?"

Jedničkáři

Neznámá ves, neznámé děti (On a Ona), neznámá matka, ráno po úspěšném startu Falconu Heavy.

On: "Se mi teda líbí, ten jeho styl. Vyrobit si červenej kabriolet a frk, poslat ho na Mars."

Ona: - pohlédne směrem k vysvědčení, jež ještě leží na stole: "By mě vlastně zajímalo, jaký měl Elon Musk známky."

Matka: "No, mám takový pocit, že člověk, který místo závaží pošle do vesmíru vlastní sporťák, možná nebyl vzorný žák."

On (rozhodně): "Elon Musk je jasnej trojkař."

Matka: "???"

On: "Jo, to je úplně jasný. Ale fakt dobrej trojkař, asi nejlepší, co znám!"

Matka: "???"

On: "No, vždyť jsi nedávno říkala, že se ukázalo, že trojkaři zakládaj úspěšný firmy a zaměstnávaj jedničkáře. Musk je úspěšněj a navíc - já myslím, že na takovou raketu bylo fakt potřeba hodně jedničkářů!"

On - směrem k sestře: "Ty to máš dobrý, seš jedničkář, ty bys tam mohla pracovat. Já nevim, teda..."

Ona - soucitně: "Hele, dvojek máš jenom pár, to dáš. A navíc - na rozdíl ode mne klidně můžeš bejt i trojkař a vymyslíš si vlastní raketu, ne?"

Diktát

Nezámá matka, neznámé mládě, cvičný pravidelný diktát na osvojení známých problematických jevů. Třeba psaní e s háčkem. Je večer, den PMS.

Matka: "Dostal jsem pěstí a cítím se skvěle."

Mládě: "Ale to je blbost! To nebudu psát!"

Matka: "Na tom nezáleží, i blbost se dá správně napsat."

Mládě: "A co když si z toho akorát zafixuju, že dostat pěstí je dobrý?"

Matka (nádech, výdech): "OK, tak piš: Dal jsem pěstí zloději, tak se cítím skvěle."

Mládě: "A co když mu to zloděj vrátil? Hele, mami, to je taky divný, ne? To je hrozně nebezpečná věta."

Matka (hrozivým hlasem): "Piš to přesně, jak říkám! Sakrapráce, krucipísek, myslíš, že to je jako jednoduchý ty věty vymejšlet?"

Mládě (zaznamená hrozbu, zbledne, píše, až jazýček vyskakuje)... po chvíli: "Hele, sakrapráce se píše dohromady, nebo zvlášť?"

Terorista

Neznámá ves, neznámá dopravní služba, neznámá žena v jakési práci.

Dopravce: "Tak pani, vezu vám zásilku, budu tam za deset minut, jste doma?"

Žena: "Ne, jsou doma děti, ony vám otevřou."

O deset minut později - dopravce: "Tak pani, zvonim tady už potřetí a nic."

Žena: "Hm, tak to nechte na lavičce u domu."

V tom volají děti: "Mami, mami, zvonil tu divnej červenej chlap, vypadal jak terorista a nechal tu balík. Máme ho zneškodnit?"