Nesahej mi na kabát!

Neznámý Mars, jenž je, jak známo, průsečíkem mnoha Marsů a rozhodně není tím konkrétním Marsem, za kterého jej všichni máte.
Neznámá Venuše, jež je přesně tou Venuší, za kterou ji pokládáte.
Oba si čtou nějaké ty Internety.

Mars: "Co maj furt všichni s tím otvíráním dveří? Se zbláznili?"

Venuše: "Cože?"

Mars: "Celej českej Internet řeší, jestli se teda maj ženskejm otvírat dveře a co se za tím skrývá. Prosím tě, vadí ti, když ti otevřu dveře? Normální slušnost, ne?"

Venuše (zamyšleně...): "No, víšjak... Jasně, že je normální, že když přijdeš ke dveřím první, otevřeš je a podržíš a nepraštíš po čumáku toho, kdo jde za tebou, ne? Ale na druhou stranu..."

Mars (číhavě?): "Ale?! Na jakou druhou stranu?"

Venuše: "Taky je to někdy trochu trapný, jak se to považuje za povinnost a nikdo neví přesně, co a jak."

Mars: "???"

Venuše: "Hele, podívej, jsem jedna z mála ženskejch v kolektivu, že. Když jdeme ve skupině a najednou jsou v cestě dveře, často nastane děsivý drama. Občas se najde pár jedinců, co demonstrujou, jak jsou galantní a přeskočej ostatní - i kdyby je měli zabít - a otevřou mi teatrálně dveře. Někteří pak chtějí ještě pochválit. Pár chlapů naopak demonstruje rovnost, takže mi ty dveře pak narvou do ksichtu, abych nemohla mít feministický kecy a měla šanci bejt samostatná. A pak taky existujou chlapi - a myslím, že jich je většina - který prostě normálně přijdou ke dveřím, otevřou je a podaj tomu za sebou."

Mars: "Hm, a co ti teda vadí?"

Venuše: "Vadí mi ta menšina - když kolem toho někdo dělá to čóro móro s takovou tou galantností a čeká, že se budu upejpat nebo já nevim. A vadí mi, že blbý dveře způsobí, že se najednou pozornost celé skupiny soustředí na mne a čeká se, co udělám. Víš, jak tohle nesnášim."

Mars: "Takže bys byla radši, kdyby sis dveře otvírala sama?"

Venuše: "Stačilo by mi, aby se se mnou zacházelo stejně, jako s ostatními ve skupině. Když přijde ke dveřím parta chlapů, taky se nikdo nevrhá ke dveřím a nedělá teatrální gesta. Fakt by mi stačilo bejt jedna z nich, normální člen skupiny nepoznamenanej galantním či feministickým očekáváním. Jasný?"

Mars: "No a co ten kabát?"

Venuše (otřepe se): "Ježíšmarja, na kabát mi nesahej! Já se fakt ráda svlékám i oblékám sama ve chvíli, kdy se proto rozhodnu. Navíc znova - nejšílenější jsou ty chvíle, kdy se galantních najde víc a pak se mi tahaj o kabát. Nesnáším tyhlety rozpaky, fakt. Prostě se umím oblíknout, díky za optání."

Mars: "Takže seš proti galantnosti? Feministka, jo?"

Venuše (tluče hlavou o zeď): "Mohla bych mít prostě normální pocity bez ohledu na světonázor? Nemám ráda, když jsem příliš středem pozornosti, nemám ráda, když musím řešit konflikt o můj kabát nebo poslouchat nějaký tyhle řeči, je to jasný?"

Mars: "A co mám teda dělat? Otvírat nebo neotvírat?"

Venuše: "Co já vím? Co takhle se chovat normálně přirozeně a slušně ke všem. Všímat si, když za mnou jde někdo - kdokoliv - do dveří a přidržet je? Pomoct do kabátu osobě s rukama v sádře? Podržet věci komukoliv, komu upadly klíče? Normálka, ne?"