Pojedeme vlakem!

Neznámá ves, neznámí lidé, Král Kašpar do poslední minuty kácel stromy, až létaly třísky a nyní spěchá k živému Betlému. Ona, děti.

Ona: "Tak já vás ty 2 km vezmu autem, ať není stres."

O půl hodiny později - Ona: "Hm, dám si svařák, krásně voní. Auto tu necháme, projdeme se pěšky, zítra pojedeme vlakem a odpoledne ho pak vyzvednu."

Zítra, 6:55 ráno.
Ona a děti s čelovkami vycházejí na silnici, na obzoru vidí protisměrný vlak mířící do Raspenavy.

Dítě 1: "Hele, je dost zpožděnej, to ten náš na něj čeká a bude taky zpožděnej."

Vlak má jet v 7:05.

V 7:10 přicházejí na zastávku kamarádi Dítěte 2, kteří jedou na druhou stranu.

Kamarádi: "Teď jsme koukali do idosu, váš vlak je zrušenej, ale ten náš pojede."

Co teď?

Varianta a) 1 km k domu, zde vzít klíčky, následně 2 km k autu a odjet - ztráta cca 45 min. Dítě 2 nestihne školu, dítě 1 zřejmě taky ne, matka nestihne kadeřinici. Příliš mnoho rizika!

Varianta b) skočit do protisměrného vlaku a v následující stanici přesednout do rychlíku. Ten sice v naší vsi nestaví, staví pouze ve vsi, kde má Dítě 2 základku a pak jede rovnou do cíle, kam potřebují Dítě 1 s matkou.

Varianta c) volat Krále Kašpara a budit ho v tuto nekřesťanskou hodinu, aby rodinu zachránil svým vozem zn. Ford. Zamítá se z úcty k majestátu.

Rodina volí variantu b).

Ve vlaku se průvodčí slituje a nechce zaplatit; "Kupte si pak jízdenku v Raspenavě, tam budete mít spoustu času," říká konejšivým hlasem.

Matka: "Jak jako spoustu času? Vždyť musíme rovnou přeskočit do toho rychlíku na Liberec."

"Normálně jo, ale rychlík je zpožděnej nejmíň 10 minut, takže..."

"Takže jsme měli jít pro auto," volají obě děti v panice.

Matka rozesílá SMS třídním učitelkám, též kadeřnici.

Po příjemně strávené půlhodince v Raspenavě - kdy si skutečně stihli koupit lístky - přijíždí vlak.

Ukazuje se, že mu byl změněn režim z rychlíku na osobák, aby posbíral ty chudáky, co v zapadlých vesnicích stále ještě čekají na ten, co měl jet v 7:05.

Dítě 1: "Takže jsme tam mohli zůstat a nemuseli platit navíc za to, že jedem z Raspenavy?"

Matka: "A kdo mohl vědět, že tomu vlaku změní režim, ha?"

Dítě 2: "To už by byl i probuzenej táta a moh nás zachránit!"

Mezitím průvodčí v Raspenavě k dítěti 1: "Proboha, co tu děláš, ty přece normálně jezdíš z jiné vsi, neztratil ses?"

Situace se vysvětlí, všichni se zasmějeme a průvodčí dál rozdává zpožděnky dospívající mládeži. Péče Českých drah o malé cestující je dojemná. 

V krásných 8:05 vyskakuje Dítě 2 z vlaku v Mníšku a metelí do školy, přijde o půlku první hodiny. Nicméně i školní autobus prý někde uvázl, dneska se to tam slejzá jako švábi na pivo...

Dítě 1 říká: "Hele, ale když to je osobák, tak co kdybychom místo do Liberce vystoupily v Krásné Studánce a jely autobusem ke škole? To bejvá rychlejší."

Mezitím volá kadeřnice, že je na akutním příjmu s nějakou alergií a stejně nebude, je tedy čas na experimenty.

Ovšem v Krásné Studánce se ukazuje, že zatímco do 8:00 má liberecká MHD jakous takous hustotu autobusů, po 8:00 už jezdí jen tu a tam náhodný spoj sbírající vášnivé fanoušky společného cestování.

Netrvalo ani půl hodiny a zjevuje se bus, Dítě 1 je s odřenejma ušima v 8:50 u své školy akorát na začátek vyučování.


Matka pokračuje dalším busem dál a v úžasných 9:15 odmyká dveře své kanceláře.



Příště vzbuděj Krále Kašpara, majestát nemajestát!

A žili spolu šťastně až do smrti

Neznámá ves, temný večer, uspávání v postýlce, Ona, Ono.

Ono: "Mamí, ještě pohádku na dobrou noc! A nějakou moderní, jo?"

Ona: "Inu dobrá. Bylo nebylo, byla jednou jedna chaloupka v údolí pod horami. Bydeli tam maminka, tatínek, Jeníček a Mařenka."

Ono: "!!!"

Ona: "Inu, milé děti, jistě mi nyní chcete říci, že jste Perníkovou chaloupku již slyšeli. Ovšem tohle je příběh ze Sudet a ten jste ještě neslyšely. 

Jeníček a Mařenka byly moc hodné děti, vzorně chodily do školy a v podstatě se vůbec nehádali."

Ono: "Mami, ale tohle je scifi!"

Ona: "Chtělos moderní verzi! Ale co se nestalo: maminka, která pracovala na univerzitě za horami, jednoho dne úplně zapomněla, že je rodinný typ a propadla démonu workoholismu. Začala zůstávat dlouho v práci a vracet se pozdě domů. Potom už se vracela tak pozdě, že vlastně už bylo brzo a byl čas jet zase do práce.

A jednoho dne se maminka nevrátila vůbec. Démon workoholismu ji uvěznil v nejvyšší kanceláři nejvyšší věže univerzity. Tatínek propadl smutku, zejména proto, že než maminka odjela, vypila všechen gin značky Hvozd. 

Ale co se nestalo: když byla maminka uvězněná asi týden, rozneslo se po vsi, že je tatínek volný. A tenhle tatínek, milé děti, to byl nějaký fešák. Měl chytré čelo a ostrý vous, když kácel smrky, létaly třísky a nebál se dokonce ani čištění kočičího záchodku. Takový to byl pašák.

Nevěsty z celé vsi se začaly trousit k chalupě. Tatínek dělal, co mohl, zakrýval si oči a ucpával uši, ale dětem bylo jasné, že jednoho dne podlehne těm svodům. Byl přece jen pouze polobůh. 

Protože tatínek byl úplně zapleten do tenat vdavekchtivých nevěst, musely děti konat samy.

A tak se rozhodly, že to jednoho večera po setmění vezmou přes Kobylí hlavu k Jizerskému kostelíku a odtud přes Poledník a Zadního Divočáka na Bílou kuchyni. Byly to vzorné a hodné děti, co se skoro nehádaly, jen byli chvíli vepři ohledně toho, zda dále na Novou Louku spíše přes Olivetskou nebo přes Hřebínek. Bylo ale jasné, že dál pak na Bedřichov a šupem přes Českou chalupu k ZOO a na univerzitu.

A tak vyrazily. Jenže démon workoholismu je sledoval a foukl na hory meluzínu, vichřici, sníh, kroupy, bouřku, mlhu a všechny ostatní jevy, které našel v nezodpovědně pohozené meteorologické příručce na chodbách univerzity.

Nebohé děti přešly hřeben Kobylí hlavy. Přešly ho i podruhé a když šly kolem Kobylí hlavy potřetí, přiznaly si, že to asi není Kobylí hlava a že se ve tmě a mlze a vichřici a meluzíně a bouřce atd. ztratily.

"Neboj, Mařenko, vylezu na támhleten strom a podívám se, jestli neuvidím nějaké světýlko," řekl Jeníček, neboť tak mu velela jeho historická role.

"To bude akorát nějakej čelovkář, kterej nám bude úplně k ničemu," kontrovala Mařenka, která se historické role nedržela ani trochu. 

Jeníček nic nedal na její řeči, vylezl na strom a uviděl světýlko. "Nehýbe se," volal. "Hm, tak je to mrtvej čelovkář, tak to nám je dvakrát k ničemu," odfkrla si Mařenka.

Ono: "Mami, tohle je vážně nechutný! My bysme mu pomohli!" 

Ona: "Oukej. Takže, milé děti, vypravěč se trochu přeřekl, Jeníček s Mařenkou se samozřejmě rozhodli nebožáka zachránit a vydali se za světýlkem. Když přišli ke zdroji světla, zjistili, že to je jen samotná čelovka, kterou někdo ztratil. Jenže vichřice, vánice, chumelenice, sníh, mráz a tyhlety věci naprosto zakryly všechny stopy. 

Děti vzaly čelovku a šly lesem nazdařbůh. A v tom slyší tiché "ts, ts, ts!" 

"Co to asi je?", ptá se Mařenka. "Netuším," říká Jeníček, "půjdeme se tam podívat."

A tak šly děti za zvukem, už to bylo spíš "TS! TS! TS!" a zvuk dále sílil. Děti se ploužily za stromy a doufaly, že se brzy dozví, co působilo tak strašné zvuky.

Vy, milé děti, se také jistě těšíte, že se to dozvíte. Máme tu ale problém, že v tuto chvíli ještě ani vypravěč netuší, co působí ty zvuky. Vypravěč by si hrozně přál, aby ho něco napadlo, ale je už po desáté a je dost unaven. Milé děti, nemohl by se teď objevit třeba nějaký čaroděj nebo kouzelný klobouk, jako v klasické béčkové fantasy?"

Ono: "No tak to by teda nemohl!"

Ona: "Oukej, nemohl, ale vypravěč vás varoval, možná by to tak bylo lepší. Ale když chcete něco lepšího, světovějšího, sofistikovanějšího, necháme ty dvě vyděšené děti nakouknout za hřeben, copak to tam je. No nebojte, já to taky zatím nevím, uvidíme, Mařenka už se sápe přes okraj hřebenu. Nakukuje - a ona už ví, co my teda vůbec zatím netušíme, žeáno. No, tváří se dost vyjeveně, mává na Jeníčka, ten se taky kouká - už byste to teda taky chtěli vědět, že jo. No, zkrátíme to, prostě se tam komíhá tunel časoprostorového přediva a kontinua reprezentovaný obří červí dírou, která ty děti prostě vcucla!"

Ono: "A co čelovka?"

Ona: "Vypadla zpátky na mýtinu a číhá na další zoufalce, co si ji dají na hlavu a které dovede k červí díře. Paralelní vesmíry jsou hrozně rafinovaný a nikdy nevíš, co na tebe políčí. No, Jeníčka s Mařenkou to trochu pomačkalo, vystrašilo, dilatovalo a zase zkrátilo, prostě klasika a nakonec vypadli do alternativních Jizerek v podstatě na Smědavu. Mařenka zahlédla chalupu a táhne k ní Jeníčka. Ten je opatrný, protože na Netflixu viděl podstatně víc scifi seriálů než Mařenka, která viděla akorát tak Boba s Bobkem. "Neblbni, Mařenko, co když tam budou třeba radioaktivní zombíci? Paralelní vesmíry jsou jich plný!" 

"Hele, to bude dobrý, koukej, tady je trampolína, zombíci neskáčkou. Jídelák taky nevypadá špatně: dušená mrkev, strouhaná mrkev, vařená mrkev, to bude oukej."

Než stihl Jeníček říci, že mrkev v jídelním lístku je vždycky malér, už ho Mařenka zatáhla do alternativní Smědavské boudy.

Upřímně, vypadala úplně normálně, až na to, že - chtěli byste zase vědět něco, co vypravěč neví, ha? Vypravěč, milé děti, už si objal plyšového Boba s Bobkem a chystá se k nim zalehnout."

Ono: "Mami!"

Ona: "Oukej, máš co jsi chtěl, bylo to jak normální Smědava, akorát tam byli místo lidí králíci. A než se děti rozhlédli, už slyší: "Mamí, hele, už sem zas vlezly nějaký děti a jaký jsou roztomilý, co s nima uděláme." "No co by, ozval se hlas králičí matky, chytíme je tady do přepravky a odvezeme je do ZOO jako posleně ty jiný děti." A tak už sedí Jeníček s Mařenkou v přepravce, dokonce dostali pod zadky kus hadru, aby nepočůrali přepravku a už se vezou autem alternativními serpentýnami k alternativnímu Bílému Potoku.

A vypravěč už usíná, takže zbytek, milé děti..."

Ono: "Tak já to dopovim - hned za první zatáčkou je chytla tahleta díra, vyfrkla je v našem vesmíru u univerzity. Oni vyběhli nahoru, probrali maminku, skočili do jejího auta a dojeli domů. Doma maminka tatínka vysvobodila z tenat a žili spolu všichni šťastně až do smrti. Můžeš spát!" 

Jak to dopadlo?

Neznámá matka, neznámé dítě, florbalový turnaj.

Matka: "Tak jak jste dopadli?"

Dítě: "No, víš jak... Byli jsme lepší než holky, protože jsme dali jeden gól. A co si budem, ty ostatní týmy, ty vyloženě podváděly, protože to nebyli žádný šesťáci, ale tipuju takoví pětkrát propadlí sedmáci! A většina z nich hraje florbal profesionálně, chápeš?"

Chvíle ticha.

"A ten gól jsme dali tomu nejtěžšímu týmu, to byl velkej úspěch."

Matka: "A kolikátí jste byli?"

"No, tak podmínky byly dost nerovný, říkám, prostě jsme ze sebe dostali maximum, navíc jsme v podstatě trénovali jen dvakrát a většina z nás dělá úplně jinej sport, chápeš, takže tenhle dotaz je hodně mimo, mami."

Úhel pohledu

Neznámá ves, neznámá dcera za hranou puberty, neznámý syn na hraně puberty, chvíle před školou.

Zatímco dcera pokračuje o výchovný ústav dále, syn si bere aktovku.

Syn (ledově): "Čau!"

Matka (natěšeně): "Tak čau!"

Dcera (pozoruje odbíhajícího bratra): "Mami, proč si s bráchou nedáte normálně pusu na rozloučenou?"

Matka: "Protože brácha začíná balit holky a je to trapný."

Dcera: "Jak jako trapný?"

Matka: "A ty bys chtěla chodit s klukem, co se s mámou pusinkuje před školou?"

Dcera: "Fuj! No tak to je hodně nechutný!"

Vpravo dole

Neznámá ves, neznámý Mars, neznámá Venuše.
Na stole leží Venuši adresovaná pozvánka na slavnostní recepci vyslanectví nejmenované asijské země, co ji za své území považuje jiná velká nejmenovaná asijská země.

Venuše (natěšeně): "Tak půjdem?"
Mars: "Cože? A proč jako?"
Venuše: "Tak za prvé mi už asi deset let nepřišla pozvánka s R. S. V. P. na pořádnou snobštinu a tipuju, že deset let zas nepřijde. Navíc je to výraz podpory té menší zemi a odpory té partě, co podporuje tu větší!"
Mars: "Hm.... ale je to taky pro manžely?"
Mars studuje pozvánku.

Venuše: "Jo, tak to nevím, já jsem se zarazila na tý části s dress code jak tam píšou ty koktejlový šaty, budu si je muset koupit, tak jsem pak ani dál nečetla..."
Mars: "Koktejlový šaty je úplně poslední slovo prťavým písmem vpravo dole."
Venuše: "Vidíš... já to asi četla z toho pravýho rohu od těch opravdu důležitejch informací, víš?"

Proč to dělali?

Neznámá ves, neznámá matka, dítě, opakování vyjmenovaných slov.

Dítě: "A není na to nějakej lajfhek na tyhlety slova?"

Matka: "Myslíš jako nějakej fígl? Mohl bys mluvit česky?"

Dítě: "Já mluvim česky! Vo co je fígl víc česky než lajfhek? Ha?!"

Chvíle ticha. Dítě studuje seznam vyjmenovaných slov, neb si je potřebuje osvěžit.

Dítě: "Slynout? Co je to slynout?"

Matka: "Éééé... jako... to se dost těžko... jakože slynul být nějakým... že se to tak o něm říkalo, nebo že tak byl známý..."

Dítě: "Oukej, takže to v životě nepoužiju a eště se mi to splete se slinou. Supr!"

Chvíle studia.

Dítě: "Cože? Co je vydrovka?"

Matka: "Nevim, asi něco s vydrou. Prostě je tam tvrdý y."

Dítě: "Né - jazykozpyt? Co to zas je? Můžeš mi říct, kdo tu češtinu vymyslel?"

Matka: "Obrozenci. Včetně toho jazykozpytu."

Dítě: "A proč to vymysleli tak blbě? S vyjmenovanejma slovama? To jako ti - píp - neměli děti nebo co? Kdo se to teď má učit?"

Venušiny veličiny

Neznámá ves, Velká Venuše, Malá Venuše, Velký Mars, Malý Mars. Láhev vína; částečně již v žaludku Velké Venuše a Velkého Marse.

Malá Venuše píše úkol z fyziky.
Oba Marsové čučí do mobilu.
Velká Venuše kouká té malé do úkolu.

Malá Venuše: "Hele, jaká je hustota vody?"
Oba Marsové radostně ťukají do mobilu: "Moment!"

Velká Venuš: "Si to změř - tady je litrová láhev, tuhle kohoutek s vodou, támhle váha, zvaž si, kolik váží litr."

Malá Venuše: "To mi vyjde... moment - kilogram lomeno metr na třetí..."

Malý Mars  (zvedá hlavu od mobilu): "997 kg na metr krychlový"

Velký Mars: "Si to taky našel, jo? Já už to mám taky! Ukaž! Ha! Stejná stránka!"

Radost a chlapské plácnutí.

Malá Venuše (zpraží je pohledem): "Hm, já dám tisíc, se mi to bude líp počítat!"

Velká Venuše (výchovně): "Si to zvaž, to je cennější, než najít na internetu, paní učitelka to ocení."

Malá Venuše: "Dobrej pokus, mami, ale je skoro devět večer, tisíc stačí."

Velká Venuše (lokne si vína a dostane didaktický záchvat): "Hele, ale tady to lomeno metr na třetí, to můžeš napsat taky metr na mínus třetí, hele, to ti pak pomůže v rozměrový zkoušce, ta je důležitá."

Malá Venuše: "A je teda možný, aby vyšlo gravitační zrychlení metr sekunda na mínus druhou?"

Velký Mars: "To je divný, to přece éééé nějak souvisí s gravitační silou, tam musí bejt Newton."

Velká Venuše (s pozvdechem, s jakým hovoříme s duchem slabými): "Jasně, že jo, sílu máš kilogram metr sekunda na mínus druhou, gravitační zrychlení je na jednotkovou homotnost, takže..."

Malá Venuše (radostně): "Kilogram pryč a je to! Rozměrová zkouška mi vyšla."

Velký Mars (dolije si vína): "Tak! A rozměrová zkouška je důležitá, zvláště, když je kilogram pryč. Třeba až si půjdeš koupit šaty, mohly by ti taky bejt velký!"

Obě Venuše zúží oči do nebezpečných štěrbin. Oba Marsové se se svými mobily odebírají na smetiště dějin.

Malá Venuše: "Mamí, ještě mi tady podepiš omluvný list, táta je moc opilej."

Velká Venuše: "To já určitě taky!"

Malá Venuše: "Ale na rozdíl od něj se aspoň trefíš to tý kolonky! Dobrou noc!"

Vopovaž se!

Neznámá ves, neznámá žena, drzé dítě; tento blog.

Žena: "Představ si, že mi jeden časopis nabídl, že budou přetiskovat tenhle blog."

Drzé Dítě (DD): "WTF? A co je to jako za časopis?"

Žena: "Počkej, moment, tady v anotaci píšou: Časopis pro širokou veřejnost i odborné kruhy. Přináší vám články předních odborníků psané velmi čtivou formou."

DD: "A ty jsi spíš ta široká, nebo ta kulatá?"

Žena: "Počkej, psali, že dávají prostor zavedeným autorům..."

DD (hledí sarkasticky matce přes rameno do mailu): "...nebo začínajícím blogerům. Aha! To by leccos vysvětlovalo."

DD: "A je ti jasný, že to nemůžeš vzít? Vopovaž se!"

Žena: "Proč?"

DD: "Protože tu vystupujeme my a ztratíme soukromí. Ve třiceti na mne tenhle rozhovor vytáhne nějakej HR specialista z odborných kruhů! Sama jsi děti na ZŠ učila, že si mají chránit soukromí!"

Žena: "No, já jim psala, že to má být anonymní, ale oni jméno chtějí."

DD: "Hm. Tak pak si prosím, aby tam bylo napsáno - Veškeré postavy v tomto příběhu jsou smyšlené a ve skutečnosti neexistují."

Žena: "Ale ty existuješ."

DD: "Ano, ale ty to vždycky hrozně překroutíš! A všichni to víme!"

K dostání od září ve vašich trafikách!

Potřebný náskok

Neznámá ves, neznámí Lidé, Mars, Venuše; takto akademická pracovnice.

Venuše: "Hm, reakreditujou se předměty a zdědila jsem nějaké nové."

Mars: "A které?"

Venuše: "No, u nás na informatice Gramatiky, Složitost a tak."

Mars: "To je vtipný, to jsou věci, co jsem tě na ně kdysi sbalil a teď už je umíš mnohem líp, než já. To už nejsem nedostižnej alfasamec."

Venuše (konejšivě): "Ale prd, vždyť jsi mě sbalil na to, jak báječně rychle chodíš po horách!"

Mars (přísným zrakem hodnotí Venušiny vyzrálé křivky): "Tak to je dobrý, to je tý akademický kariéře nepřímo úměrný, takže jsem zřejmě nedostižnej už napořád."

Žena v nesnázích

Neznámí lidé, neznámý servis, neznámé auto.
Muž, žena.

Prolog (cca před dvěma týdny):
Muž: "Objednal jsem tě do toho servisu, koukal jsem ti do kalendáře, že máš schůzku v 10:00, tak jsem to dal na 8:15, to stihneš, hotoví budou do večera, takže i když já budu v Brně, zvládneš večerní rozvoz - svoz."

Žena: "OK."

Den D., Hodina H., Servis S.

Rozšafný servisman: "A copak tu chcete paninko?"

Žena: "Mám tu domluvený servis."

Rozšafný, ale přísný servisman: "To teda nemáte, paninko. Jak že se jmenujete? Hlouzková? Ne, nic takového tu nemáme."

Žena: "Ale máme, manžel Hlouzek to domluvil na osmou."

Servisman:"Ahá, Hlouzek je tu na 11:15."

Žena: "Cože? Ne, je to na 8:15, v 11 musím někde bejt!"

Servisman: "Ne, v 11:15 máte bejt v servisu, paninko, páč to tu mám napsaný!"

Žena (zoufale): "Prosim vás, a nemohl byste to auto převzít teď?"

Servisman: "No to bych teda nemohl, my jsme víc značek, já dělám jinou, jakbychtoasiudělal, navíc přijde někdo jinej, že jo!"

Ženě to konečně došlo. Startuje záložní program "Žena v nesnázích": "Podívejte, on to asi manžel špatně domluvil. Ale teď je na služební cestě, asi to popletl, nevím co mám dělat, víte, já jsem úplně bezradná, ale vy byste mi jistě zvládl pomoci."

Servisman v sobě právě objevil galantního rytíře: "No, to ten váš Hlouzek to teda zmotal, žejo, víte, paninko, ale nějak se domluvíme, měl jsem mít pána, je zpožděnej, tak já to auto převezmu."

Servisman už je v dobré náladě, je tedy i čas na žert: "Aha, koukám, že jste Hlouzková, manžel Hlouzek, to jste asi ta emancipovaná žena, co nemá stejný příjmení jako manžel, co paninko?"

Žena v nesnázích mává řasami a vypadá tak nejméně emancipovaně, jak je to jen v jejím případě možné. 

U auta Servisman popatří na SPZ, světácky mrkne a dí: "Za týden vám propadne technická, paninko."

Žena v nesnázích: "Och, já vím, proto jsme teď objednaní do servisu, abyste to zkontrolovali a opravili, co je třeba víte?"

Žena: "Například mám asi utržený výfuk, už dva týdny dělá velký rámus."

Servisman: "Tak to jste měla jet hned do servisu."

Žena: "No, to to právě manžel před dvěma týdny objednal na první volný termín, víte?"

Servisman: "Hm, ale bez výfuku to neprojde tou technickou."

Žena: "A proto jsme tady v servisu, že, abyste to opravili."

Servisman odborně převezme auto a přislíbí ženě, že 100 %, na tuty, určitě bude auto hotové do 17:00.

Žena je totiž odpoledne celkem nutně potřebuje.


Právě volali ze servisu.

Auto bude za dva dny.

Pestrá strava

Neznámý večer, neznámí lidé, matka, syn, plány na dovolenou.

Matka v přízemí u počítače.
Syn v patře v pelíšku.

Syn: "Mamí, pojď mě uspat!"

Matka: "Jojo, jenom ještě plánuju, co budeme vařit na dovolený, abych naplánovala nákup."

Syn: "To je jednoduchý: chilli fazole Bonduel. Co řešíš?"

Matka: "Hele, to se uprdíme k smrti."

Syn: "OK, tak lichý dny fazole Bonduel, sudý dny kaše s párkem."

Matka: "A co snídaně? A není to jednotvárný? Strava má bejt pestrá!"

Syn: "Snídat budem ovesnou kaši. A když jí posypem lentilkama, bude to nejpestřejší strava, co jsme kdy na dovolený měli.

A už tam neseď a pojď mě uspat!"

Makáme! (WeDo 2.0)

Zaskakuji do konce roku ve škole ve výuce IT (více zde).

Protože učím a bádám na univerzitě, kde se nachází také Honza Berki, který má pro studenty pedagogiky monoh sad robotů WeDo 2.0, mohla jsem dětem  půjčit  Lego do výuky.

Rozhodla jsem se, že sepíšu svoje zkušenosti pro všechny, kdo by také chtěli něco podobného zkusit.

Výchozí situace

Mám 5 sad robotů WeDo 2.0, k tomu počítačovou učebnu s Windows 10. Dětí bývá ve skupině do 16, nejvíce je 20.

Je to místní venkovská škola, v každém ročníku jedna třída. Jsem ze stejné vesnice. A tak mi polovina žáků říká teto, protože u nás někdy spali při návštěvě mých dětí. Většinu z nich znám od školky.

Jsou to žáci 5. - 9. třídy ZŠ.

Chápu, že mám ve výuce obrovskou výhodu, protože přicházím zvenku. Škola je tak šťastná, že někoho sehnali, že nemusím ani vyplňovat třídnici.
Nemusím mít dozory na chodbách ani v jídelně. Učím vždycky ráno, abych pak mohla odejít do své normální práce.

Normálně totiž učím na místní univerzitě a k tomu trochu bádám v oboru embedded, IoT, smart cokoliv a Linux k tomu.

Můj plán

Protože se s většinou tříd do konce roku uvidím tak 4x, rozhodla jsem se využít krásného metodického materiálu z Pedagogické faktulty Univerzity Karlovy.
Klobouk dolů, je to skvěle připravené a moc mi to pomohlo.

Při výuce jsem omezená tím, že se hodiny střídají jedna za druhou. Děti tedy nemohou stavět složité stavby. Na konci hodiny musíme vše rozebrat, aby sada zůstala připravená pro další skupinu. Kdybych někdy opravdu informatiku učila na plný úvazek, plánovala bych si to jinak: Vyhradila bych půl roku pro jednu třídu, aby se stavby nemusely rozebírat.

Rozcvička

Na začátku práce jsem dala všem třídám pět minut na to, aby si se stavebnicí pohrály.

"Postavte si robota, co vás bude bavit," řekla jsem jim.

V osmé třídě stačilo dvěma klučičím skupinám těch pět minut na to, aby postavili robota s funkčním pohonem.

Většina ostatních dětí si nějak odzobila kostku. Nejkrásnější byl pterodaktyl, kterého během pěti minut postavili páťáci. Fantazie dětí je nezměrná.
Některé děti byly do začátku zmatené, že nemají návod, ale stačilo jim vysvětlit, že si hrajeme na mistry stavitele z Lego Movie.

Zajímavé bylo chodit mezi skupinami a pozorovat diskuse o tom, jestli robot bude po programování jezdit a proč. Je znát, kdo má doma Lego Technics a kdo je přirozený technický talent. Stačilo ale s dětmi chvíli přemýšlet nad tím, jak jezdí jejich kolo - že potřebují dvě ozubená kolečka a převod.

Ultrazvukové čidlo jsme si představili jako "netopejří čidlo". Bohužel málokteré děti ví, jak se netopýr orientuje. Naštěstí máme v lese za vsí hodně skal a všechny děti mají dobrou zkušenost s ozvěnou, takže jsme si to dokázali vysvětlit.

Děti byly podle počtu ve třídě rozdělené do skupin po dvou, třech, čtyřech nebo pěti. Čtyři parťáci už je skoro moc, dva zase skoro málo. Určitě by nebylo dobré, kdyby měly děti pracovat jednotlivě.

Skupina se navzájem krásně zrychluje, protože každý umí něco jiného a celkově mají ze stavění mnohem lepší zážitek.

Během rozcvičky jsem pochopila, co myslí třídní mého syna, když na schůzkách říká: "Oni jsou úžasně pracovitá a tvořivá třída, ale jsou hluční a neukáznění." Většinou jí přitom cuká levé oko. Začínám ji chápat.
Žádná jiná třída během stavění nevydávala takový hluk, neběhala po třídě, nešťouchala do spolužáků, nepokusila se vylézt z okna, nacpat svačinu pod monitor, houpat se na lustru, jezdit napříč třídou na židlích. Tihle to stihli všechno a ještě spoustu dalšího. Mluví vždy všichni najednou a běhají při tom.
Byl to mazec. Ale vytvořili nejzajímavější a nejpestřejší stavbičky, včetně toho, že jsme stihli naprogramovat všechno, co jsem měla v plánu.
Jen jsem pokaždé potřebovala na pár hodin odejít do lesa a zírat do mechu, protože mi bzučelo v hlavě.

Nejhůře se rozhýbávala jediná čistě dívčí skupina na hranici puberty, protože se mezi holkami odněnkud rozšířilo, "že to bude složitý a nepůjde nám to". Nakonec jsme to zvládly.

Problémy s Bluetooth

Ve třídě jsou nějaká cca 5 let stará PC, dokoupila jsem tedy 5x USB s Bluetooth 4.0, abychom se stavebnicemi mohli komunikovat.

Při přípravě šlo vše hladce. Při první hodině se jedna z kostek odmítla spárovat, pomohly až opakované restarty počítače a postupné reinstalace ovladačů.
Druhý den výuky šlo vše hladce, ale poslední den jsme měli jinak rozdělené stavebnice k počítačům.
Nefungovalo nic. Počítač a program WeDo sice kostku viděli, ale odmítali se s ní spojit. Nakonec pomohlo rozdat stavebnice k těm strojům, s nimiž byly poprvé spárovány a restartovat počítače.

Zkušenost č. 1.: Když se člověk moří s nastavením počítačů a děti mají mezi tím k dispozici Lego, není problém s kázní ve třídě. Tahle skupina sice neprogramovala vůbec, ale navzájem se naučili zpřevodovat motorek ke kolečkům. Roboty jsme nafotili a pak rozebrali. Příště si je postaví znovu stejné.

Robot volá: "SOS!"

Měla jsem připravené postupné varianty podle Aktivity 1 z výše odkázané metodiky.
Dětem jsem skoro nenapovídala, jen jsem jim kladla otázky, když uvázly a nedokázaly si samy pomoci.

Postupně jsme se všemi skupinkami nejprve změnili barvu světla na diodě řídící kostky. Potom dostali za úkol vymyslet, aby nová barva svítila stále - přidali jsme cyklus.

Dalším úkolem střídat barvy podle barev duhy. To jsme zpestřili hledáním duhy na webu a diskusí o vhodném zdroji informací a o důvěryhodnosti Wikipedie. Zajímavé bylo, že se některé děti bály duhu hledat, "protože to mají vědět a hledat se nesmí." Většině dětí se líbilo, že ani já nejsem schopná z hlavy vyjmenovat barvy duhy a že to také musím hledat.

Následoval úkol "moje oblíbená barva svítí nejdéle". Potom jsme dělali duhu pro barvoslepé. Když svítí zelená, počítač zobrazí text "Svítí ti zelená, kámo!". Nebo nějaký jiný text. Většina skupin stihla ještě měnit barvy pozadí textu a dále ho upravovat. Jsou pekelně rychlí!

A nakonec, těsně než ho rozebereme, měl chudák robot vysílat S.O.S. v morzeovce. Všechny děti stihly alespoň pochopit princip rozsvěcení a zhasínání a měření intervalu. Nejtěžší pro ně bylo si uvědomit, že musí diodu zhasnout a potom znovu rozsvítit. Některé děti měly trochu problém s morzeovkou, ale naštěstí v každé ze tříd někdo chodí do Skauta a dokázal ostatní poučit. Některé děti si morzeovku našly na webu.

Některé skupiny ještě během první hodiny dokázaly dostavět k původnímu ozdobenému robotu kolečka a převody a začaly s robotem jezdit.

Práce ve skupinách pomohla dětem zaměřit se na to, co je baví. Některé děti hlavně vymýšlely konstrukci robota, jiné bavilo programovat. Některé se trochu vezly, ale bylo znát, že je hodina zajímá.

Každopádně nás to všechny moc bavilo.
A žádné z dětí z žádné z tříd nemá problém s počítačem cokoliv udělat. Základní uživatelská gramotnost je výborná. 

Pokračování za týden.

Nekurýruj vlastní rodinu

Neznámá ves, neznámá matka, neznámý syn.

V synově škole ze dne na den zešílel učitel informatiky, do vyučování se již nevrátí.

Neznámá matka, takto VŠ pedagog odpovědný za přípravu budoucích pedagogů pod tíhou společenské odpovědnosti souhlasila s tím, že to do konce roku vezme.

Co by člověk neudělal pro mládě, žeáno.

Syn: "Takže budeš učit?"

Matka: "Jo."

Syn: "A nebude to nuda?"

Matka (se zářícíma očima): "Né, sehnala jsem vám 10 Lego robotů, budeme si s nimi hrát."

Syn: "Proboha, proč mě budeš učit Lego robota, když už ho umim?"

Matka (opatrně): "Ale tví spolužáci to ještě neumí."

Syn: "Proboha, mami, Lego robota dokáže dneska programovat k-a-ž-d-e-j!"

Matka: "A co bys teda chtěl?"

Syn: "Tak když jsi měla kecy, že mí oblíbení jůtubeři nemají ostrý to video, tak kdybys nás radši naučila zpracovat to video z té gopro kamery, co na ni natáčíme o přestávce skoky!"

Revolta

Neznámý večer, neznámá matka, neznámý syn.

Matka: "Ty jo, dneska je to 25 let, co se zastřelil Curt Cobain."

Syn: "Kdo to byl, mami?"

Matka: "No přece zpěvák Nirvany."

Syn: "A co je Nirvana?"

Matka: "Kapela to byla. Hustá. Rebelská.  Furt jsme to poslouchali. Počkej, kousek ti pustím."

Syn (koulí očima): "To je dobrý, díky, to bude zas nějakej kravál jako ty Doors, tuhle. Fakt nechápu, proč jste si mysleli, že je potřeba se proti starším bouřit. Dyť časem stejně umřou. Pusť radši Slzu, mami."

Formálně vzato

Česká delegace, taiwanský výzkumný institut, taiwanský výzkumník, taiwanský ředitel.

Výzkumník: "A tak budujeme tu páteřní výzkumnou infrastrukturu, máme tu páteřní síť s přenosovou rychlostí o jaké se vám ani nesnilo, máme tu ty nejvýkonnější počítače, co mají stovky tisíc jader a jsou mezi světovými deseti nejlepšími a v Asii jsou vůbec nejrychlejší."

Ředitel: "A tu infrastrukturu pronajímáme i firmám a univerzitám z celého světa."

Dotaz z publika: "Nejblíže to máte do Číny, s kolika čínskými univerzitami spolupracujete?"

Trapné ticho.

Ředitel: "Ehm, jakbychto, formálně vzato jsme s nimi ve válce, víte?"

Slavní předkové

Neznámá ves, neznámá matka, neznámá dcera, neznámý syn.

Dcera: "A ve škole jsme dostali za úkol zpracovat historii našeho příjmení. Tak jsem si k tomu hledala v knihovně a na Internetu."

...

Dcera (dramaticky): "A jestli uhodnete, kdo je nejslavnější nositel mého příjmení?"

Matka se synem (se zájmem): "Kdo?"

Dcera: "Máma!"

Syn (uraženě): "A to chceš říct, že táta není slavnej? Že nenapsal žádný knihy?!"

Dcera: "Slavnej možná je, ale máma má novější cenu a já mám příjmení jako máma!"

Jako matka

Neznámá ves, neznámé dítě lehce na hraně puberty, neznámá matka, takto sama dcera rodičů, kteří dávali přednost životu v pravdě a upřímnosti. Vždy věděla, co se úplně nedaří a kde by se ještě měla zlepšit.

Plác!

Na stole leží barevnými fixami zdobená sešitokniha, po nocích vyráběná v pokojíku jako dárek pro kamarádku. Obálku zdobí duha, dílo je rozsáhlé a část ilustroval bratr.

Matka dojatě polkne slzu.

"Helejse, chci, abys mi o tom řekla, co si myslíš, ale opovaž se to hodnotit jako moje matka!"

Matka polyká další slzy. Je to tady. Dobře ví, co znamená chválit jako matka. Tak přece jsem tomu dítěti nějak ublížila, říká si. A to jsem se tak snažila být pozitivní!

"Ale vždyť je to krásný," brání se matka.

"No, to sem si přesně myslela. Zase se chováš jako matka a děsivě to vychválíš, seš úplně neobjektivní, všechno se ti nekriticky líbí, ty snad nemáš vkus, zeptám se holek ve škole, radši!"

A sešit je pryč.

Bejt matka prostě není pro každýho.

Za chvilku!

Neznámá matka, neznámý otec, neznámý syn, nezjištěná ves.
Je večer.

Syn: "Takže si ke mně přijdete někdo lehnout?"

Krátká nonverbální výměna mezi rodiči.

Otec: "Jo, tak já přijdu, za chvilku, jen si tu něco s mámou dořekneme."

Syn mizí v patře.

O minutu později je zpět: "A kde teda seš?!!"

Otec: "Řekl jsem za chvilku, tak vydrž."

Syn (načuřeně): "To já znám, to vaše za chvilku, to je jak když se odchází z hospody, prej za chvilku, už jen jednoho panáka, že jo, pak jich je aspoň deset a jde se domů hodiny!!!"

Syn (výhružně): "Já si tu radši počkám!"

Barbie inženýrkou

Neznámá ves, neznámá matka (inženýrka robotiky), neznámá dcera, neznámé Internety.

Matka: "Hele, koukej, oni dělaj Barbie inženýrku robotiky, chtěla by sis s ní hrát?"

Kritický pohled začínající intelektuálky.

"Ani ne, mami."

"A proč, je horší než jiné barbíny?"

"Nemá ani boty na podpatku mami."

"Ale je inženýrka robotiky."

"Ježíšmarjá, mami, všechny moje barbíny jsou inženýrky nebo doktorky, akorát se uměj oblíknout. Netahej sem tyhle stereotypy vaší generace, mami."

Je to marný, je to marný, je to marný...

Neznámá ves, neznámý program, On, Ona.

Ona (se zářivýma očima posla kulturnosti): "Hele, to tě bude zajímat, dneska jsem objevila tohle skvělý vývojový prostředí, to je úplně boží!"

On (mírně soucitně): "Tohle? To už existuje roky!"

Ona: "Jak to víš?"

On: "Před lety mi nabízeli, ať to s nima jdu programovat. Ale musel bych se odstěhovat do USA."

Ona (suše polkne): "A že ses nepochlubil?"

On: "Když ty jsi se tehdy zrovna učila pracovat s pěstním klínem, nechtěl jsem tě rozptylovat."