A žili spolu šťastně až do smrti

Neznámá ves, temný večer, uspávání v postýlce, Ona, Ono.

Ono: "Mamí, ještě pohádku na dobrou noc! A nějakou moderní, jo?"

Ona: "Inu dobrá. Bylo nebylo, byla jednou jedna chaloupka v údolí pod horami. Bydeli tam maminka, tatínek, Jeníček a Mařenka."

Ono: "!!!"

Ona: "Inu, milé děti, jistě mi nyní chcete říci, že jste Perníkovou chaloupku již slyšeli. Ovšem tohle je příběh ze Sudet a ten jste ještě neslyšely. 

Jeníček a Mařenka byly moc hodné děti, vzorně chodily do školy a v podstatě se vůbec nehádali."

Ono: "Mami, ale tohle je scifi!"

Ona: "Chtělos moderní verzi! Ale co se nestalo: maminka, která pracovala na univerzitě za horami, jednoho dne úplně zapomněla, že je rodinný typ a propadla démonu workoholismu. Začala zůstávat dlouho v práci a vracet se pozdě domů. Potom už se vracela tak pozdě, že vlastně už bylo brzo a byl čas jet zase do práce.

A jednoho dne se maminka nevrátila vůbec. Démon workoholismu ji uvěznil v nejvyšší kanceláři nejvyšší věže univerzity. Tatínek propadl smutku, zejména proto, že než maminka odjela, vypila všechen gin značky Hvozd. 

Ale co se nestalo: když byla maminka uvězněná asi týden, rozneslo se po vsi, že je tatínek volný. A tenhle tatínek, milé děti, to byl nějaký fešák. Měl chytré čelo a ostrý vous, když kácel smrky, létaly třísky a nebál se dokonce ani čištění kočičího záchodku. Takový to byl pašák.

Nevěsty z celé vsi se začaly trousit k chalupě. Tatínek dělal, co mohl, zakrýval si oči a ucpával uši, ale dětem bylo jasné, že jednoho dne podlehne těm svodům. Byl přece jen pouze polobůh. 

Protože tatínek byl úplně zapleten do tenat vdavekchtivých nevěst, musely děti konat samy.

A tak se rozhodly, že to jednoho večera po setmění vezmou přes Kobylí hlavu k Jizerskému kostelíku a odtud přes Poledník a Zadního Divočáka na Bílou kuchyni. Byly to vzorné a hodné děti, co se skoro nehádaly, jen byli chvíli vepři ohledně toho, zda dále na Novou Louku spíše přes Olivetskou nebo přes Hřebínek. Bylo ale jasné, že dál pak na Bedřichov a šupem přes Českou chalupu k ZOO a na univerzitu.

A tak vyrazily. Jenže démon workoholismu je sledoval a foukl na hory meluzínu, vichřici, sníh, kroupy, bouřku, mlhu a všechny ostatní jevy, které našel v nezodpovědně pohozené meteorologické příručce na chodbách univerzity.

Nebohé děti přešly hřeben Kobylí hlavy. Přešly ho i podruhé a když šly kolem Kobylí hlavy potřetí, přiznaly si, že to asi není Kobylí hlava a že se ve tmě a mlze a vichřici a meluzíně a bouřce atd. ztratily.

"Neboj, Mařenko, vylezu na támhleten strom a podívám se, jestli neuvidím nějaké světýlko," řekl Jeníček, neboť tak mu velela jeho historická role.

"To bude akorát nějakej čelovkář, kterej nám bude úplně k ničemu," kontrovala Mařenka, která se historické role nedržela ani trochu. 

Jeníček nic nedal na její řeči, vylezl na strom a uviděl světýlko. "Nehýbe se," volal. "Hm, tak je to mrtvej čelovkář, tak to nám je dvakrát k ničemu," odfkrla si Mařenka.

Ono: "Mami, tohle je vážně nechutný! My bysme mu pomohli!" 

Ona: "Oukej. Takže, milé děti, vypravěč se trochu přeřekl, Jeníček s Mařenkou se samozřejmě rozhodli nebožáka zachránit a vydali se za světýlkem. Když přišli ke zdroji světla, zjistili, že to je jen samotná čelovka, kterou někdo ztratil. Jenže vichřice, vánice, chumelenice, sníh, mráz a tyhlety věci naprosto zakryly všechny stopy. 

Děti vzaly čelovku a šly lesem nazdařbůh. A v tom slyší tiché "ts, ts, ts!" 

"Co to asi je?", ptá se Mařenka. "Netuším," říká Jeníček, "půjdeme se tam podívat."

A tak šly děti za zvukem, už to bylo spíš "TS! TS! TS!" a zvuk dále sílil. Děti se ploužily za stromy a doufaly, že se brzy dozví, co působilo tak strašné zvuky.

Vy, milé děti, se také jistě těšíte, že se to dozvíte. Máme tu ale problém, že v tuto chvíli ještě ani vypravěč netuší, co působí ty zvuky. Vypravěč by si hrozně přál, aby ho něco napadlo, ale je už po desáté a je dost unaven. Milé děti, nemohl by se teď objevit třeba nějaký čaroděj nebo kouzelný klobouk, jako v klasické béčkové fantasy?"

Ono: "No tak to by teda nemohl!"

Ona: "Oukej, nemohl, ale vypravěč vás varoval, možná by to tak bylo lepší. Ale když chcete něco lepšího, světovějšího, sofistikovanějšího, necháme ty dvě vyděšené děti nakouknout za hřeben, copak to tam je. No nebojte, já to taky zatím nevím, uvidíme, Mařenka už se sápe přes okraj hřebenu. Nakukuje - a ona už ví, co my teda vůbec zatím netušíme, žeáno. No, tváří se dost vyjeveně, mává na Jeníčka, ten se taky kouká - už byste to teda taky chtěli vědět, že jo. No, zkrátíme to, prostě se tam komíhá tunel časoprostorového přediva a kontinua reprezentovaný obří červí dírou, která ty děti prostě vcucla!"

Ono: "A co čelovka?"

Ona: "Vypadla zpátky na mýtinu a číhá na další zoufalce, co si ji dají na hlavu a které dovede k červí díře. Paralelní vesmíry jsou hrozně rafinovaný a nikdy nevíš, co na tebe políčí. No, Jeníčka s Mařenkou to trochu pomačkalo, vystrašilo, dilatovalo a zase zkrátilo, prostě klasika a nakonec vypadli do alternativních Jizerek v podstatě na Smědavu. Mařenka zahlédla chalupu a táhne k ní Jeníčka. Ten je opatrný, protože na Netflixu viděl podstatně víc scifi seriálů než Mařenka, která viděla akorát tak Boba s Bobkem. "Neblbni, Mařenko, co když tam budou třeba radioaktivní zombíci? Paralelní vesmíry jsou jich plný!" 

"Hele, to bude dobrý, koukej, tady je trampolína, zombíci neskáčkou. Jídelák taky nevypadá špatně: dušená mrkev, strouhaná mrkev, vařená mrkev, to bude oukej."

Než stihl Jeníček říci, že mrkev v jídelním lístku je vždycky malér, už ho Mařenka zatáhla do alternativní Smědavské boudy.

Upřímně, vypadala úplně normálně, až na to, že - chtěli byste zase vědět něco, co vypravěč neví, ha? Vypravěč, milé děti, už si objal plyšového Boba s Bobkem a chystá se k nim zalehnout."

Ono: "Mami!"

Ona: "Oukej, máš co jsi chtěl, bylo to jak normální Smědava, akorát tam byli místo lidí králíci. A než se děti rozhlédli, už slyší: "Mamí, hele, už sem zas vlezly nějaký děti a jaký jsou roztomilý, co s nima uděláme." "No co by, ozval se hlas králičí matky, chytíme je tady do přepravky a odvezeme je do ZOO jako posleně ty jiný děti." A tak už sedí Jeníček s Mařenkou v přepravce, dokonce dostali pod zadky kus hadru, aby nepočůrali přepravku a už se vezou autem alternativními serpentýnami k alternativnímu Bílému Potoku.

A vypravěč už usíná, takže zbytek, milé děti..."

Ono: "Tak já to dopovim - hned za první zatáčkou je chytla tahleta díra, vyfrkla je v našem vesmíru u univerzity. Oni vyběhli nahoru, probrali maminku, skočili do jejího auta a dojeli domů. Doma maminka tatínka vysvobodila z tenat a žili spolu všichni šťastně až do smrti. Můžeš spát!"