Jejda...

Neznámý manžel, neznámá manželka, večer, Facebook.

On: "Uf, konečně pořádný reklamy, už mi vadilo, jak mi to pořád ukazuje ty hrnce, co jsme nedávno vybírali."

Na obrazovce je vidět žena v pěkném prádle.

Ona (natěšeně): "Ty jsi mi vybíral vánoční dárek?"

On: "Tobě ne."

Nastalo děsivé, hrůzyplné ticho.

Ale já k tomu mám důvod!

Neznámá žena potřebuje čas od času navštívit Lékaře, pana Kapacitu, ne každý má to štěští na jeho péči. Tento je vytížený, takže se tam musí chodit na minutu včas, lékař nesnáší nedochvilnost. Také se tam nemá chodit moc brzo, abychom nerušili pacienty, kteří se dovolali před námi.

Návštěva první. Neznámá žena je šťastna, že se vecpala na pořadí Odborníka. Pro jistotu den předem proběhne trasu, aha, z kanceláře na místo M je to 5 minut, plus 5 minut rezerva.


Den D: Žena vychází z kanceláře v čase T+5 minut rezerva + čas na cestu. Za dveřmi kanceláře potkává nějakého kolegu - ne nemůžu, teď nemůžu, spěchám, vážně ne, krucinál opravdu ne, nazdar bazar, nebudu to teď řešit a rázem je čas T v háji včetně veškerých rezerv. V ordinaci je později o 10 minut.

Další návštěva: Žena vychází z kanceláře, postranním vchodem, vyhýbá se kontaktu, dobrý, čas dobrý, oho - venku je podezřelá zima - kabát, sakra, nemám kabát, venku mínus dvacet, jdu zpět, kancelář je na půdě, v životě jsem neběžela tolik schodů... v ordinaci je později minimálně o 5 minut.

Další návštěva: Žena vychází z kanceláře, vychází z budovy, sejde schody a v tom - obraz rozostřen, když se kamera zpětně zaostří, žena leží na chodníku, bolí ji kotník, kabelka je o 5m dál, notebook ještě dále, díra na koleně, skrze díru zeje krvavá rána. Žena se k lékaři belhá rovných 20 minut.



Další návštěva: "Haló, tady lékař, proč jste dnes nepřišla?" Žena se probírá z koncentrace na text vědecké přáce: "Ježíšmarjá, to už je čtvrtek?"


Další návštěva: Práce je dopsána. Žena vyráží včas na oběd, po obědě jde přece k tomu lékaři. Klid, pohoda, rezerva půl hodiny nejméně, chachá, to by bylo. Když opouští menzu, náhle volá kolegyně: "Hele, nemůžu najít klíče od auta, možná mi je děcka hodily do košů na záchodech, mohla bys tam mrknout?" Přátelé, nevěřili byste, kolik odpadkových košů je v menze na záchodech. Nebylo do nich vidět, muselo se s každým zaklepat, klíče jsou klíče, kolegyně se nemůže dostat do auta, kolem pobíhají nevspalé děti, situace nesnese odkladu. Lékař počká. Čekal, ale ten jeho výraz si Žena za rámeček nedá.

Poslední návštěva: Žena od rána optimalizuje. Z budovy se opatrně plíží postranním vchodem, aby nikoho nepotkal. Kabát, ano, má kabát. Žádná menza, žádné děti, žádné klíče! U doktora je o celých krásných PĚT minut dřív. Nic. Klepe. Nic. Tma, zmar, zhasnuto. Volá lékaři. "Já jsem vám ráno psal SMS, že dnes ordinaci ruším. Vy nemáte telefon?"

Má. Vybitej.

Venuše taky

Neznámé město, Venuše, náhodně kolemobědvající cizí Mars, oběd, příbory, diskuse na společenská témata.

Mars: "Jako, je to prostě hnusný, že přišel o ty role, když ho jenom někdo obvinil."
Venuše: "Co?"
Mars: "Jako ta kampaň. To mi řekni - ženská si najednou po dvaceti letech vzpomene, nějaký plácnutí po zadku a lup, bez soudu, chlap je bez práce!"

Venuše najednou pustí příbor.
Z útrob mozku se cosi vysouvá.
Venuše to nechce.
Je to něco starého.
Asi dvacet let.
Plácnutí po zadku.
Chodba v práci.

Mars (polkne): "No, hele, neni to hnusný?"

Venuše (zcela ponořená do vlastních myšlenek, v šoku): "Jo, hnusný. Strašně hnusný." Na čele se jí rosí pot.

Mars: "Ježíšmarjá, proč seš tak bílá, vlastně se nás to netýká, ne? Nějaká pomatená ženská si najednou vzpomene - haha! - a jak je ta hysterie, tak lup, chlap bez práce."

Venuše lapá po dechu. Najednou je zase tam. Před dvaceti lety. Chodba v práci, temná, jde sama, proti ní její nejvyšší nadřízený a čtyři jeho kolegové...

Mars: "Co je s tebou?"

Venuše: "Já jenom. Jsem si teď na něco vzpomněla, víš. Uáááá, jak je možný, že jsem tohle tak vytěsnila?"

Mars: "A co jako? Taky tě někdo plácnul, haha?"

Venuše (nechce tu vzpomínku vidět, fakt nechce, ale najednou je to tady): "Jo. Plácnul. Čtyři chlapi, obestoupili mě, smáli se, chytili mě za ruce, pak mě jeden plácnul."

Mars: "Cože? Si děláš srandu?"

Venuše: "Vypadám tak?"

Mars: "A proč to teď vytahuješ?"

Venuše: "Protože jsem si na to právě vzpoměla! Notyvole, já dvacet let vykládám, že jsem z té práce odešla, protože jsem měla lepší nabídku..." (odblokovaný mozek sype vzpomínky) "...přitom jsem odešla, chvíli byla bez práce a pak teprve byla další nabídka, no jo, to by vysvětlovalo, proč jsem tam pak už nikdy nechtěla jít. Se mi dělalo blbě od žaludku na té chodbě a já myslela, že to je tím, že se tam nevětrá..."

Mars: "A proč sis nestěžovala? Proč jsi nešla na policii? Vždyť tě omezovali?"

Venuše: "A co bych jako na policii řekla? Vždyť to asi není nějak trestné. Sám jsi před chvíli řekl, že jen ženská někoho obvinila a chudák chlap."

Mars: "No jasně, proč jsi neměla svědky? Neměla jsi náhodou krátkou sukni? Proč jsi tam šla sama?"

Venuše (nepublikovatelné, nepublikovatelné, nepublikovatelné)... "byla to chodba v práci, vole. Džíny, triko, jako vždycky."

Mars: "Sis měla stěžovat u nadřízenýho."

Venuše: "To byl on, víš."

Mars: "Tak sis měla stěžovat u jeho nadřízenýho, ježíšmarjá, když se nebráníš, se nediv, že se ti to pak děje!"

Venuše: "Já jsem to tehdy prostě nedokázala, víš? Já jsem - co si teď tak vzpomínám -" (má husí kůži, třese se jí hlas a je jí poněkud nevolno) - "já jsem se strašně bála. Oni se mi smáli, že nemám smysl pro humor, tak jsem myslela, že to je nějak moje chyba, že se necítím dobře."

Mars: "Ale bránit ses měla! Jak jinak by pochopili, že ti to vadí? Tos ani neječela?"

Venuše: "Ne. Já jsem tehdy, myslím, v tom šoku vyhodnotila, že nejlepší je nedělat nic, že tak se ta hnusná situace nejrychleji přežene. Byli čtyři, víš? Do té doby jsme se normálně potkávali a zdravili."

Mars: "No, a co s tím mám dělat já jako teď?"

Venuše: "Hele, fakt nevím, co ty. Já vůbec nevím, co s tím. Ono se to najednou vynořilo, víš? Já si to teď budu muset nějak přebrat."

Mars: "To to jako necháš projít? Se musíš bránit, ti řikám, se musíš bránit!"

Venuše: "A proti čemu? A jak? Po dvaceti letech? Nechci. Nechci to. Chci, aby to bylo zas pryč."

Ale ono už asi nebude.

Na nákupech

Neznámá prodejna obchodního řetězce, anonymní krajské město, žena, muži. Je asi pět večer, žena od sedmi hodnin ráno v několika blocích zasvěcovala studenty do tajů efektivního programování a odhalovala úskalí složitosti.

Mele z posledního.

Slíbila manželovi čerstvé croissanty. V košících nejsou, ale rozpékárna vedle pečiva slibně voní.

Žena k prodavačce: "Rozpékáte croissanty?"
Prodavačka: "Ano."
Žena: "Za jak dlouho budou?"
Prodavačka: "První várka za deset minut."

Žena bloudí mezi regáky. Vkládá do košíku chlazenou rybu. Jakýsi muž náhle natahuje ruku s mobilem do jejího košíku s rybou, zřejmě si pořizuje selfie já a ryba v cizím košíku.

Žena (zírá): "???"
Muž: "Hehe, já vypadám, že si s tou rybou fotim selfie, že jo, ale ve skutečnosti prostě nevidim na displej a musim ruku hodně natáhnout. Jak tak na vás koukám, vy to asi pochopíte."

Naštěstí pípne pekárna.
Prodavačka vyndavá jakési housky.
Žena: "Kde jsou ty croissanty?"
Prodavačka: "Ty jsou v druhý várce." 
Žena: "A kdy bude?"
Prodavačka: "Tak za půl hodiny. Ste se neptala."

Později u pokladního pásu:
Jakýsi anonymní muž skládá za ženino pečivo a rybu na pás asi osm piv. Vráží přitom do ženy.

Žena: "Ehm, ehm".
Muž: "Hehe, pani, promiňte, sem do vás vrazil, že jo, vy ale kupujete zdravý věci, to chcete zhubnout?"

Žena zavrčí mnohem hlasitější dračí ehm, ehm.

Otravný Dotěrný Muž: "No snad sem vás neurazil, jasně tak tlustá zase nejste, hehe. Já jenom, že všechny ženský ve vašem věku chtěj hubnout, že jo."

Žena: Zamračí se a zavrčí, otáčí se zády, pokládá platební kartu na čtečku.

Nic.
Dlouhé ticho.
Nic.
Spojení s účtem se nedaří navázat.

ODM: "Nedostatek na účtu, co?" Mrká na ženu: "Vás na ty vaše rohlíky pozvu, jestli chcete."

Žena: "To není nedostatek. To je právě přebytek."

Muž: "Jak jako?"

Žena: "Když je na účtu málo peněz, tak se to odečte rychle, ale jak tam máte víc peněz, odčítání od velkých částek je složitý, tak to trvá hodně dlouho."

Muž: "Že sem si nikdy nevšim?"

Žena si urovná záhyb drahého kabátku: "Ani se nedivím. Vy jste to zažít nemohl. Tisícovka dobrý, deset tisíc se taky většinou nezasekne, ale tak od půl milionu se mi to zasekne vždycky."

O půl hodiny později doma její manžel: "Co si prosím tě v tom obchodě tak dlouho dělala a kde mám croissanty?"

Státní svátek v muzeu vědy

Neznámé velkoměsto, velkolepá expozice vědy a techniky, výročí vzniku ČR, matka, syn.

"Takže: tady ten parní stroj, to už ta naše republika existovala?"
"Co vidíš?"
"1791."
"Fajn. To stavěli náš dům, ale ještě jsme úpěli pod Habsburkem."
"Ok, tak tady ta Stevensonova parní lokomotiva - to už ta republika existovala?"
"Hrabě Clam Galass staví ohradu, co na ní máme pověšenej plot, ale pořád ten Habsburk."
"Hele, a tady ten přistávací modul Apolla, to už ta republika existovala?"
"No tak to je dva roky, než jsem se narodila, co myslíš?"
"Takže asi ne, co, když pamatuješ ty Habsburky, co? To se teda lítalo na měsíc hustě dávno!"

Zeptejte se odborníka

Neznámá lékařská ordinace v Hlavním Městě, lékař, sestra, neznámá žena.

Domlouvá se termín zákroku.

Žena: "Nejlepší by bylo v únoru, to máme zkouškové období."

Lékař (se zájmem): "A v jakém oboru působíte, paní inženýrko?"

Žena: "Počítače."

Lékař: "Vida, máme tady odborníka, to nám třeba něco poradíte."

Sestra: "Jo, no jo, zasekla se mi myš."

Lékař: "Vida, mě taky, jak je to možný, že se vždycky zasekne současně?"

Žena (s výrazem odborníka): "Taková souhra má jen jedno vysvětlení."

Oba k ní vzhlížejí.

Žena: "Chemitrails."

Lékaři cukne voko. Sestra zezelená.

Sestra (zamyšleně hledí z okna): "No, je pravda, že je jasno, to by se to mohlo šířit."

Lékař si hlasitě odkašlá.

Žena: "No dobře, pak je tu ještě druhá možnost, že máte oba úplně stejnou bezdrátovou myš a že se vám ty myši vzájemně ruší. Zkuste tu svou vyměnit v sousední ordinaci," navrhne sestře.

Po chvíli ze sousední ordinace: "Hele, Jarko, prosimtě, pojď si vyměnit myš. Protože jestli to nezabere, tak tu máme chemitrails. Teď to řikala jedna pani, co tomu vopravdu rozumí."

Žena si není jistá, zda se v únoru ten zákrok nezkomplikuje.A jestli jo, můžou za to chemitrails.