Zákaz tělocviku

Neznámá ves, odpoledne před školou.

Syn má měsíc zahojený nalomený malíček na noze (fotbal bez bačkor). Již celý týden sundanou sádru ze zápěstí (skateboard). Má za sebou první den bez obinadla z již skoro zahojeného vypáčeného palce u ruky (poskakování za jízdy v autobuse).

Zdravé a zhojené dítě nápadně pajdá směrem k matce.

Matka (nevěřícně): "????"

Syn: "Já sem nějak divně doskočil na kotník."

Matka (s lehkou hysterií): "Jak jako doskočil? Ty jsi někde skákal? Máš ještě zakázaný cvičit!"

Syn: "Né, to nebylo při tělocviku. Já jsem vyskočil pak, odpoledne, v družině."

Syn: "Já jsem při tělocviku seděl na lavičce. A při vycházce s družinou jsem šel v klidu."

Syn: "Ale pak jsem ti měl takovou radost, že jsme našli živou žížalu. Až jsem z toho vyskočil metr nad zem."

Spravedlivý mezi národy

Neznámá ves, neznámé děti, neznámý otec kdesi po Evropě splácí hypotéku.

Je večer a všichni jsou již znaveni.

V ložnici je vedle matky jedno volné místo.

Přízemí:

Syn: "Mamí, můžu spát u tebe?"
Matka: "Jasně."

O deset minut později v patře sestra zjišťuje, že syn spí v ložnici. Propadá hysterii, protože chce také spát v ložnici a protože to není spravedlivé a protože se to vůbec NEDOMLOUVALO.

Syn namítá, že si prostě řekl první.

Dcera: "Ale to se musí DOMLUVIT!"

Matka v přízemí vyklízí myčku. Slyší dceru plakat z patra, že se to mělo DOMLUVIT a ne hned rozhodnout a že to není spravedlivé. Matka je již také unavená, empatie nemá na rozdávání, do sporu tedy raději nezasahuje.

Syn vydrží pláči vzdorovat jen chvíli. Rezignovaně rozhoduje, že si teda do ložnice přinese karimatku a ať si holt sestra vleze do manželské postele. 

Ale dcera vůbec neříká děkuji - dál naříká, že se to musí DOMLUVIT a že je bratr hloupej, protože nechápe, že se to má DOMLUVIT a že je prostě hloupej.

Do přízemí je slyšet stereo pláč syna i dcery.

Matka - nyní již zcela prosta jakékoliv empatie - letí po schodech. Aha - dcera je ve vaně, vůbec neví, že bratr dávno ustoupil. Vůbec ho totiž neposlouchá a nevnímá, dál vede svůj útok všemi prostředky. 

V ložnici na karimatce pláče syn, protože je hloupej, sestra to řekla. Navíc zrovna ve škole zlobí čtení, další důkaz, že je hloupej. Chytrej už nikdy nebude, nebudou kamarádi, nebude nic. Tma a zmar.

Hysterie vrcholí na všech frontách.

Matka posílá dceru spát do jejího pokoje, formulací značně odlišnou od vět ve výchovných příručkách. Bere do náručí syna a snaží se zklidnit jeho pláč a utrpení. Moc se to nedaří. Pláč trvá asi půl hodiny, syn trvá na tom, že je beznadějně hloupej. Následně se syn ptá, zda matka půjde za dcerou. Naléhá, ať tam jde. 

Asi chce být sám.

Matka tedy jde za dcerou. Ptá se, kde se stala chyba. Snaží se vysvětlit význam slova domluvit. Vysvětluje, že se zlobí, protože si na bratra vylila vztek a protože obě víme, že se nechtěla domlouvat, ale prosadit svou.

A v tom, dupy dup, v pokojíku je rozzuřený syn: "Poslal jsem tě za ní sem, abys jí taky přitulila, né, abys jí nadávala, jasný? A už o tom nebudeme mluvit! Vobě spát!"

Ubohý hoch

Neznámé město, neznámá ordinace traumatologie, čerstvě obnovená sádra na pravém zápěstí.
Matka a syn nastupují do auta.

Matka: "Tak já tě teď odvezu zpátky do školy."

Syn (s nadějí v hlase): "Ale mě ta ruka pobolívá."

Matka: "Proto ti tu sádru dali ještě jednou. Pan doktor říkal, že do školy můžeš hned."

Syn (odkašlá si): "Taky mě nějak škrábe v krku."

Matka (lstivě): "Takže mám rovnou zavolat dědovi, že zítra na oslavu tvého svátku nepřijedeme?"

Syn (zaskočeně): "Né, tak zlý to není."

Ticho. Matka řídí, syn pozoruje krajinu.

Syn (v duchu, pro sebe): "Hm, no, teď bude tělák, to je dobrý, pak je matika, hm... "

Syn (nahlas): "Tak já to teda nějak zvládnu. Kdybych začal zvracet, tak si pro mne snad přijedeš, ne?"

Až se manžel vrátí ze služební cesty...

Neznámá ves, hypotetické, ještě neexistující ráno.

On: "Kde mám župan?"

Ona: "V pračce."

On: "Proč?"

Ona: "Potřebuje vyprat."

On: "Proč?"

Ona: "Ále, jak jsem se včera v noci plížila kolem usínajícího syna do pracovny, šoupla jsem si tu čokoládu na noční šichtu do kapsy županu."

On: "A?"

Ona: "No, a pak jsem kolem půlnoci sáhla pro kapesník, že jo."

On: "A proč jsi prala i můj?"

Ona: "Protože byl tak hezky po ruce, když jsem včera hledala župan."

Zubní politika

Ráno. Snídaně. Za chvíli odchod. Matka listuje Časopisem, syn nakukuje přes rameno.

Syn: "To je hustej chlap! Kdo to je?"

Matka: "Asi čínskej tajnej policajt."

Syn: "A proto je zamotanej v tý vlajce?"

Matka: "Ne, tajnej je proto, že nemá uniformu."

Syn: "A proč nemá uniformu?"

Matka: "Protože je tajnej. Aby se nepoznalo, že je to policajt."

Syn: "Ale ty to víš, ne? Tak když to víš i ty, to už to asi ví každej, ne?"

Matka: "No, ale ono se nesmí přiznat, že tu byli."

Syn: "A kdo to nesmí přiznat?"

Matka: "No, cizí prezident si sem na návštěvu nemůže vzít uniformované policajty, aby nějak omezovali lidi z České republiky. Ale ten čínský policajty asi chtěl, tak přivez ty tajný. A český prezident s ním chce obchodovat, tak nad tím přimhouří oko - nikdo nedokáže, že jsou to policajti, ne? Všichni si to jen myslíme."

Syn: "To je teda habaďůra!"

Matka: "Ne, to je mezinárodní politika."

Syn: "Hm. Mám takovou zubní politiku: Řeknu ti, že jsem si zuby vyčistil, i když jsem si je ještě nevyčistil. Ty to teda jako nevíš, i když to víš, ale nic neřekneš, protože už stejně musíme jít, že jo?"