Jak jsem viděla a slyšela Dalajlamu

Jsou lidé, kteří svým životním příběhem inspirují. Nejsem praktikující budhista, ale Dalajlama je pro mne celý život nositelem hodnot, jichž si vážím - lidskosti, tolerance, laskavosti, soucitu. Právě proto jsem v neděli zavítala na jeho učení o Osmi verších pro rozvoj mysli. Zde je pár postřehů. 

Dojem č. 1.: Fanatik sympaťák. Celý den stál na druhé straně ulice před halou vousatý, lehce vyšinutý, leč vlastně sympatický chlápek s obrovským transparentem "Jen Ježíš tě může zachránit před peklem." Prostě tam asertivně stál a usmíval se. Obdivuju jeho vytrvalost i sílu jeho přesvědčení. Málem mne zviklal, ale nakonec jsem si řekla, že tisícovka za vstup je tisícovka za vstup a vydala se vstříc peklu.

Dojem č. 2.: Lidé. Jako na podobných akcích je dav kultivovaný, vtipný, laskavý a ohleduplný. Ten pocit, že se všichni spolu podílíme na něčem úžasném a radostném miluju. Mívala jsem to ráda i na setkáních mladých křesťanů ještě na střední. Z praktického hlediska by to příště chtělo víc záchodků a stánků, kde se vydává jídlo.

Dojem č. 3.: Překlad. Miluju tu překladatelku! Zbožňuju ji! Sním o tom, že budu jednou nějakou svou práci dělat tak dobře, jako ona. Dalajláma povídá, Dalajlama vtipkuje, Dalajlama přechází volně mezi tibetštinou a angličtinou a ta žena si něco čmáře tu a tam do jakéhosi bločku a pak vystřelí kultivovaným hlasem smysluplný překlad v délce pěti minut. Famózní! 

Dojem č. 4: Pokora před jazykem. Střídání tibetštiny a angličtiny. Vedle Dalajlamy sedí takový nenápadný druhý mnich. Na zvlášť těžké části učení, kde jde o každé slovo, nebo kde se cituje, přepíná Dalajlama do tibetštiny. Ten nenápadný mnich to pak simultánně překládá a Dalajlama případně koriguje anglická slova. Mnich hltá každé Dalajlamovo slovo i v angličtině, občas ho jemně koriguje nebo mu nahazuje slovíčka, která Dalajlamovi ušla. To se mi celkově moc líbilo, byla z toho cítit velká pokora před učením, respekt před jazykem. Líbilo se mi, že má Dalajlama odvahu dát před davem najevo, že si není vždy jistý a poradí se. 

Dojem č. 5: Osobnost. Dalajlama má na živo fascinující charisma. Je to milý, laskavý, skromný člověk prodchnutý veselostí a radostí. Chci být také taková! (Proto jsem dnes ráno seřvala děti, že jsou pomalé. Laskavost především.)

Dojem č. 6: Dopolední učení. První polovina učení byla o různých školách a historii tibetského budhismu, pro mne vesměs nové, tedy zajímavé. Neměla jsem se sestrou venčit psa do dvou hodin ráno, neboť někde ve 14. století jsem regulérně usnula. Vzbudila jsem se ovšem právě na sdělení, že veškerý tibetský budhismus má společné kořeny. A že v současné době je hodně škol, které energii věnují tomu, že se vůči sobě vymezují, ale že je prostě lepší praktikovat. Že spousta lidí o jednotlivých školách ví, jaké mají barvy čepic, ale nezná učení a že to je velká škoda. Že sektářství škodí. Vzhledem k tomu, že sama na to neustále narážím, že netuším, kdo je kdo v tibetském budhismu, mne právě tohle potěšilo. OK, budu tedy studovat dál a přijímat možnosti naslouchat všem učitelům, protože konec konců, zatím nejsem tak daleko, abych ty jemné nuance jakkoliv rozlišila.

Dojem č. 7: Ztraceni v překladu. Lidé vedle mne nadávají, že čtyři vznešené pravdy v sešitku s texty, co jsme dostali, jsou blbě přeložené. Je fakt, že to tam není formulováno jako objektivní sdělení typu "Nic neexistuje nepodmíněně," ale formou podmíněných vět "Kéž jsou všechny bytosti šťastné". Ale protože jsem budhista amatér, do diskuse se nezapojuji, třeba je víc možností, jak vznešené pravdy formulovat.

Dojem č. 8: Individuální já. V otázkách se někdo ptá, kdo tedy dosáhne nirvany, když neexistuje já. Dalajlama se usmívá a vysvětluje, že otázka vyplývá z nepřesného pochopení "neexistence individuálního já", že není popírána existence jako taková, ale že to "já" není vymezená individualita, že prostě existuje podmíněně ve vazbách na ostatní. Že ona zmíněná "iluze individuálního já" je popis jevu, kdy já vnímáme jako absolutní nepodmíněnou danou věc a ono to tak není. Já jsem to tedy pochopila tak, že něco nirvany dosáhne, ale je to složitější a budu muset holt víc meditovat. Raději nechci psát víc, budu číst a hledat, jestli to, co jsem si z toho vybrala, chápu správně. Cítím, že můj pokus slova interpretovat, by mohl vést ke zmatení čtenáře.


Dojem č. 9: Odpoledne se probírá těch 8 veršů, vysvětluje se, co znamená být prospěšný ostatním, co je odpouštění, skromnost atd. Je to hezké, příjemné, zajímavé. Líbí se mi hra s "forgot" a "forgive", Dalajlama vysvětluje, že koncept odpouštění neznamená nutně, že zlé činy přejdeme, zapomeneme. Že máme oddělit činitele od činu. O činu víme, soudíme jej atd., ale činíme tak bez hněvu k činiteli. Bez rušivých emocí a se vcítěním do pachatele. Znovu je kladen důraz na praxi a soucit. Dále je rozebírán rozdíl mezi povýšeným soucitem nad "chudáčky blbečky s nepříjemným osudem" a skutečným soucitem plným pokory. Mám před sebou ještě dlouhou cestu. 


Dojem č. 10: Náboženská tolerance. Dalajlama opakovaně zdůrazňuje, že je-li nám v našem kontextu víry a kultury dobře, ať ji neměníme. Že některé principy, které vykládá (koncentrace, práce s myslí, budování soucitu s cítícími bytostmi) jdou napříč vírou a jiné zas ne (koncept prázdna). A že někdy změna paradigma a víry způsobí více zmatení, než zůstat věrný původní víře. Jako příklad uvádí kamaráda křesťanského mnicha, jenž provozoval různá budhistická koncentrační cvičení a techniky pro rozvoj soucitu, což mu pomáhalo v modlitbě a službě věřícím. Pak ale chtěl i výklad do prázdnoty a karmy a Dalajlama mu žertem řekl, že to je mimo jeho kompetence. Ale často zaznívá: držte se své víry, jen nehaňte víru jiného. 

Dojem č. 11: Skromnost. Dalajlama se hned na začátku vymezí vůči oslovení velký mistr. Jsem jen student dharmy, obyčejný mnich, říká. Nejsem nejvyšší mistr. 

Dojem č. 12: V novinách jsem si večer přečetla, že Zeman by Dalajlamu přijal jen tehdy, pokud by se Zeman stal náboženským vůdcem nebo by Dalajlama přivezl investiční příležitost. Cítím velký smutek za Dalajlamu, cítím smutek za omezenost Zemanova pohledu. Investice jsou důležitější než morálka. Přemýšlím, co mohu sama udělat, abychom my jako společnost znovu postavili lidská práva a morální hodnoty nad investice a bezprostřední hmotný požitek. Toto téma zatím zůstává otevřené; ale aspoň jsem dětem u snídaně přečetla těch osm veršů k rozvoji mysli a vysvětlila jsem jim, co vlastně znamená ta vlajka "Free Tibet" na našem autě. Někde se začít musí.

Výroční cena Mladé fronty 2012

Děkuji tímto pánubohu, mamince, tatínkovi, rodině s. r. o., paní redaktorce Lucii Šavlíkové a všem, kteří v tom také máte prsty. Moje knížka Anička, žabičky a jejich přátelé včera získala Výroční cenu Mladé fronty za rok 2012. Dmu hruď, slzím dojetím a děkuju, děkuju, děkuju!

Více o knížce na webu vydavatele.

Labutí píseň

Vracíme se pozdě večer domů z prázdnin.

Zhruba v devět večer vykládám polospící děti z auta a dcera radostně mumlá: "Jé, máme na zahradě labuť!"
To se jí asi něco zdálo. Kdepak by se tu uprostřed hor, daleko od rybníka, vzala labuť?


Ráno klasický zmatek a při nastupování do auta a do toho - deja vu - dcera zvolá stejným radostným hlasem: "Máme na zahradě labuť!"

Huš dítě do auta, je 7:30!

Syn ji překřikuje: "Ne, to je plameňák, má růžový křídla!"

Huš do auta! Je 7:33!


A jak tak vycouvávám od stodoly na ulici, kouknu do zpětného zrcátka a - za stodolou sedí labuť! S růžovými křídly. I sníh okolo je růžovočervený.


Děti cestou do sousední vsi rozhodly, že mám koupit velkou přepravku, do té naší pro kočku se určitě nevejde. A samozřejmě - rychle dovézt labuť na veterinu. Jestli chcípne, bude nutné vykopat hrobeček.


Je tu -3, zem na kost promrzlá, asi 5 cm nového sněhu a tak 20 cm zmrzlého starého. Labuť musí přežít, hrobeček nezvládnu.

Vracím se domů a jdu ohledat labuť.


Labuť syčí a klape zobákem, ať se raději ani nepřibližuju.

Podle stop v okolí nám na zahradu spadla z nebe. Postřelená labuť.

Chvíli se s manželem dohadujeme, zda je lepší zavolat myslivcům nebo do nějakého útulku. Muž stojí o rychlé řešení, za půl hodiny odlétá na služební cestu.

Zvítězil útulek. 


V 9:30 přijely dvě zkušené dámy s odchytovou sítí a chvíli se s labutí honily po zahradě. Zahrada je ve strmém svahu a je velmi rozlehlá, sníh se boří a labuť má dlouho výhodu na své straně.
Ale zhruba v 10 hodin už je v obrovské přepravce s ponožkou na hlavě a míří k lékaři. Máme si zítra zavolat, jak se pacientce daří. 


Zalézám do pracovny, chystám se začít doopravdy pracovat a v tom volá sousedka. Jiná známá dává pryč celkem levně poníka, tak prý jestli ho nechceme pro dceru.
No, jestli není lidožravý a vydrží celou zimu venku... O hodinu později jsem domluvená se sousedem, že by poník možná mohl dělat společnost jejich koni a my bychom mu přispívali na stravu. K nám na zahradu ale nemůže. Padají tu labutě. 

La Fiesta v Barceloně

Konference ICPRAM 2013, 15.-19.2.

15. 2. 2013

Z domova vyrážíme s Jirkou autem na letiště ve 4:45. Je asi pět pod nulou, všude ticho a sníh. Cestou do Prahy ubývá sněhu.
Na Ruzyni jsme dle plánu v cca 6:45, Jirka mi přidělává futrál na poster šikmo přes rameno - "Ať seš jako Xena" a loučíme se.

Získávám místo u okénka a z radosti poprvé v životě nakupuju v bezcelní zóně; po tom parfému jsem už dlouho toužila a byl ve slevě. Krom toho, budu přece reprezentovat almu mater, tak to musí mít úroveň!

Vrtulové letadýlko do Vídně se radostí třepe, že už se bude startovat a naše útroby tak činí spolu s ním. Je hustá mlha a pilot hlásí, že ve Vídni to bude houšť a větší kapky že asi budeme chvíli v Praze čekat na ranveji, jestli se to ve Vídni nezlepší. Nezlepšilo, ale díky bohu přece jen s hodinovým zpožděním odlétáme.

Ihned po startu se noříme do mraků, ale nakonec se letadlo vyhoupne ven a tak se můžu kochat nádhernou bílou krajinou. Letíme mezi dvěma vrstvami mraků, nad sebou bílou střechu, pod sebou krajinu. Kousek před námi je díra v horní vrstvě mraků, bezpochyby je to to místo, odkud Bůh shlíží, jak se dílo podařilo. Světelné efekty v okolí té díry by tomu napovídaly. Ospalost spojená s velebnou krásou za okénkem mne vede k napsání asi tří různých meditativních haiku, která všechna nakonec zemřela rukou krutého autocenzora.

Letadélko přistává doprostřed letiště a než se nacpeme do autobusu, vítr nám pěkně cuchá sukýnky. Brrr!

Ve Vídni zbývá na přestup asi 20 minut, uf, ale stíháme. Jsem na ocase a zase u okénka, je mlha, vítr, sníh, prostě zima. Vedle mne si dva slovenští lékaři sdělují lékařská tajemství a vztah k pacientům a jejich rodičům (jsou to pediatři). Situace začíná být eticky neúnosná, a tak se nenápadně ptám česky, kolik je hodin. Dalších detailů z péče o malé pacienty jsem tak ušetřena. Čekáme znovu asi hodinu, než se roztrhá mlha a pak vzlétáme nad Evropu.

Vidíme Alpy, Alpy a pak zase nějaké jiné Alpy. Místy jsou zahalené v mracích, místy se ukazují v plné kráse od pat až po špičky a chvílemi se halí do mraků včetně špiček. Ach!

Hory ustupují a vidíme moře na obzoru. Díky slovenské dámě silné osobnosti i hlasu, jež sedí o sedačku za mými zády, se dozvídám, že to krásné starobylé město pod námi je Monako. Jachty brázdí moře a my vlétáme nad hladinu a asi po půl hodině už kroužíme nad Barcelonou. Dáma hlasatelka za mnou zažívá cestovatelský orgasmus - "no pozri na tie palmy, a to more a tie domy a tie autá!".

Motám se po letišti, taxík k hotelu stojí asi 22-25 Eur, což ráda ušetřím na nějaký příští parfém, zvláště, když vlak do stejného místa stojí směšná dvě eura. Zbývá jen najít autobus mezi terminály a vlakové stanoviště, ale ve srovnání s cestou po Rusku je to naprostá hračka. Jen ten samojezdící chodník směrem k vlakovému nádraží před lety ještě jezdil, nyní po něm vláčím kufr asi 400 m a zní to jak střelba z děla. Lidé se za mnou divně ohlíží, nezapomínejme, že s posterem šikmo přes rameno vypadám jako Xena.

Vlak z nádraží staví přímo na náměstí, kde je i hotel, jsou to jen tři zastávky, je to dnes celé nějak podezřele snadné. Pozoruji vyschlou jarní krajinu, záhony salátu a boudy z klacků ve vlakových podjezdech. Miluju Barcelonu. Už teď je krásná, kouká na nás na obzoru a blíží se. Do vlaku přistupuje chlápek s tahací harmonikou a radostnou procítěnou produkcí podmalovává okolní výjevy. Těsně před mou stanicí vjíždí vlak do podzemí, což je trochu škoda, myslela jsem, že omrknu, kde je ten hotel. Podle obrázků to má být sada velkých ocelokovových hladkých kvádrů velká jako kráva - to bude snadné. Spoléhám na metodu kouknu a vidím.

Vylézám z vlaku do vestibulu nádraží. Je velké, lesklé, světlé. Příjemné. Mířím k prvnímu východu. Vidím činžáky, vidím hromadu taxíků, ale nevidím hotel. Že by byl na druhé straně? Konec konců, tady k němu ani nebyla šipka. Vylézám na druhé straně a vidím taxíky, vidím činžáky, vidím palmy a racky, ale nevidím hotel. Přehazuji Xenu z ramene na rameno.

Tak já to obrovské nádraží obejdu do kola - to musím najít, ne? Cupity cup, copak to je - vedle východu ze stanice jsou nenápadné dveře zpátky dovnitř a nad nimi povědomé logo - Barcelo Sants. Hotel mám nad hlavou, proto nebyl vidět!

Dveře jsou omšelé, chodba omlácená - to bude asi vchod pro služebnictvo nebo co. Ze dvou výtahů funguje jeden a schodiště vypadá nekončené. Plynule opouštím svůj úvodní cestovatelský mód "ujede mi to" a přepínám do módu "vokradou mě".

No, nestalo se a z omláceného hotelu vstupuji rovnou do tříhvězdičkového foajé. Jsem v recepci. Ano, byl to jediný vchod, ano, lidé mívají problém to najít, víte, ale ona většina z nich přijede taxíkem a ty vyjíždějí po rampě až sem k hlavnímu vchodu, koukejte. A opravdu - jsme asi 3-4 patra nad úrovní terénu, ale před vchodem je velká terasa plná taxíků a "normální vchod do hotelu".

"A dá se tudy vyjít na ulici?"
"Nedá, to musíte tady tím výtahem."

Inu dobrá. Následuje tahanice o kreditku, kterou nemám, platím, keš a tak musím v hotelu nechat 50 euro jako zálohu. Zkouším to všelijak, protože můj celkový rozpočet je asi 100 eur, tak je to citelná ztráta. Nic. Inu, budu šetřit.

Hotel je to krásný. Elegantní, kov a světlá střídá tmavou. Pokoj je ta nejkrásnější kombinace bílé, černé a dřeva, jakou jsem kdy viděla. Žádné přehnané ozdoby, čisté linie, lehce ve stylu futuristických 60. let, ale ne příliš. Účelově řešené, pohodlné a krásné. Okno přes celou stěnu nabízí výhled na čtvrti v okolí. Zvědavě objíždím očima obzor, ale nevidím žádnou z výrazných dominant Barcelony - jsou na druhé straně hotelu a jsou vidět z těch pokojů, jejichž ceny jsou mimo finanční politiku naší alma mater.

Registruji se na konferenci, omrkávám co a jak. V programu té naší části jsem jediný Čech, ale v sousední paralelně pořádané robotické sekci ještě jeden Čech je. Však já si ho najdu.

Úvodní keynote je fascinující, reprezentant místní Uni ukazuje jejich robůtky, kteří se samostatně toulají univerzitou a navazují se studenty dialogy plné emocí. Dále autopilotní letadélka, která v týmu staví věž na kopci nad Barcelonou a jiné futuristické projekty. Propadám depresi a vážně zvažuji, že budu tvrdit, že můj poster cestou do hotelu ukradl racek, bude to asi menší ostuda.

Následují odborné sekce, upřímně, nerozumím valně titulkům ani jedné z přednášek a chytám se tak ve
jedné třetině. Vytahuji z proslovů klíčová slova, která přes noc dogooglím, aby to zítra nebylo tak zoufalé. Za ta léta u plotny se svět pattern recognition rozvinul nečekanými směry. Většina témat se vztahuje k robotickému učení a rozpoznávání obrazů nad databázemi, hledání krav v lukách a kol pootočených v různých úhlech a jiných důležitých úkolech pomáhajících k udržení světového míru. Všichni zasvěceně debatujeme o detailech těch složitých statisckých soustav rovnic, jež to celé doprovázejí.

Večerní welcome drink je pro mně, plachého sociofoba, plný utrpení, ale nejsem v tom sama. V koutcích foayer nás takových postává asi polovina účastníků. Žmouláme si rukávy, srkáme vodu a víno a mrkáme na sebe. Ti méně plaší se vesele baví a plácají po ramenou. Vydržím to asi 10 minut na ukojení nejhorší žízně a prchám do ulic.

Je už tma a celá budova je uprostřed velkého prostranství, k nejbližším činžákům s řadami obchůdků a kaváren je to relativně daleko. Dojíždí mne únava a syndrom "vokradou mě" propuká v plné síle. Za dveřmi útulného a prostorného nádraží aktuálně číhají všichni zločinci světa. A tak večeřím tuňáka s hnusnou brokolicí a ještě hnusnějším hráškem v místním bistru. Očenichávám nádražní šunkárnu a čokoládovnu, také pekárničku a zakusuji se do prvního krosanu týdne.

Vyčerpána statečností a volným pohybem ve volném prostoru se vracím na pokoj a zde bádám do časných ranních hodin. Však já ten vlak dohoním!

16. 2. 2012
Dopřávám si luxusní sprchu v luxusní koupelně - nikdy by mne nenapadlo, jak krásná je čistá bílá v interiéru, když se to opravdu umí.

Snídaně je opulentní, jak už tak hotelové snídaně bývají, dopřávám si melouny a zase melouny a fíky a datle a ananas a melouny a melouny a džusy a kávu a samozřejmě nějaké ty krosany, protože tady je umí báječně.

Barcelona ční za okny a je tak krásná, jako byla před 12ti lety, když jsem tu byla naposledny. Hladím očima povědomé obzory, ale ještě není čas, čekají mne přednášky a následně čas pro můj poster. Ano, jsem trochu nervozní. V hotelu se cítím bezpečně, režim "vokradou mě" ustupuje do pozadí a uvolňuje místo modu "ujel mi vlak".

Poster je přijat celkem mile, dostávám kontakt na časopis pro článek a podrobné instrukce. Packou mi třepou oba oponenti, že to chtěli vidět na živo, že se jim to líbilo. Spadají ze mne poslední vlny deprese, strachů a úzkostí a nastupuje euforie střižená lehkou mánií.

Oběd je opulentnější než opulentní, plním talíř zeleninou a zase zeleninou a zase zeleninou (miluju lupení!) a kladu na to fláky tuňáka, mečouna a nějaké ty krevety a hleďme, tamhle se také válejí nějaké bifteky. Káva, káva a pár čokoládových dortíků mne finálně přivádějí do stavu blaženosti. Přisedá ke mně onen další Čech a oběd plyne v příjemné diskusi.

Odpoledne další a další návaly nových vědomostí, chytá mne amok a mánie a touha to všechno použít a napsat disertaci za dva dny. K večeru už jsem všeho plná a uchyluji se do soukromí pokoje, kde instaluji TeX a připravuji výuku pro příští týden. Uf.

K večeru opouštím budovu hotelu a protože jsem Statečná Holka a Velká Turistka, nořím se do ulic v okolí. Bez mapy, buzoly, vesel i kormidla a vyplouvám downtown. Nechce se mi už nikam do centra ("vokradou mě!"), a tak bloudím v ulicích kolem. Žádná z restaurací mne nakonec nezíská, buď jsou to pivnice, nebo u vchodu sedí zamračený arab, nebo je to drahé. Nevadí, v jednom z marketů mají zlevněné čerstvé jahody na půl eura a směs hlávkových salátů a bagetu a kus sýra. Do košíku naskákaly také nějaké ty čokolády a sušenky ve tvaru dinosaurů pro rodinu s. r. o. Úžasné těstoviny na motivy Gaudího jsem musela nechat v obchodě, naštěstí mi včas došlo, jakou to má váhu a objem a jak by se to v zubech se Xenou na zádech špatně vezlo domů.

Obchody jsou vesměs už zavřené, ale dýchám vzduch a raduji se. Barcelona, ta krásná, elegantní štíhlá dáma je cítit ve vzduchu. Je čistá, je vzdušná, je kulturní. Je středomořská, ale ne moc. Je trochu africká, ale ne moc. Je umělecká, ale ne moc. Já ji miluju!

Podivné minarety, co stojí hned vedle hotelu (hypnotizovla jsem je celé odpoledne sedíce v jakési zvláště odborné sekci), se ukazují být sloupy v přilehlém parku. Kovová socha draka je působivá, ovšem park samotný je už zavřený. A tak mířím již za tmy zpět do hotelu; válím se na posteli, chystám si přednášky, bádám, skypuji s rodinou a přikusuji vše, co jsem ulovila v ulicích.

17. 2.
Dopoledne je čistě konferenční, prokládané jen tou báječnou kávou a minikrosánky a čerstvými jahodami o coffee breaku. Navazuji tiché přátelství se dvěma jihoameričankami, jedna je z Kolumbie, druhá z Venezuely, jedna se věnuje neurotickým sítím a druhá třídění struktur s pomocí grafů. Ten první příspěvek jsem dala skoro celý, ve druhém jsem se ztratila hned za informací "jmenuji se Eleanor", protože Eleanor toho má co říci, a tak mluví rychle a slajdy má přeplněné statistickými rovnicemi s děsivě mrňavými indexy. Než si stihnu uvědomit, co se s čím sčítá, už vidíme rekapitulaci výsledků, jež jsou ohromující. Obě jsou to krásné indiánky, Barcelonu si pochvalují a já se pak o přednášce snažím z Eleanor vytáhnout něco k těm grafům, tak na podruhé už jsem tu pointu nějak snad podchytila. Zdálo se mi, že je to fakt chytré a dobré a ještě jsem nic podobného neviděla. Však ona pak také Eleanor dostala cenu za nejlepší paper, hned jsme se s ní vyfotily, když je z ní najednou celebrita.

U oběda mi český kolega prozrazuje, že s ním přijela ještě kamarádka, co je v Barceloně na čumendu a když nemám zaplacenou tu social event, že bych mohla jít odpoledne s Terkou downtown.

Děkuji ti vesmírku!

Kolem čtvrté vyrážíme do Gaudího parku. Tereza má přesnou představu, kam půjdeme a co chce ještě vidět, mně je to jedno, už jsem tu byla a krásné je všechno. Procházíme se parkem a potom křivolakými uličkami směrem k centru. Cestou se dozvídám, že zrovna tento víkend je v Barceloně festival svaté Eulálie, že dopoledne byly v centru jakési tance školních dětí v obrovitých maskách a večer že bude nějaký ohňový průvod.

O la, la fiesta! Procházku tedy směrujeme tak, abychom se setměním byly na náměstí před starou katerdrálou, v níž už asi od roku 300 odpočívá chudinka umučená malá Eulálie a kde to vypukne. Není tu mnoho lidí a většina z nich jsou Barceloňané. V úzké uličce za katedrálou víří bubny a vylétají jiskry.

A je to tady - skupina za skupinou přicházejí jednotlivé barcelonské školy. Jsou maskovaní, základem je černý plášť, zdobený lehce červenými či oranžovými motivy ohně, na hlavách mají kápě a rohy. Každá škola má svou verzi masek a většina škol vede průvodem draka. Kolem skupiny tančí vybraní jedinci s vidlemi, na nichž mají ohňostrojové patrony. Draci srší oheň z tlamy. Skupinu ukončuje parta bubeníků, kteří se hecují a hrají a hrají a hrají. Rytmus víří vzduchem.

Stojíme blízko, jiskry nám létají nad hlavou a katedrála nám vrací do zad bubny. Kolem nás jsou přátelé a příbuzní účasntíků průvodu, je to samé "Hele mami, jak krásně mávám tím klackem" a "Karlosi, my tě vidíme, my tě fotíme, mávej pořádně těma vidlema, jsi v záběru!". Účastníci průvodu se srocují na schodech před katerdrálou. Najednou stojíme těsně za nimi, u kraje bubenické skupiny. Když už jsou náměstí úplně všichni, pod schody se zjevuje vysoký a krásný Španěl s vlasy do culíku, který vyskakuje do vzduchu a diriguje všechny bubeníky naráz. Nemít tak slibně rozvinutou kariéru v tom pattern recognition, stanu se bubeníkem a půjdu za ním na kraj světa. Jsem ovšem počestná žena a důstojná matka, a tak jen dupu nožkou do rytmu a paralelní světy plují kolem.

Bubny šílí, čerti tancují, lidé skandují a rytmus třepe vzduchem. La fiesta!

Na druhém konci náměstí se objevují další ohňostroje a další draci - blíží se průvod dospělých.

Jdeme průvodu naproti a nakonec stojíme na rohu křivolaké uličky za katedrálou, kolem nás procházejí velcí ďáblové a draci a bubny a jejich přátelé. Za posledním bubeníkem se přidáváme k průvodu a znovu procházíme kolem katedrály a znovu si užíváme velký společný koncert.

Kolem desáté se lidé začínají rozcházet a do ulic vjiždějí čistící vozy. Pět minut po konci průvodu jsou pryč všechny prázdné patrony od rachejtlí, všechny papírky i kousky kostýmů. Barcelona, ta důstojná dáma, už zase zachovává svou tichou důstojnost.

Míříme směrem k radnici - má se zde promítat něco na fasádu. Cestou ještě v nějaké pekárně čapneme do ruky křupavé krosany.

Přicházíme deset vteřin před začátkem. Po fasádě běhají lidé a skáčou z okna do okna. Objevují se malíři a přetírají radnici tu na modro, tu na zeleno. Válčí spolu a čmárají, jak se dá. Obrovská ruka se dotýká oken a rozsvěcí je. Potom si s fasádou hraje jak s dotykovou obrazovkou a navléká jí různé historické styly. Střídají ji postavičky z počítačových her - hleďme, tamhle na tom balkonu se právě odráží ke skoku princ z Persie! Autor bude má věková kategorie, vidím všechny povědomé střílečky z 8mi bitových počítačů. Následují ještě dvě další projekce, jedna barevnější a vtipnější, než druhá.

Kolem jedenácté večer ještě honem usedáme v nějaké malé uličce do hospůdky, abychom pojedly napůl paelu. A v půl dvanácté už jsme zpátky v hotelu a je právě čas jít spát; před spaním si ještě skypuji s rodinou s. r. o.

18. 2. 2013
Ráno má konference pomalý náběh, všichni se vzpamatovávají ze social event. U posterů se mátoží rozespalí vědci, káva mizí rychle a minikrosánky ještě rychleji. Po obědě se uchyluji do přítmí pokoje, v programu není nic ultra zajímavého, tak pracuji do zásoby. Během skype s rodinou s. r. o. se ukazuje, že jsem včera koupila jedno tričko nějak podezřele malé, a tak po slavnostním ukončení konference a rozlučkovém drinku vyrážím zpět do parku Guel. Abych trochu protáhla své zlenivělé tělo, stoupám poměrně rychle pěšky do všech těch schodů, těsně před bránou parku mi ovšem moje oběhová soustava začíná vysílat nouzové signály.

Nádech, výdech, lavička. Hladím po čenichu tu slavnou ještěrku, napravuji svou chybu a toulám se v uličkách kolem parku. Je tu božsky. Jdu pěšky pár stanic metra v běžných obytných čtvrtích, do turistického centra už se mi moc nechce. Kupuji si ve výprodeji krásnou sukni, kupuji pohledy a mířím do hotelu. Ještě salát za půl eura z výprodeje. Víc k jídlu už nic, však mi mé tělo tam u parku vyslalo jasný signál, že potřebuje shodit nějakou zátěž.

19. 2. 2013
Ráno balím kufry a vyjídám všechny melouny u snídaně - kdo ví, jaký bude oběd v letadle. Ve výtahu na nádraží se seznamuji se dvěma Turky a jedním Australanem, co byli také na konferenci. Zvou mne na lístek na metro - mají skupinový, a tak spořím dvě cenná eura; která pak na letišti měním v ještě cennější kávu. Cestu ve vlaku znovu oživuje harmonikář, loučíme se s městem a vedeme takový ten multikulturní vstřícný povrchní hovor, který situace umožňuje. Kolegové byli s konferencí spokojení, teď ještě míří na jednání do Istanbulu a pak všichni zpět do Austrálie.

Vyjíždíme z města, lemují nás pole a trsy obrovských doutníků, pole a políčka (sbohem, saláte!), domky v průjezdech a chýše u cest. Pohlcuje nás letištní terminál a naše cesty se rozdělují. Letadlo do Mnichova je úplně plné, žádná místa u okénka, tak holt tentokrát ty Alpy omrkne někdo jiný. V letadle na nás doléhá krize letecké dopravy, a tak místo oběda dostáváme malou plastikovou krabičku, v níž je hodně cibule, oleje a octa spolu s proužky něčeho, co by mohl být třeba gothaj. Nic horšího jsem v letadle ještě nejedla, brrr! Ještě, že mám v útrobách palubního zavazadla malý krosánek z nádraží. Drobím do klávesnice a dopisuji deníček, za okny zuří Alpy a já už se těším domů!

Ruský deníček aneb výpad do Dubny

Rusko, Dubna, konference EAGE IT in Geoinformatics, 5.-7. 12. 2012

Den první

Taxíkem ve 4 hodiny ráno odjíždím na letiště. Uf. Celé naloďování do letadla a následná cesta je tou ranní hodinou poznamenaná. Už v letadle ale s potěšením zjišťuji, kolik si toho z ruštiny ještě pamatuji.

Na letišti v Moskvě do sebe hážu záchytné kafe a nějaký rohlík. Je tu sakra draho. Nacházím stanici Aerotaxi vlaku, který jede do centra Moskvy na Beloveskyj vakzal, odkud mě čeká cesta metrem s jedním přestupem na Samoljevskij vokzal. Odtud pak vlakem do Dubny a dál se děj vůle páně.

Je tu zima a bordel jak v Rusku, než dorazím do centra Moskvy, je všude naprostá tma. Moskevské metro je úžasně retro, vagony mi vytahují z podvědomí příjemné vzpomínky z dětsvtví a léto s dědečkem a babičkou v Praze. Brousím trochu v okolí Samoljevskovo vakzala, ale není tu nic. Dálniční nadjezdy a podjezdy, paneláky, výkopy a přes ně prkna, hlína a půl metru sněhu. A mráz. Kupuji si jakýsi piroh a je hnusný, plný tvarohu s koprem. V bance se pokouším vyměnit si eura za rubly a chvíli to trvá, protože pracovník banky neumí moc dobře anglicky a vypadá, že neumí ani směnit peníze.

Naštěstí já umím přece jen docela dobře rusky a tak mám dost rublů na vlak i jídlo v Dubně. Zesílí se mi tím ovšem moje slavná stíha "vokradou mě". Strkám rubly do útrob zavazadel a klopýtám přes výkopy zpět směrem k nádraží, je mi to ovšem houby platné - moc tu není kde být. Kupuji si tedy večeři v Burger Kingu nebo co to je a večeřím zeleninový salát s hranolkami. Pak sedím s ostatními bábuškami a ďéduškami na omlácených lavicích na vakzále a čekáme na vlak. Rychlík do Dubny odjíží asi za hodinu, tak si píšu deníček. Čas se vleče a éterem vane pach rybího salátu.

Před nástupem do vlaku v obchodě s čokobonbony honem nakupuji první testovací várku. Mlask!

Rychlík je dokonalý, před dvaceti (třiceti? padesáti?) lety byl vyroben s noblesou orient expresu a následně necitlivě omlácen jak v Rusku. Ďěžurná nás usazuje přesně na místa, skrz záclonky kouká tma a do zádveří v začátcích vagónu fouká sníh, než dojedem do Dubny, je ho tam tak 5 cm. Za okny ubíhá noční krajina, ze které se tu a tam vynoří bříza, silnice, nebo dům jak z ruské pohádky. Tak nějak se všichni hibernujeme, cesta trvá 2 hodiny.

Vlak přistál na vakzále Volha a brodíme se sněhem - je ho vyoko ke kolenům - na perónu k východu. Obrovská majestátní budova pamatuje lepší časy městečka, před ní stojí auta a taxíky a na obzoru lze tušit rozsvícené paneláky. Je to k nim pár kilometrů - tam je cíl cesty.

Snažím se trefit MHD dle návodu na webu hotelu, ale bohužel v busu asi třikrát čelím nějaké bábušce se strojkem na lístky. Jsem pokaždé ujištěna, že na takovou stanici rozhodně nejedou, že musím počkat na "huhlyhuhly" úplně jiné numero. Hotelová recepce nebere telefony. Snažím se dovolat na taxi službu, ale oni neumí anglicky a já ne dost dobře rusky, takže mi to zavěsí a pak už to neberou.

Je osm večer, vánice, půl metru sněhu, nádraží uprostřed polí, aspoň deset pod nulou, tma jak v pytli a jakési paneláky na obzoru, koncová světla aut, jež mizí směrem k těm panelákům. Dav na zastávce řídne, až jsme jen tři. Taxíky už jsou fuč úplně všechny. To nám ten večer pěkně začíná.

Navazuji hluboký a zoufalý oční kontakt s důstojnou dámou v chlupaté čepici tak kolem šedesátky. Ne, můj hotel nezná, ale pomůže mi sehnat taxík. A spěchej, děvuško, spěchej, už jsou skoro všechny pryč - když tak tě naložíme k někomu do auta. A vede mne ke starému žigulíku s pokoutním nápisem TAXI ze zelených diod na palubní desce. Je to bezpečné, ptám se naivně? Dáma se zamračí, ranila jsem její city! Jaképak nebezpečí - "my kultůrnyj górad".

Taxík duní hudbou z vlka zajíce, jež je namixovaná do nějkého techna. Chlupaté potahy, zlaté řetězy. Jedeme po silnicích tmou, z toho podstatnou část řízeným smykem, tu a tam vykoukne z břízek panelák, nebo jeřáb, nebo most nebo obří Lenin. Sněhu je tak metr a půl, na silnici je prostě rozježděný. Taxikář volá svým kamarádům a ptá se, kde je sakra v Dubně nějaký park hotel, no asi tak pátý kamarád to věděl, tak jsem v hotelu a jdu spát.

Majitel hotelu je fanoušek středověkých věcí, a tak je ten paneláček oplácaný betonovými stromovými lidmi a před vchodem je obrovský zasněžený drak. Ježíšmarjá, to vám je taková krása, jéje. Ještě že většinu z toho skrývá sníh a že je tma.

Ze strachu z veřejných záchodků jsem dnes vydržela 8 hodin nečůrat, což je, myslím, můj rekord.

Den druhý

Ráno ve sprše.
V okamžiku, kdy mám hlavu pokrytou šamponem a tápu směrem k vodovodnímu kohoutku, omylem si shodím z okraje sprchového koutu lahvičku šamponu. Ta prťavá lahvička padá asi 10 cm k zemi a lehce ťuká do jednoho z tisíce kohoutků na trubce, co do záchodu privádí vodu.

"Tssssss!"

Nějak to povolilo ten šroub nebo co, takže z toho začala uniká voda.

Točím postupně všemi kohoutky, ale efekt je stále stejný:
"Tssssssssssssssssssss!"

Nakonec se v tom něco urvalo úplně. Do prostoru koupelny stříká pod tlakem studená voda.
Co teď?

Inu, za dvacet minut bude před hotelem včera večer pracně objednaný taxík a přímo pod kohoutkem je takový odtokový kanálek; hladina vody v koupelně stoupá jen velmi pomalu.

Jsem nahatá, s mokrou hlavou. Však ono to nějak dopadne, čeká mne prezentace a dobrý účes je důležitý. Se stoickým klidem si fénuju hlavu po kotníky ve vodě.

Na recepci dle očekávání nikdo není. Nikdo není ani v restauraci, ono je totiž osm hodin ráno a venku je naprostá tma.

Nechávám na recepci vzkaz "THERE IS STRONGLY RUNNING WATER AT THE TOILET IN ROOM 102"

Vracím se do pokoje a snídám za zvuku crčící vody. Snídaně se vydávají až od devíti ráno, to už musím být na akci A, nafasovala jsem tedy večer v restauraci balíček s nějakými vařenými vejci, kouskem lososa a bílým chlebem. A pytlíkem čaje, což je zvlášť zlomyslné, protože na pokoji není rychlovarná konvice. Šťourám bagetou lososa z krabičky - nejsou tu ani příbory.
Před odchodem zkušeně - však jsem už přežila dvoje záplavy - umísťuji všechny své věci do kufru a ten stavím doprostřed postele. To by mohlo stačit; výš to nestoupne. Cenné věci s sebou.

Objednaným taxíkem frčím na konferenci. Následuje mezihra odehrávající se ve zcela omšelé, leč ne zas tak staré místní univerzitě. Hra na světovou konferenci, která je celá v ruštině, s oschlým kaviárem a smradem pohanky z jídelny v přízemí. Zjišťuji, jak dobře si ještě tu ruštinu pamatuji.

Nejvíce mne zaujal ten příspěvek od bezpilotním letadélku Káně, jež snímkuje potenciální zlatá naleziště na Sibiři. Chtěla jsem si tu slibnou mapku načrtnout do bloku - člověk nikdy neví, kdy se kde nachomýtne - ale nestihla jsem to.

Den trávím v doprovodu sličné Arménky, kterou mi univerzita věnovala jako doprovodu, jsem totiž cenný innostráněc a mým úkolem je dodat konferenci patřičný lesk a šmrnc. Olga tu bydlí s rodiči, přišli sem v 70tých letech za jaderným výzkumem, ale ona tady nezůstane. Dostuduje a frnk, buď zpět do Arménie nebo do Ameriky. Protože, chápejte, Arménie, to je kulturní země, kolébka křesťanství, tisícileté stavby, hory a medovník, ale Rusko? Paneláky, břízy a zmar. Nikdo mladý tu nechce zůstat, ale většina neumí dobře anglicky. Na oběd mne Olga vede přes ulici do bistra, protože ve školní jídelně se nejí. Smrdí to tam. Přidává se k nám nějaká její kamarádka, která také jednoho dne prchne do země zaslíbené.

O přestávce mezi přednáškami vedeme s kolegy takové ty řeči, co se vedou s lidmi, jež vidíme prvně v životě, ale zachováváme přátelské otevřené tolerantní dekorum a myslíme si svoje. Sbírám perličky ze života v jaderném městečku - celé to tu postavili v 50tých letech kvůli jadernému výzkumu a až do roku 1992 se sem vůbec nesmělo, ani to nebylo na mapě. První cizinec, který sem v 92. přijel, byl prý americký konstruktér jaderné bomby (no hádejte, co tak supertajného asi vyvíjeli tady). Bodrý chlapík, co se celý den motá v mé blízkosti a nyní vypráví tyhle historky, tady bydlí od vzniku města a vypadá, že všechno jsou to jeho osobní vzpomínky. Odborný příspěvek nemá, kdo ví, jaká je vlastně jeho funkce tady a čím se tady doopravdy živí. Tuhne mi úsměv.

Exkurzi do výzkumu tohoto formátu jsem bohužel nestihla (byla včera dopoledne a to jsem ještě dlela v letadle), tak mi o tom urychlovači aspoň vyprávějí, ale chápejte, madam, jen veřejné věci. A když se ptám, jestli tam jsou pořád ještě tajné části, tak prý jo, jen 200 m od místa, kde slečno stojíte, se vyrábějí nejpřesnější raketové navaděče na světě. Ale nikomu ani muk, OK? Takže psst.

Zneužívám svého vysokého sociálního postavení a prosím organizátora, ať mi na večer objedná taxík. Jsou levné a v tom sněhu a mrazu si na MHD netroufám, i když je mi to trochu líto. Teprve v MHD totiž přiložíme prst na tep města a pochopíme, vocotadygou. Taxíky tu šanci tolik nedávají.

Taxík je zase žigulík, možná starší než já. Uvnitř sedí chlap v bomberu, s holou hlavou a úsměvem lidožrouta. Vypadá fakt divně. Zubatá obrovská gorila z dávného východu. Mohutný kožešinový límec kapuce situaci umocňuje. K tomu to techno v duchu vlka a zajíce a chlupaté potahy a zlaté zuby a řetězy. Stahuji se zpátky, ale vtom se z hlavní budovy rojí kolegové ze sibiřské univerzity a chtějí nastoupit. Tak to tedy ne "éto moj" - jakpak bych si asi obstarala jiný, zde, uprostřed sněhu a ničeho?

Můj mozek ze stresu zkouší všechny zdvořilostní fráze ve všech jazycích, jež jsem dosud potkala, ale nakonec jsme zůstali u lámané ruštiny. Šineme se zasněženými ulicemi, auto se smýká a chlápek, aby řeč nestála, prohodí: "Tak co, jak se vám líbí sníh?"
Mručím, že doma žiju v horách, že jsem na sníh zvyklá, ale tady že ho je fakt hodně.
Lidožrout roztahuje zuby do radostného úsměvu: "Ja z Jakutska. Miluju hory!"
Zbytek cesty nadává na Rusy, ty krvežíznivé bezcitné bestie, jo, to v Jakutsku, tam jsou lidi zlatí, nikdo nikoho nepodezírá, neokrádá, tam se nechávají odemčené domy, lidé si věří.
Tady v Rusku to stojí za prd, lidé se kolikrát bojí vlézt i do taxíku.

V hotelu je večer sucho a čisto, místo změti podivných kohoutů trčí za záchodem fortelná trubka se solidním kohoutem. To by mohlo stačit, sundavám kufr z postele.

Večeřím v restauraci uprostřed šílenství na téma beton, draci, meče, umělá jeskyně a umělé orchideje. Nostalgie z mládí nachází v jídelníčku plov, východosibiřské jídlo, mňam mlask a je to levné. Ovšem škoda, následně mi servírka vysvětluje za pomoci všech svých končetin, že toto jídlo se objednává den dopředu pro dvacet lidí, oni si na to vozí speciálního východosibiřského kuchaře a ono to chvíli trvá, nže z vostóka on prijéchajeť, známe?

Spokojím se tedy s biftekem stroganov a jdu spát.

Za světla jsem z Dubny nic neviděla - rozednívá se v 11, to už mne dávno pohltila univerzita. Slunce zapadlo asi ve dvě odpoledne, kdy jsem stále ještě byla v budově. Škoda - ty kousky, co jsem viděla z taxíku, byly zajímavé.

Den poslední

Vstávám nemravně brzo a samozřejmě za tmy tmoucí, vlak totiž odjíždí už v sedm ráno a další nejede. Respektive jede, ale není to rychlík a když jsem komukoliv na uni řekla, že bych jela tím pozdějším, vždycky mi dlouze hleděli do očí a řekli: "Nedělej to a neptej se."

Taxík je zase žigulík, zase má chlupaté potahy a je odněkud z Litvy. Nadáváme na Rusy, jak je tady v taxíku zvykem. Vzpomínáme, jak se kdo učil ve škole Rusky, řidič povídá něco o budování socialismu a já přidávám "Puškín pagíb na duéle, kagdá jému býlo ně mnóžka let". Taxikář říká, to je výborný, to jsem teda nevěděl, a loudí detaily, ale to já si už nepamatuju.

Ve záchvatu hostitelství jedeme zdarma objížďkou, abych viděla obřího Lenina - "sámyj balšój v vsjom míre" - byl to Lenin a byl teda vážně velký. Nesahali jsme mu ani po kotníky. Stojí u hráze na břehu Volhy, z druhé strany hráze mu dříve přátelsky kynul Stalin, toho už ovšem odnesl čas.

Ve vlaku je husto husto, nějaký zmatek s lístky, ale nakonec sedím vedle docela mladé maminky s tak šestiletým klukem. Přes uličku sedí druhá, trochu starší maminka, s tříletým klukem. Vyrážíme, za okny zasněná tmavá krajina protkaná břízami a sněhem zpívá píseň o veliké ruské duši. Musím sem někdy za světla a na delší dobu, to je jasné.

Najednou začíná šestiletý klouček plakat a ukazuje se, že ta mladší maminka je jeho starší sestra a ta starší maminka je jeho opravdová maminka, potřebuje ji u sebe. Teď a hned. Škatulata hejbejte se, nakonec se nějak přesouváme a lup, už pláče ten menší, že chce taky maminku. Ta se chuděra potí, neví co teď, je mi jí tak líto. Sorry, izvinítě, tak zase škatulata. Pak pláče ten první a konečně navrhuji, že si sednu vedle té velké sestry (je jí přes dvacet, ta už plakat nebude) a maminku s klukama necháme na druhé straně. Kdyby mohla, líbá mi maminka ruce a v blažené radosti a nadnárodní shodě vjíždíme do Moskvy.

Na vakzále je konečně čas na suvenýry, a tak v místním obchodě s čokoládovými bonbony utrácím zbylé rubly za bonbony. Kromě mě jsou v obchodě ještě tři tlusté rusky v kožichu. Svolávají konzilium - podívejte, děvuška poveze bonbony až do Čech, tak holky, co myslíte? Deset deka tady, tohle musíte hned ochutnat - "Těch vezměte tak dvacet deka, nebo rovnou půl kila?"
 Slastná chvilka!

Vybavena asi dvěma kily (to byl nápad!) bonbonů zdobených nápisem "krasívoj okťjábr" mizím v útrobách metra a následně tvrdnu pár hodin na letišti. V mezičase si ještě na Samoljevskom vakzále kupuju salát s červené řepy s majonézou a rybou a velmi záhy mi pak moje útroby sepisují účet za toto dobrodružství. Na letišti pak pročištěná píšu knihu, piju čistou vodu a cítím se velmi zcestovalá.

Pak už jen Praha, bus a vyzvednout auto na Pankráci. Než jsem se vyhrabala z metra, venku se rozpoutala kalamita jak na Sibiři, dva centimetry sněhu a u Muzea vážně čtyři! Držím volant pevně a plyn zlehka a kloužu jižní spojkou. Pražané uposlechli výzev z rádia a zjevně zůstávají doma, to jsem ráda, že nás tu nekloužou tři pruhy, ale jen jeden. S časovým posunem mi to vychází, že jsem nyní vzhůru nějakých směšných dvacet dva hodin. Dálnice na Liberec je pokrytá asi 10, místy 20 cm sněhu, stěrače jednou na plný výkon, ale nefouká, díky bohu nefouká a vlastně ani moc nemrzne, směšných pár stupňů pod nulou. Nořím se do útrob rodných hor, ale tady už mi ten sníh připadá normální a konečně trochu uvolňuji stresové sevření, však ho v Rusku bylo víc.