LenkaKT

Ruský deníček aneb výpad do Dubny

Rusko, Dubna, konference EAGE IT in Geoinformatics, 5.-7. 12. 2012

Den první

Taxíkem ve 4 hodiny ráno odjíždím na letiště. Uf. Celé naloďování do letadla a následná cesta je tou ranní hodinou poznamenaná. Už v letadle ale s potěšením zjišťuji, kolik si toho z ruštiny ještě pamatuji.

Na letišti v Moskvě do sebe hážu záchytné kafe a nějaký rohlík. Je tu sakra draho. Nacházím stanici Aerotaxi vlaku, který jede do centra Moskvy na Beloveskyj vakzal, odkud mě čeká cesta metrem s jedním přestupem na Samoljevskij vokzal. Odtud pak vlakem do Dubny a dál se děj vůle páně.

Je tu zima a bordel jak v Rusku, než dorazím do centra Moskvy, je všude naprostá tma. Moskevské metro je úžasně retro, vagony mi vytahují z podvědomí příjemné vzpomínky z dětsvtví a léto s dědečkem a babičkou v Praze. Brousím trochu v okolí Samoljevskovo vakzala, ale není tu nic. Dálniční nadjezdy a podjezdy, paneláky, výkopy a přes ně prkna, hlína a půl metru sněhu. A mráz. Kupuji si jakýsi piroh a je hnusný, plný tvarohu s koprem. V bance se pokouším vyměnit si eura za rubly a chvíli to trvá, protože pracovník banky neumí moc dobře anglicky a vypadá, že neumí ani směnit peníze.

Naštěstí já umím přece jen docela dobře rusky a tak mám dost rublů na vlak i jídlo v Dubně. Zesílí se mi tím ovšem moje slavná stíha "vokradou mě". Strkám rubly do útrob zavazadel a klopýtám přes výkopy zpět směrem k nádraží, je mi to ovšem houby platné - moc tu není kde být. Kupuji si tedy večeři v Burger Kingu nebo co to je a večeřím zeleninový salát s hranolkami. Pak sedím s ostatními bábuškami a ďéduškami na omlácených lavicích na vakzále a čekáme na vlak. Rychlík do Dubny odjíží asi za hodinu, tak si píšu deníček. Čas se vleče a éterem vane pach rybího salátu.

Před nástupem do vlaku v obchodě s čokobonbony honem nakupuji první testovací várku. Mlask!

Rychlík je dokonalý, před dvaceti (třiceti? padesáti?) lety byl vyroben s noblesou orient expresu a následně necitlivě omlácen jak v Rusku. Ďěžurná nás usazuje přesně na místa, skrz záclonky kouká tma a do zádveří v začátcích vagónu fouká sníh, než dojedem do Dubny, je ho tam tak 5 cm. Za okny ubíhá noční krajina, ze které se tu a tam vynoří bříza, silnice, nebo dům jak z ruské pohádky. Tak nějak se všichni hibernujeme, cesta trvá 2 hodiny.

Vlak přistál na vakzále Volha a brodíme se sněhem - je ho vyoko ke kolenům - na perónu k východu. Obrovská majestátní budova pamatuje lepší časy městečka, před ní stojí auta a taxíky a na obzoru lze tušit rozsvícené paneláky. Je to k nim pár kilometrů - tam je cíl cesty.

Snažím se trefit MHD dle návodu na webu hotelu, ale bohužel v busu asi třikrát čelím nějaké bábušce se strojkem na lístky. Jsem pokaždé ujištěna, že na takovou stanici rozhodně nejedou, že musím počkat na "huhlyhuhly" úplně jiné numero. Hotelová recepce nebere telefony. Snažím se dovolat na taxi službu, ale oni neumí anglicky a já ne dost dobře rusky, takže mi to zavěsí a pak už to neberou.

Je osm večer, vánice, půl metru sněhu, nádraží uprostřed polí, aspoň deset pod nulou, tma jak v pytli a jakési paneláky na obzoru, koncová světla aut, jež mizí směrem k těm panelákům. Dav na zastávce řídne, až jsme jen tři. Taxíky už jsou fuč úplně všechny. To nám ten večer pěkně začíná.

Navazuji hluboký a zoufalý oční kontakt s důstojnou dámou v chlupaté čepici tak kolem šedesátky. Ne, můj hotel nezná, ale pomůže mi sehnat taxík. A spěchej, děvuško, spěchej, už jsou skoro všechny pryč - když tak tě naložíme k někomu do auta. A vede mne ke starému žigulíku s pokoutním nápisem TAXI ze zelených diod na palubní desce. Je to bezpečné, ptám se naivně? Dáma se zamračí, ranila jsem její city! Jaképak nebezpečí - "my kultůrnyj górad".

Taxík duní hudbou z vlka zajíce, jež je namixovaná do nějkého techna. Chlupaté potahy, zlaté řetězy. Jedeme po silnicích tmou, z toho podstatnou část řízeným smykem, tu a tam vykoukne z břízek panelák, nebo jeřáb, nebo most nebo obří Lenin. Sněhu je tak metr a půl, na silnici je prostě rozježděný. Taxikář volá svým kamarádům a ptá se, kde je sakra v Dubně nějaký park hotel, no asi tak pátý kamarád to věděl, tak jsem v hotelu a jdu spát.

Majitel hotelu je fanoušek středověkých věcí, a tak je ten paneláček oplácaný betonovými stromovými lidmi a před vchodem je obrovský zasněžený drak. Ježíšmarjá, to vám je taková krása, jéje. Ještě že většinu z toho skrývá sníh a že je tma.

Ze strachu z veřejných záchodků jsem dnes vydržela 8 hodin nečůrat, což je, myslím, můj rekord.

Den druhý

Ráno ve sprše.
V okamžiku, kdy mám hlavu pokrytou šamponem a tápu směrem k vodovodnímu kohoutku, omylem si shodím z okraje sprchového koutu lahvičku šamponu. Ta prťavá lahvička padá asi 10 cm k zemi a lehce ťuká do jednoho z tisíce kohoutků na trubce, co do záchodu privádí vodu.

"Tssssss!"

Nějak to povolilo ten šroub nebo co, takže z toho začala uniká voda.

Točím postupně všemi kohoutky, ale efekt je stále stejný:
"Tssssssssssssssssssss!"

Nakonec se v tom něco urvalo úplně. Do prostoru koupelny stříká pod tlakem studená voda.
Co teď?

Inu, za dvacet minut bude před hotelem včera večer pracně objednaný taxík a přímo pod kohoutkem je takový odtokový kanálek; hladina vody v koupelně stoupá jen velmi pomalu.

Jsem nahatá, s mokrou hlavou. Však ono to nějak dopadne, čeká mne prezentace a dobrý účes je důležitý. Se stoickým klidem si fénuju hlavu po kotníky ve vodě.

Na recepci dle očekávání nikdo není. Nikdo není ani v restauraci, ono je totiž osm hodin ráno a venku je naprostá tma.

Nechávám na recepci vzkaz "THERE IS STRONGLY RUNNING WATER AT THE TOILET IN ROOM 102"

Vracím se do pokoje a snídám za zvuku crčící vody. Snídaně se vydávají až od devíti ráno, to už musím být na akci A, nafasovala jsem tedy večer v restauraci balíček s nějakými vařenými vejci, kouskem lososa a bílým chlebem. A pytlíkem čaje, což je zvlášť zlomyslné, protože na pokoji není rychlovarná konvice. Šťourám bagetou lososa z krabičky - nejsou tu ani příbory.
Před odchodem zkušeně - však jsem už přežila dvoje záplavy - umísťuji všechny své věci do kufru a ten stavím doprostřed postele. To by mohlo stačit; výš to nestoupne. Cenné věci s sebou.

Objednaným taxíkem frčím na konferenci. Následuje mezihra odehrávající se ve zcela omšelé, leč ne zas tak staré místní univerzitě. Hra na světovou konferenci, která je celá v ruštině, s oschlým kaviárem a smradem pohanky z jídelny v přízemí. Zjišťuji, jak dobře si ještě tu ruštinu pamatuji.

Nejvíce mne zaujal ten příspěvek od bezpilotním letadélku Káně, jež snímkuje potenciální zlatá naleziště na Sibiři. Chtěla jsem si tu slibnou mapku načrtnout do bloku - člověk nikdy neví, kdy se kde nachomýtne - ale nestihla jsem to.

Den trávím v doprovodu sličné Arménky, kterou mi univerzita věnovala jako doprovodu, jsem totiž cenný innostráněc a mým úkolem je dodat konferenci patřičný lesk a šmrnc. Olga tu bydlí s rodiči, přišli sem v 70tých letech za jaderným výzkumem, ale ona tady nezůstane. Dostuduje a frnk, buď zpět do Arménie nebo do Ameriky. Protože, chápejte, Arménie, to je kulturní země, kolébka křesťanství, tisícileté stavby, hory a medovník, ale Rusko? Paneláky, břízy a zmar. Nikdo mladý tu nechce zůstat, ale většina neumí dobře anglicky. Na oběd mne Olga vede přes ulici do bistra, protože ve školní jídelně se nejí. Smrdí to tam. Přidává se k nám nějaká její kamarádka, která také jednoho dne prchne do země zaslíbené.

O přestávce mezi přednáškami vedeme s kolegy takové ty řeči, co se vedou s lidmi, jež vidíme prvně v životě, ale zachováváme přátelské otevřené tolerantní dekorum a myslíme si svoje. Sbírám perličky ze života v jaderném městečku - celé to tu postavili v 50tých letech kvůli jadernému výzkumu a až do roku 1992 se sem vůbec nesmělo, ani to nebylo na mapě. První cizinec, který sem v 92. přijel, byl prý americký konstruktér jaderné bomby (no hádejte, co tak supertajného asi vyvíjeli tady). Bodrý chlapík, co se celý den motá v mé blízkosti a nyní vypráví tyhle historky, tady bydlí od vzniku města a vypadá, že všechno jsou to jeho osobní vzpomínky. Odborný příspěvek nemá, kdo ví, jaká je vlastně jeho funkce tady a čím se tady doopravdy živí. Tuhne mi úsměv.

Exkurzi do výzkumu tohoto formátu jsem bohužel nestihla (byla včera dopoledne a to jsem ještě dlela v letadle), tak mi o tom urychlovači aspoň vyprávějí, ale chápejte, madam, jen veřejné věci. A když se ptám, jestli tam jsou pořád ještě tajné části, tak prý jo, jen 200 m od místa, kde slečno stojíte, se vyrábějí nejpřesnější raketové navaděče na světě. Ale nikomu ani muk, OK? Takže psst.

Zneužívám svého vysokého sociálního postavení a prosím organizátora, ať mi na večer objedná taxík. Jsou levné a v tom sněhu a mrazu si na MHD netroufám, i když je mi to trochu líto. Teprve v MHD totiž přiložíme prst na tep města a pochopíme, vocotadygou. Taxíky tu šanci tolik nedávají.

Taxík je zase žigulík, možná starší než já. Uvnitř sedí chlap v bomberu, s holou hlavou a úsměvem lidožrouta. Vypadá fakt divně. Zubatá obrovská gorila z dávného východu. Mohutný kožešinový límec kapuce situaci umocňuje. K tomu to techno v duchu vlka a zajíce a chlupaté potahy a zlaté zuby a řetězy. Stahuji se zpátky, ale vtom se z hlavní budovy rojí kolegové ze sibiřské univerzity a chtějí nastoupit. Tak to tedy ne "éto moj" - jakpak bych si asi obstarala jiný, zde, uprostřed sněhu a ničeho?

Můj mozek ze stresu zkouší všechny zdvořilostní fráze ve všech jazycích, jež jsem dosud potkala, ale nakonec jsme zůstali u lámané ruštiny. Šineme se zasněženými ulicemi, auto se smýká a chlápek, aby řeč nestála, prohodí: "Tak co, jak se vám líbí sníh?"
Mručím, že doma žiju v horách, že jsem na sníh zvyklá, ale tady že ho je fakt hodně.
Lidožrout roztahuje zuby do radostného úsměvu: "Ja z Jakutska. Miluju hory!"
Zbytek cesty nadává na Rusy, ty krvežíznivé bezcitné bestie, jo, to v Jakutsku, tam jsou lidi zlatí, nikdo nikoho nepodezírá, neokrádá, tam se nechávají odemčené domy, lidé si věří.
Tady v Rusku to stojí za prd, lidé se kolikrát bojí vlézt i do taxíku.

V hotelu je večer sucho a čisto, místo změti podivných kohoutů trčí za záchodem fortelná trubka se solidním kohoutem. To by mohlo stačit, sundavám kufr z postele.

Večeřím v restauraci uprostřed šílenství na téma beton, draci, meče, umělá jeskyně a umělé orchideje. Nostalgie z mládí nachází v jídelníčku plov, východosibiřské jídlo, mňam mlask a je to levné. Ovšem škoda, následně mi servírka vysvětluje za pomoci všech svých končetin, že toto jídlo se objednává den dopředu pro dvacet lidí, oni si na to vozí speciálního východosibiřského kuchaře a ono to chvíli trvá, nže z vostóka on prijéchajeť, známe?

Spokojím se tedy s biftekem stroganov a jdu spát.

Za světla jsem z Dubny nic neviděla - rozednívá se v 11, to už mne dávno pohltila univerzita. Slunce zapadlo asi ve dvě odpoledne, kdy jsem stále ještě byla v budově. Škoda - ty kousky, co jsem viděla z taxíku, byly zajímavé.

Den poslední

Vstávám nemravně brzo a samozřejmě za tmy tmoucí, vlak totiž odjíždí už v sedm ráno a další nejede. Respektive jede, ale není to rychlík a když jsem komukoliv na uni řekla, že bych jela tím pozdějším, vždycky mi dlouze hleděli do očí a řekli: "Nedělej to a neptej se."

Taxík je zase žigulík, zase má chlupaté potahy a je odněkud z Litvy. Nadáváme na Rusy, jak je tady v taxíku zvykem. Vzpomínáme, jak se kdo učil ve škole Rusky, řidič povídá něco o budování socialismu a já přidávám "Puškín pagíb na duéle, kagdá jému býlo ně mnóžka let". Taxikář říká, to je výborný, to jsem teda nevěděl, a loudí detaily, ale to já si už nepamatuju.

Ve záchvatu hostitelství jedeme zdarma objížďkou, abych viděla obřího Lenina - "sámyj balšój v vsjom míre" - byl to Lenin a byl teda vážně velký. Nesahali jsme mu ani po kotníky. Stojí u hráze na břehu Volhy, z druhé strany hráze mu dříve přátelsky kynul Stalin, toho už ovšem odnesl čas.

Ve vlaku je husto husto, nějaký zmatek s lístky, ale nakonec sedím vedle docela mladé maminky s tak šestiletým klukem. Přes uličku sedí druhá, trochu starší maminka, s tříletým klukem. Vyrážíme, za okny zasněná tmavá krajina protkaná břízami a sněhem zpívá píseň o veliké ruské duši. Musím sem někdy za světla a na delší dobu, to je jasné.

Najednou začíná šestiletý klouček plakat a ukazuje se, že ta mladší maminka je jeho starší sestra a ta starší maminka je jeho opravdová maminka, potřebuje ji u sebe. Teď a hned. Škatulata hejbejte se, nakonec se nějak přesouváme a lup, už pláče ten menší, že chce taky maminku. Ta se chuděra potí, neví co teď, je mi jí tak líto. Sorry, izvinítě, tak zase škatulata. Pak pláče ten první a konečně navrhuji, že si sednu vedle té velké sestry (je jí přes dvacet, ta už plakat nebude) a maminku s klukama necháme na druhé straně. Kdyby mohla, líbá mi maminka ruce a v blažené radosti a nadnárodní shodě vjíždíme do Moskvy.

Na vakzále je konečně čas na suvenýry, a tak v místním obchodě s čokoládovými bonbony utrácím zbylé rubly za bonbony. Kromě mě jsou v obchodě ještě tři tlusté rusky v kožichu. Svolávají konzilium - podívejte, děvuška poveze bonbony až do Čech, tak holky, co myslíte? Deset deka tady, tohle musíte hned ochutnat - "Těch vezměte tak dvacet deka, nebo rovnou půl kila?"
 Slastná chvilka!

Vybavena asi dvěma kily (to byl nápad!) bonbonů zdobených nápisem "krasívoj okťjábr" mizím v útrobách metra a následně tvrdnu pár hodin na letišti. V mezičase si ještě na Samoljevskom vakzále kupuju salát s červené řepy s majonézou a rybou a velmi záhy mi pak moje útroby sepisují účet za toto dobrodružství. Na letišti pak pročištěná píšu knihu, piju čistou vodu a cítím se velmi zcestovalá.

Pak už jen Praha, bus a vyzvednout auto na Pankráci. Než jsem se vyhrabala z metra, venku se rozpoutala kalamita jak na Sibiři, dva centimetry sněhu a u Muzea vážně čtyři! Držím volant pevně a plyn zlehka a kloužu jižní spojkou. Pražané uposlechli výzev z rádia a zjevně zůstávají doma, to jsem ráda, že nás tu nekloužou tři pruhy, ale jen jeden. S časovým posunem mi to vychází, že jsem nyní vzhůru nějakých směšných dvacet dva hodin. Dálnice na Liberec je pokrytá asi 10, místy 20 cm sněhu, stěrače jednou na plný výkon, ale nefouká, díky bohu nefouká a vlastně ani moc nemrzne, směšných pár stupňů pod nulou. Nořím se do útrob rodných hor, ale tady už mi ten sníh připadá normální a konečně trochu uvolňuji stresové sevření, však ho v Rusku bylo víc.