Neznámé město, cca 7:30 ráno, jdeme podchodem pod nádražím vstříc novému dni. Přede mnou kráčejí tři mladí muži ve věku cca 15 - 18 let, směrem k blízké střední škole a učilišti.
První: "Co máte?"
Druhý: "Informatiku, vole. Debilní Word nebo co."
První: "To máte dobrý, my furt počítáme ty bajty, vole. Na hovno je to, vole. Bajty, vole. Se posrali, ne? Všechno zastaralý! Dyk dneska už se používaj akorát ty... gigabajty, vole."
Třetí: "To máte furt dobrý. My počítáme ty čísla, jak maj jenom jedničky a nuly, vole. Prej, když to nespočítáme, nikdo nepude domu. Sme tam byli normálně hodinu, vole."
Druhý: "To sme počítali taky, vole. Ale ten Li, ten to všechno spočítal. Za minutu vole, to měl, vole."
První: "Ale tak voni to musej umět, když to vyráběj, ne?"
...aneb příběhy, které nejsou pravda, ale mohly by být!
Mně zase říkávala máma: Měl bys víc chodit ven. Vem si nojbuk třeba na zahradu a tam si programuj ty svoje jedničky a dvojky.
OdpovědětVymazat