Voni ti uhnou

Ráno v šatnách ve vesnické škole. U vchodu je úzké hrdlo, kudy do šaten procházejí školáci a odcházejí rodiče doprovázející prvňáčky. Vycházím, přede mnou jdou dvě maminky - jedna má miminko v šátku, druhá v přenosné sedačce na miminka. A přes ně tlačí jakási matka vztekle své děti dovnitř. Dítě uhýbá a chce nás pustit ven, matka je rezolutní:

"Voni můžou počkat, ty spěcháš do školy!" 
Je to doprovázeno zlostným pohledem, protože překážíme. Je 7:45 minut, vyučování za 5 minut začíná. Nervozita vrcholí, paní strčí do dětí. Sedačka s miminkem ťukne o topení, maminka s šátkem je přitlačena ke zdi. Uhněte, sakra!

Znám tu paní. Svým velkým autem často parkuje na chodníku u školy. V místě, kam se tím autem dobře zajíždí i vyjíždí zpět do provozu. V místě, které je označeno červenou barvou dlažby - prosím, neparkujte tady. Auto tam blokuje výhled i průchod. Děti docházející do školy ji musejí obejít poměrně rušnou silnicí.

Znám tu paní. Před školkou jsou asi čtyři parkovací místa, potom 10 m úzké silničky a nad tím obrovské parkoviště. Tím svým velkým autem stává v úzké silničce, čímž blokuje vjezd i výjezd na horní parkoviště. Jistě, pro ni je místo výhodné - psychologicky "hned před školkou" a vycouvá z něj i řidič začátečník.

Znám tu paní. Když jsem nedávno couvala do silnice ze stání u školy, najela na "své" místo na chodníku tak, že mi dokonale zablokovala výhled. Neviděla jsem ani do provozu, ani na případné děti, které se ji snaží obejít. Měla jsem dvě možnosti: couvat naslepo a doufat, že nikdo nejde, nebo počkat, až odjede. 

Znám tu paní.  I můj muž ji zná. Když se jí tuhle u školky ptal, proč sakra stojí tak, že dokonale blokuje průjezd na volná místa i výjezd z již obsazených, vyštěkla: "A jak bych to asi ráno s těma třema dětma měla stihnout?"

Přemýšlím, jak takovému bezohlednému sobci sdělit, že to může stíhat, jako my ostatní. Přemýšlím, jak jí vysvětlit, že pravidla slušného chování platí vždycky, dokonce i pro ni a to i tehdy, když se svými dětmi spěchá do školy.