Tak jsem se zeptal

Neznámá ves, neznámý večer, matka, syn, otec na služební cestě splácí hypotéku.

Syn: "Maminko, maminečko, já bych ti potřeboval říct takovou věc..."

Matka (zvedá v sebeobraně tázavě pravé obočí): "?"

Syn: "Sem dostal poznámčičku takovou jako malou, víš..."

Matka (chápavě): "A seš nevinnej, jo?"

Syn (nadšeně): "Jasně, že jo! Já sem to sprostý slovo neřek. To řek někdo úplně jinej, já to nebyl, ale všichni říkali, že já to byl a to mě hrozně rozčílilo!"

Matka (obočí stále vztyčené): "?"

Syn: "A paní družinářka řekla, že všichni uděláme 10 dřepů a já..."

Matka: "...ty jsi řekl, že nic neuděláš, protože jsi nevinnej a ona se rozčílila? A v té chvíli už jsi byl vzteklej?"

Syn: "No jako, byl jsem trochu rozčilenej, vždyť to bylo nespravedlivý!"

Matka (hluboký pozvdech).

Syn: "No a pak paní družinářka řekla, že jí ta práce někdy fakt štve. Tak jsem se jí zeptal, proč si teda nenajde jinou, že jo."

...

Syn: "A pak už bylo všechno jenom špatně a tady je ta poznámka."