Neznámá ves, neznámý večer, nějaká kuchyně, matka, dcera, syn.
Matka: "Takže - kdo zamete kuchyň?"
Děti (téměr současně, nicméně syn o zlomek vteřiny dříve): "Jááááá."
Matka: "Dobrá, ty tedy zameteš kuchyň a ty umyješ nádobí."
Nastává děsivé, mrazivé ticho.
Dcera syčí na syna: "Vždycky zametáš! Pořád meju nádobí!"
Syn bublá zpátky: "Nene! Ty to chceš dělat a nikdy mě k tomu nepustíš! Já toho tu dělám víc! Pořád něco!"
Dcera: "Celý odpoledne jsi se válel u tabletu, zatímco já dřu jak otrok!"
Syn: "Celý odpoledne jsem byl na tréninku a co jsem přišel, musel jsem rovnat pokoj!"
Matka suše polkne: "Miláčkové, ze všeho nejvíc tu pořád dělám já. I teď, když se u stolu hádáte, rovnám nádobí do myčky a večer budu skládat prádlo."
Syn: "Maminka je boží! Maminko, děkujeme ti, že nám udržuješ čistý dům! A že nám vaříš takové dobroty! A jak se o nás staráš! My tě milujeme, maminko!"
Vyskočí a vlepí matce velkou pusu a pohladí ji po čele.
Dojatá matka zametá a pak ještě myje nádobí.
...aneb příběhy, které nejsou pravda, ale mohly by být!
