Vracíme se pozdě večer domů z prázdnin.
Zhruba v devět večer vykládám polospící děti z auta a dcera radostně mumlá: "Jé, máme na zahradě labuť!"
To se jí asi něco zdálo. Kdepak by se tu uprostřed hor, daleko od rybníka, vzala labuť?
Ráno klasický zmatek a při nastupování do auta a do toho - deja vu - dcera zvolá stejným radostným hlasem: "Máme na zahradě labuť!"
Huš dítě do auta, je 7:30!
Syn ji překřikuje: "Ne, to je plameňák, má růžový křídla!"
Huš do auta! Je 7:33!
A jak tak vycouvávám od stodoly na ulici, kouknu do zpětného zrcátka a - za stodolou sedí labuť! S růžovými křídly. I sníh okolo je růžovočervený.
Děti cestou do sousední vsi rozhodly, že mám koupit velkou přepravku, do té naší pro kočku se určitě nevejde. A samozřejmě - rychle dovézt labuť na veterinu. Jestli chcípne, bude nutné vykopat hrobeček.
Je tu -3, zem na kost promrzlá, asi 5 cm nového sněhu a tak 20 cm zmrzlého starého. Labuť musí přežít, hrobeček nezvládnu.
Vracím se domů a jdu ohledat labuť.
Labuť syčí a klape zobákem, ať se raději ani nepřibližuju.
Podle stop v okolí nám na zahradu spadla z nebe. Postřelená labuť.
Chvíli se s manželem dohadujeme, zda je lepší zavolat myslivcům nebo do nějakého útulku. Muž stojí o rychlé řešení, za půl hodiny odlétá na služební cestu.
Zvítězil útulek.
V 9:30 přijely dvě zkušené dámy s odchytovou sítí a chvíli se s labutí honily po zahradě. Zahrada je ve strmém svahu a je velmi rozlehlá, sníh se boří a labuť má dlouho výhodu na své straně.
Ale zhruba v 10 hodin už je v obrovské přepravce s ponožkou na hlavě a míří k lékaři. Máme si zítra zavolat, jak se pacientce daří.
Zalézám do pracovny, chystám se začít doopravdy pracovat a v tom volá sousedka. Jiná známá dává pryč celkem levně poníka, tak prý jestli ho nechceme pro dceru.
No, jestli není lidožravý a vydrží celou zimu venku... O hodinu později jsem domluvená se sousedem, že by poník možná mohl dělat společnost jejich koni a my bychom mu přispívali na stravu. K nám na zahradu ale nemůže. Padají tu labutě.
